Lsti sociálních medií - Facebook

Lsti sociálních medií - Facebook

Jan Fobl | 06. 02. 2018

V mém posledním článku jsem se rozepsal o starých časech, kdy jsme cvičili z čisté radosti ke sportu, bez rušivých elementů ve formě myšlenkových pochodů á la ,,dneska mám ty paže tak přepumpované, že vyfotit je na Facebook, tak za ně dostanu aspoň dvě stě palců, sto srdíček a padesát žluťáků s vypleštěnýma očima!” Tehdy bych se ale mohl zvěčnit možná tak linorytem do zaprášené podlahy, poněvadž bych asi jen těžko udělal fotku svou Nokií 6110 a zrcadlo bylo tak špinavé, že mi z mé sporé krásy šel vidět jen povlak prachu a zaschlé žgryndy tisíce atletů cvičících přede mnou. Každopádně jediný lajk, který jsem tehdy dostal, byla pochvala mámy, když mi zašišlala do ucha, jak má velkého a silného chlapečka. Nehledě na to, že dnes vážím bezmála trojnásobek její tělesné váhy, už se asi nikdy nezbavím titulu ,,maminčin malý Honzíček”. 
 
Dodnes si vzpomínám na svou první polonahou fotku, kterou jsem umístil na svůj profil. Bylo to někdy na přelomu jara a léta roku 2015, kdy jsem začal svoji spolupráci s Milanem Obořilem, která trvá do dnešních dní a za kterou jsem nekonečně vděčný. Chystal jsem se pod ním na svou první soutěž ve federaci IFBB a byl jsem tak nervózní, že jsem si zapomněl sundat i ponožky. Ještě teď cítím tu žaludeční nevolnost, když jsem zmáčkl tlačítko “zveřejnit”. Strhla se vlna vesměs pozitivních a povzbuzujících komentářů a že jsem v příspěvku označil i pana Obořila, začala mi chodit jedna žádost o přátelství za druhou. Byla to tehdy koňská infuze sebevědomí a já si byl skálopevně jistý tím, že ty brazilské topmodelky, které tak vášnivě touží po mé náklonnosti, jsou skutečné ženy z masa a kostí a že se za jejich profilem celkem určitě neskrývá nějaký uslintaný Hernando Lopéz nebo Juan Pablo Garcia s rukou ve zažloutlých slipech na něčem připomínající píst z Praga V3Sky. Chyba lávky.  
 
Z těchhle důvodů jsem později nejednou zvažoval, že nadobro skoncuji se zplozencem Satana s logem modrého písmene F, je nutno ovšem jedním dechem uznat, že pro propagaci své osoby jsou Facebook nebo Instagram užitečné pomůcky. Vlastně mě užitečnější způsoby ani nenapadají a jsem si jistý, že v dnešní době je pro sportovce svým způsobem nezbytný. Je to dle mého názoru jednoznačně nejpohodlnější a nejefektivnější způsob shánění jednak klientů, v případě, že se živíte jako osobní trenér a v neposlední řadě i na lov sponzorů. Po soutěžní sezóně – ještě dřív než se nechutně zprasíte, několikrát pozvracíte, otečou vám kotníky, rozbolí záda a vaše chrápání bude směle konkurovat startujícímu Boeingu – si necháte udělat pár rajcovních fotek vyřezaného six-packu a vaskulárních údů (s touhle možností ovšem opatrně), hodíte si za jméno IFBB, NABBA nebo pro ty naivnější ČSNS a pak už jen čekáte na sklizeň plodů své práce. Plodů práce formou následovatelů, čili followerů. Čím víc lidí Vás sleduje, tím jste lukrativnějším “Chlapcem z plakátu” pro potenciálního sponzora. Pokud Vás ovšem sleduje máma, babička, tři tetičky a hrstka spolužáků, gratuluji, jste pro sponzora užiteční asi jako benzinka na cyklostezce. Není však follower jako follower... 


 
Před pár dny jsem si jen tak letem světem procházel všechny své žádosti o přátelství. Musel jsem se smát. Napočítal jsem čtyři Arnoldy, stejný počet Philů, dva Doriany, dvě Olivky Pohankové, Carmen Electru, Evana Centopaniho, dále se mnou chce přátelit Jean Claude Van Damme, Enrique Iglesias nebo Nasser al Sonbaty. A to bych byl přísahal, že posledně jmenovaný už je nějaký ten rok v nebeském fitness centru a vida, není a chce se mnou kamarádit. Družilo by se rádo i pár chlapců bez obličeje, kterým jde na profilovce vidět jen spodní část těla ve spodním prádle o pár čísel menším, než by mi nezvedlo žaludek, několik balíčku sustanonu a hrstka otylých dam v letech, které mi opětovně a s obdivuhodnou vytrvalostí posílají kýčové gify andělíčků, blikajících srdíček a přání hezkého rána, dopoledne, poledne, odpoledne, podvečera, večera a noci.    Když to vezmu kolem a kolem, tak mě Facebook naučil jednu věc – škála prapodivnosti lidí je tak neuvěřitelně pestrá, že pokaždé, když už si myslíte, že jste zažili úplně všechno, se objeví někdo, kdo Vás nechá v němém úžasu dalších několik dlouhých minut.  Například dechberoucí přímočarost dnešních mládežníků, když mi čas od času přistane v messengeru poptávka formou “od koho máš sypku, potřebuju taky, můžeš mi sehnat?”.

Když pominu fakt, že v letech, kdy jsem byl stále ještě čekatelem na občanský průkaz, jsem všem lidem nad 25 let uctivě vykal, při hovoru jim vyděšeně koukal na špičky bot a v dlaních žmoulal čepičku s vrtulkou, začínal každý můj úvod dialogu slovy “Dobrý den” a konverzace končila “Děkuji. Na shledanou.”. Bez výčitek svědomí bych si neřekl ani o žvýkačku, natož někomu do ne-úplně-soukromého chatu vypsat s gramatickou dokonalostí učitele národů všechny známé zakázané látky. Pravopisná bezchybnost se zpravidla nějakým prapodivným způsobem vztahuje jen na názvy anabolických steroidů. V tom mírnějším případě je to jen dotaz na jídelníček nebo dokonale nemožná otázka: “Jak mám nasekat bicáky?” Konverzace běžně končí po zmínění něčeho tak nečekaného a nestoudného, jako je placení za poskytnuté služby. Kdysi jsem se ještě v dobré víře namáhal s vysvětlováním náctiletým chlapcům o nesmyslnosti užívání testosteronu, obzvláště pak v době, kdy jim puberta bujně raší po celém obličeji, ale je to jak boj s bájnou Hydrou – jednu hlavu useknete a na jejím místě vyrostou dvě nové. 

Další zajímavou sortou lidí je naše údajně čtyřprocentní menšina. K tomu číslu si dovolím být značně skeptický, protože bych přísahal, že jsem dostal fotku penisu, s mírnou nadsázkou, od třetiny českých mužů a od poloviny Slováků. Zbytek Evropy už do toho raději nepočítám. V předsoutěžní přípravě, kdy jsem sociální sítě hojně zásoboval obrázky mého obnaženého těla, nebylo nic neobvyklého, že mi napsali tři, čtyři, někdy i pět gayů denně. Brzy jsem pochopil, že na otázku “Jano! Chceš vidieť môj antický k*kot?” neexistuje odpověď, která by byla chápána jako odmítnutí. Slovo “ne” bylo bráno de facto stejně jako “Jistě, hned pošli fotku nebo ještě lépe video, jak si drandíš Karla! Uděláš mi tím obrovskou radost!” a z důvodů rizika špatného pochopení jsem se odpovědi “Jdi do prdele!” vyhýbal širokým obloukem, přestal jsem na podobné zprávy reagovat a podobní korespondenti končili rovnou ne seznamu blokovaných. Nejednou mě napadlo, kolik podobných zpráv musí denně číst překrásné ženské jako Christýna Antalová, Verunka Wertheimová nebo naše nová vlajková lodička wellness-fitness scény Pája Štouračová. Vždyť ty holky se musejí cítit jak prodavačky u stánku s bavorskými klobásami pokaždé, když zapnou telefon. 

 O falešných profilech jsem mluvil již dříve a někdy je to opravdu sranda. Už se mi povedlo psát si s třemi slečnami s identickými fotkami na zdi a každá se jmenovala jinak. Když jsem nasytil svou škodolibou povahu a asi tři hodiny je krmil tím, ať ještě chviličku počkají, že jim tu fotku svého ohanbí vážně za chviličku pošlu, jsem je požádal o jednu jedinou selfie, kdy si špičkou malíčku ukazují na levou nosní dírku... a bylo po přátelství. Sranda to je ovšem jen do určitých mezí. Pokud jste pravý lovec followerů a odfajfknete si jakoukoliv žádost o přátelství, tak je pro hackera dostat se na váš profil stejně tak jednoduché, jako otevřít plechovku s burskými oříšky. Sám jsem si to kdysi testoval na vlastním profilu a neuběhlo ani půl hodiny a byl jsem tam. Bylo by vhodné k tomu také podotknout, že mé znalosti výpočetní techniky se zastavily někdy v období Commodoru 64, čili za éry Back Street Boys. Jinými slovy, i když je Facebook údajně jedna z nejbezpečnějších sociálních sítí, pokud budeš debil, tak se ti tam dostane každý druhý jantar, i když bude na počítače totální vemeno – jako jsem třeba já. Pokud tedy zvažujete někdy kariéru profesionála – ať už je to v kulturistice, powerliftingu, modelingu či piškvorkách, vězte, že by jednou mohl nastat den, kdy by vám váš sponzor mohl zamávat před nosem několika peprnými fotkami vašeho mladšího a neobezřetného já. 
 

 

Komentáře: