Lenost a neschopnost ze mě udělaly hrdinu sociálních sítí

Lenost a neschopnost ze mě udělaly hrdinu sociálních sítí

Pavel Vacek | 18. 11. 2019

Všimli jste si, že na Instagramu zmizely srdíčka? Popularita fuč. Instantní sláva jakbysmet. Už se nikdy nedozvíme, zda je u žen populárnější podvozek, nebo nástavba. Influenceři v depresích a konec světa, tak jak ho známe, v dohledu. Blbý je, že se to dotýká i mě osobně. Jde totiž o to, že jsem chtěl psát o sobě. A když píšete o sobě, jste vždycky a bez výjimky za blbečka. Jenže důvod, proč jsem chtěl psát o sobě byl nasnadě. Protože jsem před soutěží, tak jsem v návalu prvotní radosti z vyrašených žilek a cév v mém podkoží postnul video bicepsových zdvihů na IG. Ohlas nevídaný. Tak jsem tam prdnul ještě jednu fotku pupíku a nestačil se divit. Vážně jsem byl pozitivně zaskočen. Sbíralo to lajky a srdíčka rychlejc a v hojnějším počtu než prsiska Lucky Černíkové a zadnice Kristy Seidlové. Takový jsem byl hrdina a chystal se tím argumentovat, proč tu píšu o dietě (už zase). Teď je to všechno fuč a nezbývá než doufat, že mi budete věřit, že jsem po těchto fotkách čelil mnoha dotazům, jak to, že jsem dlouhodobě ve formě a jak to udělat, abyste v té formě byli i vy. A já tímto článkem hodlám odpovědět. Bohužel, pravda je mnohem prostší, než si kdokoliv dokáže připustit. Za to, že jsem v relativně konstantní formě celoročně, může pouze moje lenost a neschopnost…

Jasně, mohl bych té náhlé popularity využít k tomu, že ze sebe budu dělat borca s fitnesslifestylem zažraným pod kůží, železnou vůlí a nadšence do fitnessfoods. Jenže bych vás tahal za nos. Důvod, proč jím dietně, tkví pouze v mojí neschopnosti. Věc se má takhle. Každý z nás má na něco talent. Akorát, že mnoho z nás se nikdy nedozví na co. Moje dcera může být třeba druhou Ester Ledeckou, ale nikdy se to nedozví, neboť její rodiče se programově vyhýbají místům, kde je chladno, vlhko, větrno a nevlídno. Na horách jsem tedy byl všehovšudy 3x, když jsem v Alpách na čerpací stanici SHELL tankoval v létě benzín před hranicí s Itálií. Na druhou stranu celkem brzy zjistíte, na co talent skutečně nemáte. U mě je to vaření. Jsem zhmotněním kuchařského antitalentu. Můžu si koupit svíčkovou z mladého býčka, jehož hřbet od narození masírují jemné prstíky zručných Thajek a stejně z toho vyrobím steak tužší než podrážky Baťových prvorepublikových polobotek. Mám nakoukané všechny díly Masterchefa a stejně dokážu mnou ohřáté párky přetvořit v model penisu stiženého opravdu ošklivou pohlavní nemocí. Na obrazovce mi momentálně od rána do večera jede program TV Paprika, kde Jamie Oliver vaří rychlá, jednoduchá a chutná jídla. Přesto mě tato inspirace nedokázala jakkoliv zasáhnout a výsledkem je leda tak bordel v kuchyni. A tak jsem po většinu roku odkázán na následující recept:

  1. Koupím si mražená kuřecí prsa
  2. Na plotnu dám hrnec
  3. Do hrnce dám vodu
  4. Po několika pokusech zapnu plotnu
  5. Do hrnce s vodou jebnu ty prsa.
  6. Po několika minutách vytáhnu prsa
  7. Někdy je vytáhnu až po vřeštění požárního hlásiče.
  8. Mezitím dám do rýžovaru rýži.
  9. Do rýžovaru vodu
  10. Když to cvakne z červené na oranžovou, je to hotový.
  11. Celý to pak vykydnu do misky. Když chci jíst kultivovaně, tak na talíř.
  12. Když mám výčitky, že jsem málo fitness, jebnu na to nějakou trávu. Nejradši ale kukuřici.
  13. Celý to sežeru

No a takhle to dělám furt. Celoročně. Čímž se dostávám k té lenosti… Zrovna tento týden jsem četl článek na jiném fitnesswebu, kde se podivovali nad tím, proč kulturisti furt jedí jen rýži a maso. A nabídli tam spoustu alternativ. Když odhlédnu od toho, že několik z nich zas tak moc dietní nebyly, tak všechny do jedné vyžadovaly nějaké kulinářské dovednosti. Které, jak už teď víte, nemám. Jenže, i kdybych měl… Kdo se s tím má jako srát? Jestli mě něco na kulturistice fakt nebaví, je to ta část, která se odehrává v kuchyni. Příprava jídla na celý den mi leze na nervy. Z představy totální ztráty času, pokud bych si chystal jiný oběd, jinou svačinu, jiný druhý oběd, jinou druhou svačinu, mě jímá hrůza. Manželka by hledala nejbližší propisku, kterou by bleskurychle vyplnila žádost o rozvod, pokud bych to vyžadoval po ní. Pochopitelně. Přesto samozřejmě nejím rýži s masem od rána do večera. Ke slovu přicházejí naše Breaky. Dokonalá věc. Úžasná a perfektní. Fantastický počin Extrifitu. Ke svačině ananasový Break. K druhé svačině jahodový. Jindy zase nějaký jiný. Stačí jeden pytlík. Nebo klidně dva, ale to už jsem fakt nacpanej. Teď v těch dózách si to můžu dávkovat, jak je libo. Neskutečně mi to chutná. 25 gramů bílkovin, když to dám s mlíkem přes 30 gramů. To je jako 150 gramů kuřecích prsou. K tomu 50 g sacharidů a směšných necelých 5 gramů tuku, pokud mluvíme o 1 pytlíku. Hotové, komplexní jídlo. Pozor! Za minutu. Za minutu! 

 Takovou dobrotu za minutu nesvede nikdo. Ani Jamie Oliver, ani Copperfield. Takže suma sumárum, ráno si dám pár vajec s dobrým toastem, ke svačině Break, k obědu rejži s masem, k druhý svačině Break, protein, pak zase rejži s masem, k druhý večeři Break, nebo protein puding, nebo protein. Bílkovin hromada, sacharidy tolik, kolik potřebuju, tuků málo. Kdo by po tomhle přibral na sádle, to fakt netuším. Takhle jednoduchý to je. Nepotřebujete znát žádný makra, pikra, kouzla a čáry. Nemusíte utrácet desetitisíce za jídelníček. Tohle je jídelníček, který přivede do formy i to největší jelito jako jsem já, a přitom se žádné velké hrdinství nekoná… 

Teď si asi mnozí říkají, co je to za život bez uzeného, bez pečené kachny, bez hranolek a hambáčů… Jenže já si je dávám. Ovar teda ne. Vařený vepřový koleno taky ne, z toho se mi zvedá žaludek jen když vidím, jak se to klepe… Ale McDonald? Klidně. I se zmrzkou a cheescakem navrch. Dobrý, kvalitní hamburgr s domácíma hranolkama a tatarkou? Mňam… Těstoviny? No sice mi po nich střílí zadnice jak dělostřelectvo u Verdunu, ale proč by ne… Jak je to možný? Inu, jednoduše. Nežeru to každý den. Prostě si to dám občas. Pokud se celodenně stravujete tak, jak jsem výše popsal, vůbec nic se nestane, když se cestou z výletu stavíte na Big Mac. Akorát nesmíte za ten výlet považovat každou 5 km cestu kolem těch žlutých obloučků...

Co se týká umělých sladidel. Tu hysterii kolem nich nechápu. Používám je. Zrovna teď, při psaní článku a týden před soutěží tu mám sklenici dobré, vychlazené Coly Zero a jsem s tím úplně v pohodě. Problematika sladidel by vydala na celý článek, ale pokud se o nich chcete dozvědět víc, skvěle se o tomhle strašáku píše na Institutu Moderní výživy.

No a to je všechno. Tajemství je venku. O tréninku teď psát nebudu. Ale ani tady o žádné hrdinství a železnou vůli nejde. Jde o koníček, hobby. Co bych měl jinak dělat? Koukat v pětačtyřiceti každý odpoledne na seriály? Hmm, to si nechám na důchod. Cvičení mě prostě baví. Třeba jako sex. A u téhle záliby taky nikoho neplácáte po ramenou, jaký je to borec, když má potřebu si smočit, no ne?

Komentáře: