Kulturistika tehdy a teď?

Poslední týden a pár dní před ním, kdykoliv otevřu nějaké informační stránky, vybafne na mě vzpomínka na 17. Listopad. Už týden se patláme v minulosti a vypadá to, že to asi nebude mít konce. Nechápejte mě špatně, osobně jsem za změnu režimu velmi rád, ale neustále číst nějaké názory, jestli esenbácí dali studentům hodně nebo víc než hodně pendrekem přes záda už mě moc nebaví.

Ale politika nebude to téma, o kterém bych chtěl psát. Spíš mi tato vzpomínková atmosféra připomněla články a názory, pravidelně se opakující, pravíc, kterak zlatý věk kulturistiky pominul, jak je dnes kulturistika na úbytě, není přijímána veřejností, jak bylo dříve o reprezentaci mnohem lépe postaráno, jak byla úroveň závodníků dříve mnohem vyšší a jak se dnes kulturistika nedá dělat závodně, protože je drahá.  Opravdu to tak je? Anebo nám vzpomínky zase trochu vybledly? Anebo jsou to takové klasické žvásty vysloužilých kulturistů, kteří se neustálým odkazováním na dřívější vyšší úroveň závodníků snaží nabýt dojmu těžší konkurence a povznést tak svoji vlastní výkonnost na něco extra? Nechci tu psát o tzv. éře kulturistiky z 60-70 let, protože ji neznám, ale o porevoluční 90-tá léta do současnosti bych porovnat mohl. Takže hezky popořádku…

Je tedy současná kulturistika na ústupu?     

No to ani omylem. Pokud se budeme bavit o soutěžní kulturistice, věc se má takhle… Je pravda, že v devadesátkách byly i regionální mistrovské soutěže. Startovalo se na okresních přeborech, probojovali jste se do krajských, z nich na M Čech či Moravy a finále bylo Mistrovství Československa. Tam už byli borci. Tohle se zkraje devadesátých let zrušilo, ale zůstalo regionální mistrovství (2-3 kraje dohromady) pak Čechy/Morava a M ČR. Jak ubývalo závodníků, transformovaly se soutěže do podoby, které známe dnes. Největší krizi kulturistika v ČR zažila zřejmě cca kolem roku 2007, kdy na MČR byli pouhopouzí dva soutěžící v nejtěžší kategorii na MČR. Tehdy to vypadalo, že je s kulturistikou skutečně ámen. Ale každý sport zažije někdy svůj útlum a občas potřebuje vlastní katarzi k tomu, aby se mohl rozvíjet. A tak se také stalo. Od té doby počet soutěžících jenom a jenom roste. Přesná čísla najdete na svazových stránkách SKFCR.cz, ale já jsem moc líný na to, je dohledat. Prostě závodníků přibývá.Starší z vás si možná řeknou, co to mele? Vždyť pamatuju doby, kdy na soutěžích v devadesátých letech stálo 15-20 lidí v kategorii. O tom si teď můžeme jenom zdát. A budou mít pravdu. Rozdíl je v tom, že dříve bylo ve věkové kategorii dospělých 5 váhových kategorií a 2 ženské. A šlus. Dnes jich je asi triliarda. Máme tu klasické váhové, pak relativně novou kategorii klasické kulturistiky a super novou kategorii kraťasáků. V tomto ohledu to bylo jednodušší. Chodils do posilovny, měl bicáky a tricáky větší než jouda z vedlejší posilovny, tak si byl kulturista, co se šel porovnat. Teď je v tom místy trochu zmatek, protože namakaní kluci, co si moc nevěří, jdou do bikin, aby častokrát vypadali mnohem lépe než tlusťoši s leda tak namakaným egem, ale pořád jsou to kluci z posilovny, kteří jdou závodit. Samostatnou kapitolou jsou holky. Nebudeme si nic nalhávat, že za raketovým zvýšením počtu registrovaných sportovců Svazu kulturistiky stojí nekonečný zástup bikin. Takže někdo může namítnout, že ty svaly jsou přeci jen upozaděné. Jenže to taky není tak docela pravda. Dnešní bikiny závodnice se můžou svalovým rozvojem a především definicí směle rovnat většině kulturistek raných devadesátých let. V kategorii bodyfitness se už vůbec není o čem bavit. Ale o sportovní úrovni později. Teď to chci spíš shrnout tím, že ačkoliv mohou dřívější fotky ze závodů evokovat dojem masovosti, celkový počet závodníků se s dnešními čísly nemůže rovnat. Kulturistika je všeobecně tedy spíš na vzestupu, než by tomu mělo být naopak.  

Kulturistika není přijímána veřejností.   Kulturistika nebude nikdy mainstreamovým sportem, to je fakt, se kterým se budeme muset smířit. Na to je příliš náročná, příliš výrazná, osobitá, zkrátka jiná. Zatímco každý hospodský povaleč si zkusil někdy zahrát fotbal, nebo ho dokonce mezi prvním a osmnnáctým pivem hraje, přičemž snadno nabude dojmu, že při troše snahy by to zvládl stejně jako Ronaldo, při pohledu na mohutně osvaleného jedince je mnohem jednodušší prohlásit, že „to má z těch chemických sraček“, než se postavit podruhé pod stojan s dřepy. Přesto všechno ale fitka rostou jak houby po dešti, v televizi jsou pořady o cvičení a na sportovních kanálech při troše štěstí můžeme zahlédnout i záznamy ze soutěží. V devadesátých letech by byl 10x reprízovaný záznam z profi soutěže (jako tomu je u EVL’s) v kategorii science fiction. Neexistuje mnoho sportů, kterým by vycházely dva specializované časopisy, a neexistuje snad jediný, kterému by se věnoval asi milion webů o cvičení. Kulturisti sice budou pro veřejnost pořád podivíni, ale ruku na srdce, oni to tak trochu chtějí mít. Vždyť kvůli té odlišnosti přece kulturistiku děláme, nebo ne?

Dříve bylo o reprezentaci lépe postaráno   Vážně? A jako v čem? Á, už to slyším. Nikdo si nemusel platit letenku na soutěž typu Mistrovství světa a Evropy. A máte pravdu, skutečně bylo období, kdy reprezentanti nemuseli platit žádné výdaje a bylo to tak správně. Jenže se to týkalo tak 3-5 závodníků. Maximálně. A to je trochu problém, protože většina těch, co dneska řvou o letenkách, by se do takto úzkého výběru nikdy nedostala. A ti, co by v tomto hypotetickém výběru byli, mají dnes tak silné sponzory, že jim tu letenku stejně zaplatí. A nemluvme o Arnold Classic, protože na pohárovky tehdejší reprezentace hromadně nelétala, přestože nějaké jistě byly. Vím, že se tehdy konaly reprezentační srazy, kde se rozdávaly doplňky výživy podle výsledků. Borci měli hodně, takové to béčko míň. Zpětně, resp. z dnešního pohledu, se musím smát, jak žalostné to bylo. Ale pozor! Tehdy to všem přišlo jako velká pomoc vzhledem k cenám doplňků, o kterých píšu později. Směji se tomu z toho důvodu, že dnes má takový sponzoring kdejaký nýmand. Sponzorování dorostu a juniorů? Zbláznili jste se? To tady zavedl až Extrifit před 4 roky. Na soustředění talentované mládeže v Rumburku se toho rozdá víc, než pro celou tehdejší seniorskou reprezentaci! Každopádně je pravda, že existují kulturistické svazy mimo ČR, kde jsou tyto výlohy samozřejmostí, nicméně já se pořád pohybuji v rámci České republiky a časovém prostoru „tehdy a teď“.  

Závodní kulturistika je mnohem nákladnější než dřív.   Ani to není pravda. Mnohem nákladnější je kupování spotřebních zbytečností, které nás obklopují a náboženství konzumu nám velí je mít. Kulturistika jako taková je dle mého názoru stejně, nebo dokonce méně nákladná než v devadesátých letech. Ano, maso podražilo, rýže taky, vejce jakbysmet. Ale taky vyděláváme nesrovnatelně více peněz. Doplňky? No… první protein, který jsem měl od firmy Penco, bylo práškové, nepoživatelné cosi, co když jste hodili do nějaké nádoby na zamíchání, připomínalo to dýmovnicové orgie ve fotbalovém kotli. Chutnalo to jako půllitr psích slin a aminokyseliny byly vyrobené z cementu. Přesto to stálo můj půlměsíční plat. Nekecám! A to jsem v roce 97 už měl pěkných 3500 měsíčně. První creatin, co přišel z Německa, v té době stál 1200,- korun. Dnes stojí 250,- atd… Dokonce i zakázané látky jsou navzdory všem represím levnější, než kdy jindy. Možná proto tam toho kluci ládují horem dolem. Ale to už je zase jiný příběh.

Dřív byla vyšší úroveň   Jenže jsme se tím plynule dostali k nářkům, že dřív byla vyšší úroveň. Ale jděte… Tuhlenc jsem našel nějaké fotky, kdy jsem jako junior bral medaili na Mistrovství ČSFR. Ríša Čada tehdy vyhrál, ale to není podstatné. Důležité je, že ačkoliv tehdy bylo v kategorii na M Čech asi dvacet lidí a já bral medaili, tehdejší forma by v porovnání s dnešními juniory byla k smíchu. Ale mohu souhlasit s tím, že M ČR už není to, co bývalo. Tehdy startovala na Mistrovství republiky skutečná špička, dnes, na čestné výjimky, se medailisté MČR k aktuální špičce nemohou ani přiblížit. Ale co je vlastně špička? Ti co jezdí na Arnold Classic? Pár z nich rozhodně. A pár z nich by nevyhrálo ani Čechy. Tohle je škoda. Nicméně, nedá se nic dělat. Každopádně buďme rádi, že špičkové kulturisty pořád ještě máme. A máme jich více, než kdykoliv jindy. Stačí se podívat na počet aktuálních profesionálů- Kašpar, Hájek, Osladil, Kubík, Vaniš, Bureš, Kyptová. Dříve jsme měli špičkové amatéry typu Orosz, Černý, Čada, Weinlich, dneska máme Koritenského, Šádka, Šubrta, Furína. Zcela jistě by nějaký ten zářez do mezinárodního pole udělal i aktuální Mistr ČR Trojan a Paseka možná taky nepověděl poslední slovo. A to rozhodně nejsou počty, které by opravňovaly k nějakým pochybám nad klesající úrovní české kulturistiky. Česká kulturistika má pořád ještě co říct.

Já tímto článkem nechci dehonestovat bývalé závodníky, koneckonců sám se mezi ně počítám. A už vůbec ne práci bývalého vedení Svazu kulturistiky, protože každá doba má svá pozitiva i negativa a své reálné možnosti. Spíš chci poukázat na relativizování minulosti, na přirozenou snahu vzpomínat jen na to pozitivní a zapomínat na porovnatelná fakta. Protože přes všechny trable a překážky se dle mého názoru dělá kulturistika za stále lepších a lepších podmínek v materiálně vyspělejší společnosti. Oproti minulosti jsou zde posilovny, o kterých jsme si mohli ještě před 15 lety leda tak zdát. Je tu mnohem více rozvinuté sponzorství a podpora od firem v oboru. Konečně jsou zde funkční a kvalitní doplňky výživy. A v neposlední řadě má každý otevřené možnosti, jak si vydělat právě na ten svůj koníček. Protože kulturistika je, byl a bude především životní styl a hobby. A na to spousta lidí zapomíná.