&nsbp;
Kámo, už to bude, jenom musím napsat #training #hard #working

Kámo, už to bude, jenom musím napsat #training #hard #working

Pavel Vacek | 02. 07. 2018

Minulý týden jsem psal o tom, že mě ten příští týden čeká jisté životní jubileum a pranic by mě nenapadlo, že hned vzápětí zažiju nějaký další, absolutně nečekaný životní předěl. A ten jsem zažil, jak jinak, v posilovně. Říká se, že všechno je jednou poprvé a já jsem poprvé v životě zaznamenal, že si víc lidí ve fitku ve stejný čas ťukalo a čumělo do mobilu, než zrovna cvičilo. A nebyla to žádná slaboučká přesilovka, myslím, že ten poměr online připojených lidí byl 9:6 pitomcům, kteří se přišli potit a hekat, takže jsem byl (opět poprvé) regulérní menšina. Pokud koukáte na zombie filmy, víte, že existují v zásadě dva druhy. Jedni chodí pomalu a sekat hlavy jim stíhá i osazenstvo gerontologické poradny, což je celkem zbytečná práce, neboť by stejnak splynulo s davem. Ten druhý druh zombíků naopak běhá rychleji než Usain Bolt a přemůže je jenom někdo jako je Brad Pitt, který je příliš krásný na to, aby mu scénárista předepsal v půlce filmu ukousnutý obličej. Každopádně moje mobilující devítka z fitka patřila do té první, nehybné party, takže mě napadlo, že bych si je mohl vyfotit pro potřeby tohodle článku. Bohužel, nepovedlo se..

…A to hned ze dvou důvodů. Jednak mi proběhla hlavou myšlenka na GDPR, kdy bych musel pravděpodobně každého z nich obcházet s lejstrem a otázkou: „Mohl byste mi podepsat, že si vás může vyfotit, abych všem ukázal, jaký jste kretén, když tu zabíráte místo?“ Což by se pravděpodobně nesetkalo s nijak ohromujícím nadšením. A ten druhý důvod byl ten, že jsem u sebe prostě neměl mobil. Většinou ho totiž mívám v šatně. Vím, jsem staromódní a z minulého století a nechápu, že to není možné odložit a že bez toho nejde přežít dýl jak šest minut. Jenže já si myslím, že jde. Telefon jsem totiž skutečně potřeboval u sebe všehovšudy dvakrát. A to, když jsem dvakrát čekal na informaci, že musím dokončit sérii a mazat domů, neboť mojí paní praskla voda a hrozí, že vytopí sousedy, zatímco bude rodit. Tak to se přiznám, že jsem byl kapánek ve střehu a co chvíli do něj mrknul. Ale zbytečně, neboť pokaždé k tomu došlo mimo otevírací dobu fitka. V porodnici měli naštěstí otevřeno. Pak ještě teda dlouhodobě čekám na informaci o hlavní výhře ve Sportce, abych si mohl jednou objednat po tréninku protein i s barem a zbytkem vybavení a někoho, kdo u vchodu přešroubuje cedulku se jménem majitele. Ale tohle zavolání se mi nějak vyhýbá a beztak by to asi mohlo počkat do konce tréninku. Jako ostatně všechno, co se na první pohled zdá strašně akutní.

Ne vážně, hořím zvědavostí, co si tam ty borci v triku Shut up and squat, nebo Train hard or go home, píšou. „Hej kámo, jsem ve fitku a děsně dřu...“ nebo „Tvl, nemám čas, jedu tady krutý kladky“ nebo „Jo, jasně, půjdu večer zakalit, jen tady dám pár předkopů. Legday, chápeš?“ Minule tam někdo telefonoval a řešil, dost dlouho, že mu někdo visí pětikilo. No páni, to už za nějakej ten prostoj vážně stojí. Nebo já fakt nevím, možná tam probíhají zásadní informace o počtu sérií a komunikace s on-line koučem. Je to možný, protože to by pak vysvětlovalo, proč si fotěj ty napuchlý cévy a posílají to ven. Anebo, nepopírám, možná že se v tom hrabou kvůli motivační hudbě, pod jejímž vlivem dají minimálně o 50 kilo víc na benči. Jenže to občas vypadá, že tam na vedlejšák sestavují playlist Evropy2 na měsíc. A vlastně by mně to mělo bejt celé úplně jedno. Jenže není, protože…

…protože tam jednoduše zabírají flek. Já sice nejsem žádnej fitnessfašista, abych vyžadoval od každýho 100% nasazení, ve finále je na každém, jak ty prachy za fitko využije, ale je fakt celkem blbý, když tam devět lidí sedí po lavičkách, čumí do svítících obdélníčků, vy čumíte na ně a čekáte, kdy by tu chatovací konferenci asi tak mohli ukončit. Takže mi celkem vadí, když se přistihnu při představě, jak by to asi vypadalo, kdybych dotyčnému sloupával kůži z hlavy.

…protože se nezřídka stává, že přesně tyhle telefonisti pak mají debilní kydy na to, že to „má někdo ze steroidů“, že to „není možný takhle naturálně udělat“, že „to jsou všechno jen reklamy, protože já už půl roku dřu a nic“. No a taky že cvičím blbě, protože on to na tom jůtůbu viděl provádět jinak a Pepa jůtůber říká, že se to má procítit a tak. Jenže já si myslím, že právě používání mobilu na chatování, natáčení se, sdílení příběhů a podobných sraček, je tou největší chybou v posilovně. Možná si říkáte, že to je jenom blábolení, že pár minut nepozornosti nemůže vadit, ale řekli byste si to v dietě? Že pár kousků čokolády přece nemůže vadit? Kolikrát jste si řekli, že pár hodin bez bílkoviny přece nemůže vadit? Já vím, je to drobnost, ale z malých kamínků se skládá mozaika úspěchu.

Jsem přesvědčen, a konání mnoha našich špičkových kulturistů mě v tom názoru utvrzuje, že kulturistika je o určení priorit. A priorita je to, co se musí naučit. Naučte se jí, dokud jste mladí, protože časem už je to jenom horší, horší a horší a priorita se mění v kompromis. Zvažte, co je pro vás nejdůležitější na světě. Jsou to svaly, nebo žvanění po messengeru? A pokud jsou to svaly, pak si zodpovězte otázku, jak vám po tom žvanění porostou. Všichni pak dojdeme k odpovědi, že nijak a že jen ztrácíte čas. Kulturistika totiž vždy byla o rutině. O tréninku, jídle, spánku. Nic moc navíc, když pominu nedovolené prostředky, nikdo nevymyslel. Ale i tak vám ty steroidy bez těch tří věcí budou k ničemu. Tyto tři věci jsou samá podstata kulturistiky a na tyto tři věci se musíte soustředit. Jakékoliv vytržení z tohoto soustředění, je špatně. Pokud vás ze soustředění na jídlo, regeneraci vytrhnou životní okolnosti jako je třeba práce a shánění prostředků na živobytí, nedá se nic dělat, protože prioritou je bezesporu neskončit pod mostem a neumřít hlady. Ale pro dobrovolné vytrhávání z koncentrace na výkon neexistuje omluva.

Zrovna tak je problém, když nevíte, co chcete v posilovně dělat. I to je třeba si ujasnit. Chcete být kulturista? Chcete mít ruce 40 cm? Nebo chcete mít pouze velkou sílu a na vzhledu vám zas tak nezáleží? Je dobré, si to ujasnit. Chci být trochu jako kulturista, ale ne moc, abych se líbil holkám, ale taky chci mít velkou sílu, ale nechci mít velký stehna, to se mi nelíbí…taky chci hodně přibrat a mít břišáky jako ty borci na fotkách To je rébus, na který nenajdete odpověď online. Odpověď totiž neexistuje. Není pak divu, že v tom mají lidi bordel. Chceš mít sílu? Fajn, cvič jako trojbojař, žer jak zjednanej, co ti přijde pod ruku, a budeš mít sílu. Chceš být kulturista? OK, cvič podle toho, ale především dbej na to okolo. Tzn., dodržuj životosprávu, dbej na správné jídlo, trénuj a spi. A hlavně to tak dělej každý den. Nechceš mít velký stehna, jenom ruce, prsa a tak? V pořádku, je to tvoje volba, tvoje tělo. Časem sice budeš vypadat směšně, ale než si změníš tyto priority, cvič vršek a na nohy se vykašli. Zkrátka, dělej, co máš a ostatní vypusť z hlavy. Když chceš mít ukrutnou sílu, nelez na rotoped a nejez jak vrabec. Když chceš být kulturistou, neožírej se v pátek na diskotéce a neluď po holkách sex v pět ráno. Soustřeď se pouze na věci, které vedou k tvému cíli. Čumění do mobilu v době, kdy máš z námahy blít do hajzlu, v tom seznamu ale nenajdeš.

P.S. Trochu zbaběle jsem použil neutrální fotky, přestože jich mám hromadu s jedním členem Extrifit Teamu, které by ten předchozí text spolehlivě zabily. Takže snad jen dodám, že Tomáš Kašpar měl ty svaly obrovské ještě předtím, než mu ta zpropadená věc přirostla k ruce.

Komentáře: