Je to šílenství, co vás žene vpřed, ne motivace.

Je to šílenství, co vás žene vpřed, ne motivace.

Pavel Vacek | 04. 07. 2016

Šílenství dnes šéfuje úplně všemu. Vážně. Je na všech vedoucích postech.  Starý dobrý selský rozum se stáhl do tak hluboké ilegality, že John Connor z Terminátora je proti němu exhibicionista z Václaváku. Šílenství ovlivňuje váš život víc, než si dokážete vůbec představit. Nevěříte? Uvedu pár příkladů. Třeba řízení auta. Za jízdy si můžete ladit rádio do zemdlení moderátora, můžete si štelovat vnitřní osvětlení do všech barev duhy, můžete dokonce sledovat za jízdy televizi, pokud vám to váš středový panel dovolí. To všechno je v pohodě. Ale jakmile vás četník zmerčí s telefonem u ucha, kterak pohybujete rty a upřeně zíráte před sebe, vsadí vás minimálně do Železné panny. A potom, jakmile vyjdete z jejího pevného sevření zbrocení krví, naloží vám tolik trestných bodů, že s nimi nehne ani vejtřaska řízená Petrem Petrášem.

Anebo teď ta lapálie s tím Brexitem. Ve čtvrtek se Angličani rozhodli, že už je moc nebaví posílat do Bruselu částku odpovídající HDP celé Afriky výměnou za hrst korálků, tlupu černochů přilepených na podvozek Eurostaru, několik hladových Východoevropanů a armádu lidskoprávních aktivistů a v pátek jste mohli vyměnit Libru za pět nedopalků z nádražní restaurace. Nerozumím tomu. To je prostě šílené.

Zrovna tak šílené je, myslet si, že by se normální člověk mohl řídit názorem nějaké celebrity. Třeba fotbalistů, což jsou obvykle bytosti, jenž sotva rozeznají rozdíl mezi pojmy pere a sere. Bohužel, někdy nerozeznají. Takže, dokonce i v zaprděném Česku na nás všude vybafla zpráva, že David Beckham je pro antibrexit. No páni, takže tu máme ve všech novinách názor od člověka, jehož jedinou kvalifikací je módní účes a schopnost trefit mičudu lépe, než jeho kadeřník. To už bych se radši poradil s těmi malými, žlutými. 

A nepochybně stejně šílené je, myslet si, že šampioni hnou prstem pro to, aby vás motivovali. Věc se má asi takhle… Tuhlenc jsem si koupil časopis Forbes. Ne snad kvůli tomu, že bych se musel rozplývat nad chronografy s cenovkou raketoplánu. Ani jsem nepoptával botky z kůže šestinedělních štěnátek, ale chtěl jsem si přečíst dlouhý rozhovor s Jardou Jágrem. Protože to je borec a tak nějak mě ehmm, motivuje. A tak jsem došel k otázce redaktora, jenž se otázal Jaroslava, zda cítí odpovědnost za všechny ty lidi, kteří mu fandí a sledují ho. Audiovizuální dokument bohužel v časopisu přiložen nebyl, ale z odpovědi bylo zjevné, že se Jágrovi protočily panenky jak na centrifuze, protože nedokázal pochopit, jak to tazatel jako myslí. Načež bylo osvětleno, že jde o motivaci. Jenže Jarda řekl to, co mě přivádí k tématu tohohle článku. Je mu jedno, jestli někoho motivuje, protože on sám by dělal to samé každý den, i kdyby to nebyl ten slavný Jágr, ale pouze obyčejný Jarda. Proč? Protože miluje sport, kterému propadl. A o to jde.

Takže až uslyšíte nějakého šampiona říkat, že to dělá kvůli vám, že je rád, že někoho motivuje a tak podobně, bude mít pravdu..  Tyhle kecy skutečně říká kvůli vám. Protože je chcete slyšet a on vás nechce zklamat. Ale to, čím je a co dělá šampiona šampionem, dělá především kvůli sobě. Když už jsem zmínil Jágra, byla k tomu článku připojená i anketa nejrůznějších podnikatelů, sportovců a jiných lidí, co to někam dotáhli a ta se samozřejmě hemžila všelijakými superlativy a nesčetněkrát tam zaznělo, že je Jarda motivuje. I já to napsal. Ale jak? Copak si někdo z nich po setkání s Jágrem maže koupit brusle a poohlíží se, kde by to mohl napálit do mantinelu? Asi sotva. Co to vlastně je ta motivace?

Neexistuje jediný racionální důvod, proč dělat kulturistiku. Nikdy jsem nedokázal najít uspokojivý argument, kterým bych zabil dotěrné otázky tzv. normálních lidí, proč to vlastně dělám. Dřete v posilovně jak blázen. Taháte se se zátěží, které se každý člověk co má v hlavě aspoň půl mozku, raději vyhne. Jdete ztahaný domů, uklohníte si jídlo, co jste měli včera, předevčírem, minulý týden a posledních pět let. Utratíte všechny prachy za doplňky a jiný věci. Čímž narážím na fakt, že ti odvážnější  mají ve varlatech tak mrtvo, že uprostřed Sahary to proti tomu vypadá jak na večírku v Las Vegas. O odhodlání žen přejít plynule v muže ani nemluvě. Pak nastane dietní období, kdy si odepřete i ty poslední chuťovky a lebku si necháte obtáhnout kůží tak na fest, že potní žlázy neprodukují pot, ale slzy bolesti jak jim je těsno. Děvčata dají na pár měsíců sbohem svým ňadrům do té doby, než nenašetří na ten nejdražší kousek plastikového průmyslu. Přichází den D, napatláme se barvou, podstoupíme všelijaká šamanská zaklínadla, která mají za cíl udělat vaše tělo sušší než podpalovač PePo, navlíkneme si plavky velikosti pětikoruny a necháme si zatleskat od kdovíjakých podivínů z naší subkultury. To zní naprosto šíleně. A přesto všechno tenhle sport milujeme. Jak je to možný, ptám se sám sebe, protože z téhle úchylky se rozhodně vyjmout nenechám. Ale odpověď už jsme slyšeli. Prostě to milujeme a to má s racionalitou společného stejně asi jako eurokomisař s tím zdravým rozumem. Zapomeňte na prachy, v kulturistice žádný nejsou. Ti, kteří jsou placeni za to, že cvičí (ne, že trénují klienty ve fitku od rána do večera) spočítáte v ČR na prstech jedné ruky zasloužilého truhláře. Tohle je o srdci, o emocích, které v nás kulturistika vyvolává, o pocitech, které s sebou nese změna vaší vizáže, o sebevědomí, které vám rovná pozornost okolí. To vše utváří váš vztah ke kulturistice. A pokud to v tom srdci máte, nezabývejte se blbými otázkami okolí, jak budete vypadat v padesáti, jak to na vás bude viset v sedmdesáti. Netrapte se tím, protože v té době budete ležet pod benčovkou, rvát to tam a viset bude jen kámošovi, co se vás na to teďka ptá.

 Já jsem ale naprosto hluboce přesvědčen, že každý z nás, co tomuhle sportu jednou propadl, si tu lásku nese hluboce zakořeněnou v sobě odjakživa. Byla mu dána. Odjakživa. Proto od mládí tíhneme k nějakému typu superhrdiny. Proto se jednomu líbí Spiderman a druhému kuliferdovi Hulk. Proto je jednomu teenagerovi šumafuk, že má 50 kilo a druhý se poohlíží po tom, jak přibrat. To vy si podvědomě hledáte někoho, kdo by mohl být vaší motivací a dřív nebo později to bude Pepa, Franta, Honza či Mařenka. Každý, kdo začal cvičit, má v živé paměti nějaký vjem, který ho ovlivnil. Já si dodnes pamatuju na Gojko Mitiče s dederónských westernů, kterak se proháněl na koni obnažen do půl těla a mně přišel svalnatý tak, že se od jeho namaštěných svalů musely kulky odrážet přímo do bledých tváří.  Teď tedy myslím ty kulky vystřelené z winchestrovky. Doslova mě uhranul. Ale jsem si naprosto jistý, že ani ten mě do posilovny nepřivedl. Byla to moje touha přibrat. Nezmizet pokaždé, když se svléknu. To, že se mi líbil svalnatý Srb, hrající v německém filmu, točeném v Jugoslávii s českým komparzem, v tom nehrálo nejmenší roli. Zkrátka ta touha po svalech tam byla pořád. A tu touhu musíte mít i vy, protože jinak je vám nějaká motivace prd platná.

Vojta Koritenský na otázku jak je možné, že se dostal na Olympii, říkal, že má už půl roku stejnou snídani, stejný oběd, stejnou večeři a to den za dnem. Vstává ve stejný čas, nevynechá žádný trénink a dělá to tak několik let. To není moc normální, co si budeme povídat. Ale má vnitřní pnutí, které ho nutí být se sebou nespokojený a neustále pracovat na svém zlepšení. Progres je to, co je prioritou. Nikoliv věci, ze kterých nekouká žádný profit pro onen progres. Je vždycky super, pokud máte podmínky takové, že nemusíte dělat kompromisy, ale většinou se k nim musíte právě přes ty kompromisy dopracovat. A co omezíte? Kino, koupi nového mobilu, dovolenou, nebo permici, doplňky, maso? Musíte udělat kompromis, a pokud se rozhodnete přiklonit k první části toho souvětí, můžete se koukat na motivační videa klidně do zblbnutí, ale žádný žár to ve vás neprobudí.

Nechci tím vším říct, že byste byli šampionům a borcům v kulturistice ukradení, to v žádném případě. Koneckonců, ta zpětná vazba potěší. Každého zahřeje vědomí, že jeho práce má odezvu, má smysl a lidi mu přejí úspěch a dokáží se z jeho úspěchu radovat kolikrát víc, než aktér samotný. Chci tím říct, že denní režim šampiona, úsilí, vize a dřina v posilovně by byla naprosto stejná, i kdyby nenatočil jediné video, nezmáčkl jedinkrát spoušť foťáku a neudělal jediné selfíčko. Kulometná hnízda chrlící jednu fotku za druhou na sociální sítě jsou záležitostí spíš online „hvězd“. Ty však v reálném světě pro samé motivování na facebooku nemají čas vyhrávat… Zkrátka, musíte být dostatečně šílení, abyste mohli očekávat úspěch. Ale to je v pořádku, být tak trochu magor je nezbytnou výbavou pro dnešní svět… 

Komentáře: