Jaká je ne/výhoda být lifterkou, strongmankou…no zkrátka silačkou?

Jaká je ne/výhoda být lifterkou, strongmankou…no zkrátka silačkou?

Veronika Zemanová | 13. 02. 2018

Holky, které tahají větší váhy než normální muž, si kolem sebe vytvoří jakousi bariéru. Jistě, jste každá už slyšela slova: ,,Ty vole, tebe bych doma nechtěl, protože máš větší bicáky než já.‘‘ a nebo ,, Hej ty, kdyby jsi mi jednu natáhla, tak se zlomím v pase‘‘ a podobné hlášky.Nejvíce mě dostává hláška tipu: ,,Tebe bych nechtěl nasrat!‘‘ Ano, jsme agresorky, když jdeme tahat minimálně dvojnásobek vlastní váhy. Ale to je k tomu zkrátka potřeba, vyplavit adrenalin. Jen tak jsou výkony vysoko nad limitem lidského chápání. Ale v soukromí je většina těchto žen, slečen a dam - milých, hodných a jemných. Některé naše síla a nasvalenost odpuzuje a jiné přitahuje! Tak to je, bylo a bude!

Další ne/výhoda no holky řekněte sami. Jdete na nákup se svým partnerem a klasická scéna jak u běžného páru. Držíte nákupní lístek, pomalu to ve vozíku přibývá. Hlavně těch mega těžkých věcí, co potřebujeme do režimu. Mléko, maso, vejce a ano nebudeme troškařit. Kartón, kila, plata. Dojedeme k pokladně a najednou z jedné malé plánované tašky jsou tři veliké těžké mrchy.

A tady to začne ha...Zkuste říct partnerovi: ,, Miláčku, prosím tě vezmeš to? Já to neunesu. Nejmíň 30 minutový monolog: ,, Aahaaaa tak madam to neunese, támhle vytáhne 160kg, ale ona neunese jednu taštičku s nákupem. Samozřejmě to nestaví partnera do role hulváta, ale jen konstatuje smutnou pravdu.

Další ne/výhoda… Představte si situaci. Došel nám benzín. K pumpě to je pár metrů to už tam dotlačíme. Noooo vždyť jooo...něžná sexy bikinka by sedla za volant, aby korigovala vozidlo na silnici a my?? Ano, přesně tak, už slyším tu větu: ,, Zlato, pojď taky tlačit. Síly máš na to dost“. A nebo teď ze mě je i stěhovák...tuhle telefonát volá mi kamarádka: ,,Veru, prosím tě, pán mi dovezl  lednici,ale je sám. Můžeš mu jít pomoct to vynést?? Prosííím. Ty jsi silná, já nikoho jiného neznám. Přijedu pro tebe. Sednete do auta a ze strany vaší drobné, krásné kamarádky padne škodolibá věta: ,, Počkej, až tě uvidí, tak odpadne, jakej prcek mu dojel pomoct, ale bude čumět, jakou máš sílu heh“

Jsou to ne/výhody toho co děláme. Vždy je to něco za něco. Když jsem začínala, nebo spíše, když jsem se vracela zpět do fitness prostředí, zdaleka by mě nenapadlo, že se někdy budu opravdu aktivně věnovat trojboji a že v něm budu i vynikat. Ale cvičení mě natolik opět pohltilo, že se to stalo mým každodenním chlebem a najednou mi postupně začali ubývat kamarádi. Tenkrát mi z toho bylo opravdu smutno, nejednou jsem to obrečela. Ano, jsem citlivá žena, i když na to nevypadám. Jenže teď postupem času jsem zjistila, že je vlastně chápu. Začala jsem dělat něco, co jim bylo vzdálené. Stále jsem se upínala i v rozhovorech na to, co jsme dnes jeli na tréninku a kdy je zase další a že se chystám na závody.  No prostě pro ně to znělo asi jako BLA BLA BLA… Někteří mě dokonce i začali nesnášet!

V podstatě, když se tak nad tím zamyslím, tak kdo jsou teď moji kamarádi a známí?? Ano, borci, co chodí cvičit, lifteři a mé klientky. Nic mezi není!!! Samozřejmě nepočítaje hrstku mých opravdových přátel. Ty řadím jako mou rodinu! A pak tu jsou takzvaní hejtři, co vás nenávidí, bezdůvodně pomlouvají a mluví nesmysly. Ptám se sama sebe proč???? Upřímně dodnes tu odpověď neznám??? Ano, padlo tu ze strany mých fanoušků i přátel, těch opravdových, že je to závist. Ale sakra!  Proč závist?? Vždyť je to sakramentská dřina, bolest, odříkání a ti dotyční by nikdy tak dřít nechtěli. Možná závist mých úspěchů? To je, myslím, také slovo do pranice! Co je to vlastně úspěch?? Vyhrát titul, medaili?? Ani to přeci není k závidění!!! Teda alespoň z mého pohledu. A teď, abych nevypadala jako největší sobec. Hned Vám vysvětlím proč!

V prosinci 2016 mi umřela kamarádka na rakovinu. Zanechala po sobě krásnou 11letou dceru Sandru. Byla pouze o rok starší, než jsem já. Cca 14 dní před její smrtí jsem jí ještě navštívila. Už nemohla chodit, trpěla obrovskými bolestmi, protože už neměla skoro žádný sval, co by jí chránil. Měla postel u okna, smutně hleděla ven na prosluněný den. Podívala se na mě a řekla polohlasně: ,,Já vám tak závidím!‘‘ Srdce se mi zastavilo, hrudník sevřel smutkem, protože jsem přesně věděla, co bude chtít dál říct. ,, Závidím vám, že můžete jít ven, taky bych strašně moc chtěla jít ven, anebo na nákup..Veru, já už to nestihnu viď?!‘‘

V mžiku několika sekund se vám jasně vybaví, jak jste do té chvíle byli, ačkoliv mnohdy nevědomky, sobečtí. Ano, jediné, co se dá závidět, je zdraví!!!! Vše ostatní si můžete vybudovat sami!!!!

Takže lidičky, komu je tento můj blog blízký, radím jedinou věc. Makejte, makejte a makejte, protože dokud děláte to, co vás baví a naplňuje, pak žijete svůj život šťastně!!!!!

Komentáře: