Jak jsem viděl Evls Prague 2021

Jak jsem viděl Evls Prague 2021

Pavel Vacek | 08. 11. 2021

Tři roky to trvalo, ale čekání se vyplatilo! Evls Prague, nejlepší soutěž, které jsem se jako divák zúčastnil, když nepočítám Mr. Olympia, je zpět. Po prvním ročníku v T-mobile Areně, několika letech na výstavišti v Letňanech, usídlila premiérově v mnohem menších prostorách luxusního hotelu Hilton, což ale vůbec nebylo na škodu. Spíš naopak, protože narvaný sál s bouřlivou atmosférou je vždycky lepší než poloprázdná a polomrtvá hala. A včera bouřlivá atmosféra rozhodně panovala…

Snad mi odpustíte, že nebudu psát kompletní reportáž, ale vypíchnu jen to, co zaznamenalo největší ohlas, největší šrumec a samozřejmě největší diskuse. A snad mi fandové kategorií Physique, klasické kulturistiky, bikin a Figure, kde ovšem nemůžu nezmínit jednoznačné vítězství o třídu lepší, fantastické, Terezy Linhartové, odpustí podruhé, když přejdu rovnou ke kategoriím kulturistiky… 

Jako první přišli na řadu minikulturisté kategorie do 212 liber. No, ehmm, mini… Možná vzrůstem, ale trojice Ahmad Ashkanani, Oleh Kryvyi a Peter Kováč přinesli tolik masa na pódium, že to neviděli ani ve velkoskladech KFC. Nechápu, jak se můžou vejít do hmotnostního limitu 96 kilogramů. Petera Kováče, který se umístil „až“ na pátém místě, zmiňuji proto, že pokud někdy daroval Tom Platz v opilosti své nohy do tomboly, vyhrál je bezpochyby právě Peter. To jsou nohy, pro které by každý kulturista vraždil. Obrovské, hluboké a zároveň disponující krásnými tvary. Prostě takové, jaké měl legendární Platz. Akorát, že Peter k nim má lepší vršek než Platz. Pokud jsem byl v průběhu soutěže o něčem skálopevně přesvědčený, bylo to o třetím místě pro Petere Kováče. Proč skončil pátý, nevím. Snad nedostatky v pózingu, jakási nesmělost kombinovaná s ostychem a zbytečným respektem před soupeři. Jinak fakt netuším.

První dvě místa však byla jasná. Ahmad vs Oleh, to byl něco jako souboj mezi betonem a žulou, diamantem a korundem, prostě mezi tvrdostí, a ještě o chlup větší tvrdostí. Ahmad měl trochu navrch v bočních pózách, kde působil neskutečně masivně, Oleh to dorovnal bezkonkurenčními zadními pózami, kde prostě nebyl gram tuku. Osobně jsem tipoval na vítěze Oleha, ale nemám zásadní problém ani s tím, že trofej za vítězství nakonec převzal Ahmad Ashkanani… Každopádně to byl dechberoucí souboj, s výsledkem těsnějším než podprsenka čínské gymnastky. A troufám si tvrdit, že by možná sahali i po předních příčkách v kategorii open, stejně tak jako před 14 dny giant killer Shawn Clarida.  Ale přece jenom Open kategorie je o hmotě a té dostali diváci v Hiltonu vrchovatě. Bohužel i tam, kde být neměla…

Open kategorie slibovala českým fanouškům i souboj tria našich profesionálů Bednář/Beran/Turek a já se tomu nemůžu nějak alibisticky vyhnout. Takže už asi víte, kam jsem předchozími řádky mířil… Hned zkraje musím zmínit, že při hodnocení Slavoje Bednáře jsem všechno možné, jen ne 100% objektivní. Slavoj je kamarád, a pokud máte nějakou citovou vazbu na člověka, kterého máte v tomhle sportu posoudit, objektivita není možná. Přesto se o to pokusím v co největší možné míře.

Slavoj není žádný genetický zázrak. Příroda mu nadělila úzkou kostru s robustním, trochu delším a širším pasem. Co však na Slavojovi nesmírně obdivuji, je to, že nezměrnou vůlí, obětavostí a pílí si s tím poradil natolik, že se dostal až mezi IFBB Pro, což se nepovede miliónům mnohem nadanějších borců. Aby mohl konkurovat svalovými objemy, neb estetikou to nepůjde nikdy, znamená to doslova tuny konzumovaného žrádla a železnou vůli v objemovce. Bohužel, se svalovými objemy roste i pas a vytahaná břišní stěna, kterou ne vždy dokáže Slavoj uhlídat. Takže jasně, výtky na bachor jsou oprávněné. Přesto, když nastoupil v semifinále na pódiu sám, řekl jsem… páni, to je pekelný hmoty, to bude dobrý! Objemy, šílený hamstry z boku, zádové pózy atakující finále, forma dobrá. Ten pas mě nijak extra nerušil. Potíž byla v tom, že jakmile nastoupila celá řada, říkám si,…a je to v pytli… Špalkovitá postava bez výrazných tvarů a siluety Slávu do prvního calloutu prostě nepustí. Slávoj v konkurenci těch nejlepších borců tohoto sportu pak naráží na svůj genetický potenciál a uvidíme, jak se s tím popere. Přesto všechno, co jsem napsal, vidím jeho 12. místo jako zářez. Před ním skončil Pavel Olejniczak s roztrhanými, zdeformovanými prsními svaly, bez formy a jakéhokoliv náznaku sixpacku, na 10. místě Kevin Gebhardt, který je estetický asi jako židle na základce, byť měl vcelku formu. Čímž se dostáváme k horkému 9. místu a mně se začíná třást ruka a prsty odmítají spolupracovat s klávesnicí…

Napsat totiž něco ne úplně pozitivního o Pavlu Beranovi, znamená zahodit zbytky pudu sebezáchovy, připravit se na veřejný lynč, přibitou koňskou hlavu na dveřích a obálku s kulkou ve schránce od jeho zarytých fandů. Ještě ve 2 v noci jsem vedl diskusi o tom, že rozhodčí jsou idioti (hl. rozhodčí Steve Weinberger je dlouholetým hl. rozhodčím Mr. Olympia), když Pavel neskončil nejhůře pátý. Viděli to totiž v přenosu. Může být. Jenže na živo bylo 9. místo v daný moment maximum. Pavlovo tajnůstkářství se tentokrát obrátilo proti němu, když vyšel na pódium s viditelně slabší pravou nohou a nikdo nevěděl proč tomu tak je. V průběhu Evls jsem se dozvěděl o zranění stehna, které bylo příliš očividné. Dalším výrazným nedostatkem je double biceps zezadu, kde sice můžeme vidět skvěle napruhovaný zadek, ale od pasu nahoru už si můžeme přečíst jen velký plakát s nápisem slabina. Byly to dva  až příliš okaté nedostatky, které trošku sfoukly ten hype, který kolem Pavlovy osobnosti panuje. Jinak samozřejmě i nadále platí, že s jeho příchodem na pódium zároveň přijíždí vejtřaska naložená tunou charismatu (a to se v kulturistice počítá), parádní paže, estetická koncepce postavy a obrovský potenciál. Jak s ním Pavel naloží, to záleží už jen na něm…

…Ale jestli mě někdo překvapil, byl to Honza Turek na 6. místě. Ani ne tak svým umístěním, jako průběhem soutěže. Byl to přesný opak Slavoje. Když v semifinálové části vyšel na pódium samostatně předvést své pózy, prohnalo se mi hlavou ….ajajaj, to je hubený… (v kontextu IFBB Pro, ne v porovnání se mnou, nebo jiným podobným houžvičkou, samozřejmě). Jenže když stál bok po boku s ostatními v celé řadě závodníků, tak to zas tak hubené nebylo. Vlastně byl jeden z těch nejširších na pódiu. Zádové postoje si nezadaly s těmi nejlepšími a nebýt toho, že na 5. místě se před ním umístil někdo, kdo měl shodou okolností v pasu napsáno Winklaar, byl by bezpochyby o příčku výš. Jasně, pár kilo hlavně na pažích a nohou tam chybí, ale jinak bezva postava i výsledek. Také se mu za to vděčné české publikum náležitě odměnilo mohutným aplausem.  

Jak už bylo psáno, pátý byl Roelly Winklaar. Můj velký oblíbenec. Jsem jeho nadšený fanda už mnoho let. Ale ne tak, abych nosil kšiltovku nakřivo jako on a abych přimhouřil oči nad jeho formou. To bych totiž mohl i nadobro oslepnout. Roelly byl prostě tlusťoučkej jak miminko. A zhruba stejně tak tvrdý. Ale pořád mi to u něj tak nějak nevadí, protože to je méďa béďa, je fajn, má ruce jak já obě nohy dohromady, umí se legračně křenit a je to prostě takovej fajn týpek, co zrovna vstal, aby nám předvedl monstrózní bicák a tricák a supr gorilu. Myslím, že svou aktuální formou trápí mnohem víc rozhodčí než sebe, protože ti si s jeho umístěním očividně nevědí moc rady…

Když jsem na začátku krátce rekapituloval Evls Prague, musím zmínit i to, že letošní ročník měl zápletku dramatičtější než detektivky Jo Nesbeho. Napínavější ročník ještě nebyl. Vyhrát mohl kdokoliv ze čtveřice Brandao, Grimes, Douda, De Asha a pokaždé byste našli platný argument pro vítězství. Rozhodčí je tam taky pořádně podusili. Šibovali s nimi tam a zpátky, přehazovali zprava doleva, jednou stál uprostřed ten, podruhé onen a povinné pózy si borci dali snad 5x za sebou. Nevím přesně, ale vím, že já bych zhebl. Moje pocity si z toho pamatuju celkem jasně. První, co jsem si říkal, bylo, …Grimes jasně první. Pak začali pózovat, z Grimese začlo stříkat tolik vody, že jsem si v první řadě začal podvědomě vyhrnovat nohavice a najednou už si mi první nezdál. Ha! Brandao vítěz. Celou dobu z něj ani nekáplo. Forma načasovaná na vteřinu. Do toho skvělé a hluboce separované nohy a estetická postava. Vítěz. Vlastně ne, dyť je nějakej malej. (oproti zbylé trojce). Douda! No jasně, bude to Douda. Velikej, přitom estetickej, skvělé pózování, promakané grimasy, ale není trochu pod vodou? Jo, je. Ty jo, málem jsem přehlédl De Ashu! Zezačátku to z něj taky trochu teklo, ale vypotil to a při druhém, třetím kole už byl suchý, tvrdý, parádní. Jasně, bude to De Asha, jsem si říkal……Aby pak nakonec skončil na čtvrtém místě. Jako třetí byl dekorován sympatický mlaďoch Regan Grimes, na druhém místě se umístil Rafael Brandao a zvítězil Samson Douda, který i při své estetice dělá čest svému biblickému jménu. Jak jsem psal, mohl vyhrát každý a já s tímhle resultem rozhodčích nemám nejmenší potíž, jakkoliv jsem měl jiný tip. I o tom je kulturistika. A ta profesionální je hlavně o tom, že tam slabí borci prostě nejsou…

Každopádně, abyste si udělali kompletní obrázek, mrkněte na ronnie.cz, kde je asi tak miliarda parádních fotek. 

Evls Prague opět přineslo skvělou podívanou. Zážitek, který zahřál u srdce každého fanouška kulturistiky. Přivézt do Prahy takhle špičkové borce stojí hromadu starostí, úsilí a píle. A za to patří organizátorům obrovský dík. Neznám celý organizátorský tým, a tak své poděkování budu směřovat k osobám Adama Kindla, Petra Pika, Vladimíra Matiho a samozřejmě ing. Petra Speychala. Za Extrifit jsme hrdí na to, že jsme pravděpodobně jediná značka v ČR, která je partnerem této výjimečné události od samého jejího počátku až po tento, doufejme že zdaleka ne poslední, ročník. 

Komentáře: