Jak jsem přišel o titul, zub a málem i o finále

Jak jsem přišel o titul, zub a málem i o finále

Pavel Vacek | 19. 05. 2021

Mistrovství Evropy se v přímořském letovisku Santa Susanně koná s občasnými výjimkami snad už od roku 2002. Aspoň tak jsem to v hale zahlédl na rozvěšených dobových plakátech z jednotlivých ročníků. Vždycky jsem tam chtěl závodit a vždycky mi do toho něco vlezlo. Strašně se mi líbily ty fotky z pláže a z bazénů a taková ta letní uvolněná atmosféra soutěže. A protože díky celoplanetární covidpauze letos nebylo nic, co by mi zkřížilo cestu, i já chtěl konečně ochutnat tuhle španělskou soutěž prošpikovanou sluníčkem a letní atmosférou. Leč, jen co dorazí Vacek, ve Španělsku je 14 stupňů, prší, sluníčko vystrčí paprsky jen střídmě a šourek se mi schová do podpaždí při každém pomyšlení, že bych snad okusil mořské vlny. Letos se vás snaží napálit na podobné fotky trio Krejčí, Trykar, Kubec, ale nenechte se zmást, oni se věnují vedle kulturistiky také otužování. Ale to teď hodně předbíhám…

Pravý adrenalin z cesty na ME začíná už v Praze. Konkrétně vjezdem na parkoviště P SMART, jehož název naprosto přesně definuje položku, jenž chybí na seznamu schopností architekta tohoto parkovacího domu. V životě jsem nevjel do ničeho tak úzkého, a to do toho počítám i sexuální zážitky z puberty. Anebo jsem asi blbě pochopil, že to je určeno pro automobily rozměru Smarta, nevím. Každopádně jsem si hned po ránu tak brutálně odřel ráfky, že jsem ze sebe vyřval kompletní portfolio sprostých slov jasně slyšitelné až do terminálu 2 a v tomto nevlídném rozpoložení vkročil do příletové haly, kde se setkal s ostatními reprezentanty ČR. Moc lidí na mě v tu chvíli nemluvilo…

Zaplaťbůh, mluvila Lída Čížová. Toho času organizátorka, telefonistka, zařizovatelka, managerka, rozhodčí, prezidentka svazu a majitelka dalších superschopností, takže jsem brzy opět dosáhl zenového klidu a nechal se pod jejím vedením posunovat spolu s ostatními po ose terminál, letadlo, letiště Barcelona, transferový autobus, hotel, ubytování, a to vše hladce, za minimálního čekání a především spolehlivě, perfektně a bez nervových záškubů účastníků výpravy. Za to jí, Zdeňce Razýmové a Janě Bendové, které byly pevnou součástí tohoto perfektně sehraného organizačního teamu patří nesmírný dík, páč bez nich bych byl ještě někde ve třetině cesty a cucal si bezradně palec. Možná to zní jako samozřejmost, ale není. Vydietovaný závodník tyhle organizační věci, které za nás vyřídily tyto tři ženy nezvládá úplně nejlíp a jestli je něco spolehlivým kazičem formy, pak jsou to právě zbytečné stresy, kterých jsme byli ušetřeni… Takže ještě jednou díky a popojedem dál.

Třeba do první společné kontroly formy, kde jsem se také setkal poprvé s mojí budoucí partnerkou pro soutěž párů. Tady trochu odbočím. Nikdy jsem v párech nezávodil, a proto jsem byl celkem zaskočen nabídkou ze strany Lídy Čížové, zda bych to nechtěl zkusit. Nechtěl. Ne že bych proti té kategorii něco měl, ale se svým vztahem k sestavám jsem to nechtěl kazit Gabriele Hejnové, se kterou jsem měl soutěžit v páru. A tuto obavu jsem tlumočil Lídě, s doslovným, „hele, holka se těší na závody a já jí to akorát zkurvím a připravím ji trauma na celej život. Bude mě do smrti nenávidět, a ještě nakonec skončí se cvičením“ Leč, přestože má obava byla předána, jsem byl ubezpečen, že to prý neva. OK, děvče, jak chceš, vybrala sis toho největšího lempla na pózing, ale já tě varoval. Dostaneš, co si chtěla...

…Střih, je středa večer, kontrola formy účastníků a první možnost něco nacvičit do těch párů. Moje forma neslaná nemastná a po pár pózách se mi udělalo tak blbě, že jsem stihnul pouze zahlédnout kombinaci zděšení a zklamání v očích Gábiny. "Sorry, nějaká hypka, nebo co, zejtra se na to vrhnem kočko", zamumlal jsem těsně před tím, než jsem se odebral na pokoj zhltnout něco rýže a okamžitě padnout do postele a usnout jak podťatý…

Čtvrtek ráno. Vyhodnotil jsem si to tak, že cesta mi dala zabrat, tzv. cukrování bylo nedostatečné, tak jsem do žaludku začal rvát pomalu kde co, nálada se zvedala, svalový tonus též, pokožka vysychala a venkovní teplota vystoupala dokonce i na příjemných 17 stupňů. S Gábinou jsme podnikli první nácvik sestavy, který skončil samozřejmě fiaskem, ale po pár společných setkání během čtvrtka už to do sebe jakž takž zapadalo, abychom to na večerním nácviku před zraky všech ostatních reprezentantů opět kardinálně posrali… No nic, zítra je taky den, jen co odzávodím, budeme pokračovat. Teď jdu sežrat Marlenku, co jsem si přivezl v kufru. 

Pátek ráno. Marlenka zabrala. A pak ještě kus medovníku a čokoládový musli taky. Zákusky na snídani byly taky bezva. Stejně tak jako vejce, donuty, kuře a dalších milion potravin, který jsem do sebe ráno narval, abych nezemřel hlady než půjdu na podium. A taky trochu proto, abych měl nějaký ty svaly. Dělám to tak poslední léta – mega snídaně a celej den už nic. Dramatické pojídání piškotů v rozcvičovně už mě nebere. Co mě ale rozhodně bere, je sypání si pomerančového citrullinu do huby před rozcvičením. Potíž na ME je v tom, že nemáte šajnu, kdy přesně půjdete, takže jsem měl s sebou asi půlku balení Citrullinu a každou chvíli pocit, že bych měl jít na řadu. Nakonec to skončilo tak, že krabička byla prázdná, nástup v nedohlednu a místo krve mi proudil tělem pomerančový Vitacit. Otázku, zda zemřete po příjmu 5 gramů Citrullinu jsem tedy vyřešil za vás, protože jak se zdá, přežijete v klidu i dvacetinásobek. Zato se vám bude dobře rozcvičovat, jak jsem nakonec skutečně zjistil. Nástup na podium, bohužel, málo účastníků. Na posledních MS, kde jsem byl druhý, jsem měl 16 lidí, zde byla půlka. Škoda, protože se odehrálo pouhé jedno vyvolání a já nešel do přímého srovnání s Arne Lundellem ze Švédska, který se ukázal jako nejbližší soupeř. Věřím, že kvalita svalové hmoty by hrála v můj prospěch jak v semifinále, tak ve finále, které bylo díky menšímu počtu závodníku rovnou vyhlášeno. Čili první kolo, porovnání svalového rozvoje, druhé kolo sestava a vyhlášení výsledků… Chvíle napětí... Vyhlašování jednotlivých míst jde tak nějak podle očekávání… „Silver medal goes to Czech Republic“ zazní z repráků a mojí hlavou proběhne „nasaď nějakej škleb, jakože bezva, zaplácej rukama, tvař se, že to soupeřovi přeješ. Prostě nějaký divadlo, abys nevypadal jak debil…“ Přesto mnou projela obrovská vlna zklamání. Neúspěch. Selhání. Jsem tady zbytečně. Končím nadobro. Seru na to…. Přesně to se odehrávalo za tím nuceným úsměvem… Stříbro je fajn, já chtěl zlatou.

Sobota ráno. Vyspal jsem se z toho. Na fcb a Insta přibylo tisíce lajků a komentářů vyjadřujících, že to je úspěch. Díky za ně. Neumím přijímat pochvaly, neumím na to reagovat, ale vnitřně mi to hodně pomohlo. Teda do té doby, než jsem zjistil, že jsem po prvním kole, kde rozhodují svaly vedl o 2 body, abych po druhém kole, kde rozhoduje sestava o 3 body prohrál. Jakože jsem prohrál kvůli sestavě? Tvl… Zklamání vystřídala nasranost. Jsem idiot, prohrál jsem si to sám. Nesnáším sestavy. Kurva, to maj zrušit, nechat to profíkům a mladejm klukům. Dost na tom, že starý dědci tam běhají jak vyschlý striptéři v mikrotextilu a ještě tam mám dělat nějaký taneční kreace... Moje chyba, měl jsem si vybrat nějaký mužský sport. Nebo to líp nacvičit. Každopádně, už je to jedno, ale to zjištění mi vlastně během dne dodalo sebevědomí a schopnost přijmout tu prohru s humorem. Jenže mě čekaly ještě ty páry…

Mezitím Gabča získala coby juniorka!! 4. místo (taky o bod) v kategorii Bodyfitness žen, což je vzhledem ke konkurenci fantastický úspěch! Myslím, že o ní ještě uslyšíme. Každopádně, ve večerních hodinách přišly na řadu páry. Nastupujeme na podium, pózujeme, slezeme z podia s celkem dobrým pocitem, abychom záhy zjistili, že jsme po prvním kole bodově předposlední. Mimo finále. Mi-mo fi-ná-le?!? To se mi stalo na soutěži jedinkrát a mám z toho doteď trauma. To se nesmí opakovat. Sice nemám absolutně šajnu, o co v těch párech jde, ani jak se to hodnotí, ale prý k sobě máme ladit a při sestavě se k sobě trochu tulit. Což je celkem potíž, když půlku páru tvoří starý ošklivý geront a ta hezčí půlka není gerontofilní. Na druhou stranu, romantická předloha ala Kráska a zvíře funguje po staletí celkem spolehlivě a tak jsem se fakt snažil a snad poprvé v životě neposral sestavu. Ladili jsme se, tulili, jak jen to šlo, aby… tjamtadadá, jsme poskočili v pořadí do finále! Nakonec z toho bylo páté místo, aby nám to čtvrté uteklo ehmmm, zase o bod.

Upřímně, pořád tomu sladění moc nerozumím. Je fakt, že když starej chlap oblejzá mladou holku, je to trochu divný, ale ve stejným čase plnily naše noviny titulky o svatbě Bohuše Matuše s nějakým děckem, co má děcko, takže zase tak neobvyklý to není. Zato před námi skončila nějaká starší nabušená paní, která se zarputilým výrazem táhla za ruku výrazně mladšího, nikoliv však nabušeného, partnera a celý mi to připomínalo choreografii ala, heleďte, tady synek taky trochu cvičí, mrkněte na to… Což už je sladěný celkem divně. Kor když se taky oblejzaj. Etalon sladěnosti ale rozhodně předvedl vítězný ukrajinský pár tvořený ztepilou slečnou, co jistě figuruje v představách mnoha 96% mužů, doplněná stejně pohledným mladým urostlým chasníkem, co spolu smýkali tak, že žádné oko nezůstalo suché a žádná žláza nenašponovaná. To bylo fakt pěkné.

Každopádně celá ta moje premiérová účast v párech připomínala večírek, na který se vám ukrutně nechce, ale nakonec se z toho vyklube nejlepší párty v životě. Byla to fajn zkušenost, kdy můj jediný cíl – neposrat zážitek mladé nadějné závodnici – jsem snad splnil.

Neděle. Pro mě závodění skončilo, a tak nezbývalo myslet na chuděrky holky, co závodily v kategorii bikiny fitness. Těch mi je skoro líto. Zatímco my si odzávodíme v pátek, nebo sobotu a pak si žereme a užíváme skutečně vynikající kuchyni a pohostinnost hotelu a okolí, ony musí držet stravu do posledního dne, aby podstoupily nekonečný maraton. Závod bikin začal v 9 ráno a končil ve 2 hod v noci!!! No a ve 4 hodiny ráno se jelo domů. Zároveň se musím pozastavit nad výsledky. Ono by se mohlo zdát, že oproti loňsku jsou o dost horší. Jenže vloni nepřijela kvůli covidu na ME východoevropská část Evropy. Ta sakra dobrá. Ta, co především v ženských kategoriích udává momentální směr. A tak, zatímco mi doteď hraje donekonečna omílaná melodie Sajuz něrušimij… , musíme považovat každé finálové umístění za skutečný úspěch a potvrzení, že jakákoliv finalistka je prostě evropská špička, kterou dělí od lepšího výsledku jen minimální drobnosti. Jejich finálová umístění mají vzhledem ke konkurenci možná větší hodnotu než medaile v těch mužských kategoriích. Respekt všem babám, které čelily invazi Rusek, Ukrajinek, Bělorusek atd…

A to je všechno. Na závěr jsme ještě zažili při odletu menší drama s výsledky covid testů, kdy je Španělové posílali se svým maňána stylem, ale už tak je ta reportáž dlouhá jako prase. Čímž se omlouvám všem, kteří čekali klasický report. Popsat miliardu kategorií není v mých schopnostech a všechny výsledky najdete na Ronnie. 

 P.S. A jak je to s tím zubem? No, nijak, prostě jsem si tak usilovně čistil mezizubním kartáčkem chrup, jenž by oslnil porotce, abych vyšťoural ven plombu i se zbytkem toho zubu. Mělo to nějaký vliv na závodění? Ne, vůbec, ale hodilo se mi to do nadpisu.

P.S. II. Omlouvám se Pavlovi Formanovi, který obsadil skvělé 3. místo v kat. masters nad 50 let a jeho příjemné paní, že se mi nevešel do reportu, jak jsem slíbil. Ale fotku sem dávám. :-) 

P.S. III Ještě jednou děkuji Lídě Čížové, Zdeňce Razýmové a Janě Bendové za péči, kterou věnovaly teamu.

 

 

 

Komentáře: