Jak jsem jel na Mistrovství světa do Rumunska - 1.část

Na světě existují religiozní pravdy, které musí uznat i ten nejzatvrzelejší ateista. Třeba to zaklínadlo o tom, že člověk míní a pánbůh mění. To je fakt. Jako rodič celá dlouhá léta vyprávíte všem okolo, jak je vaše dítko to nejchytřejší a nejbystřejší na světě, dáváte na fejsbůk fotky toho, jak umí skočit toho nejkrásnějšího placáka do bazénu a jak už uplave 10 metrů zabalený v bublinkové fólii od hlavy k patě, opásaný kruhem a s bicepsy z nafukovacích křidélek. V období školní docházky ratolesti bagatelizujete občasné pětky v žákovské knížce poukazem na to, že učitelka je kráva, co si zasedla na vašeho miláčka a nadále se ukájíte představou, že váš potomek, budoucí světová kapacita v neurochirurgii bude odsávat hadičkou tekutinu při první transplantaci mozku na světě. Nakonec se ale ukáže, že jeho mozková kapacita stačí jen na obsluhu hadice při transportu tekutin z jímky do fekalvagenu. Nu což, stávají se i horší věci. Já jsem si třeba plánoval, jak nasekám spoustu rozhovorů s našimi reprezentanty na MS v Rumunsku a coby redaktor a závodník v jednom, tam budu poletovat od jednoho k druhému a střídat dvojroli Jana Krause a reprezentanta ČR. Samozřejmě jsem nenatočil ani prd. Byť o ty, nebyla především při cestě zpět, žádná nouze. Ale to již notně přeskakuji. Jelikož jsem tedy coby reportér selhal úplně stejně jako důchodce bez viagry, pokusím se vám nabídnout alespoň vlastní zážitky z cesty a samotného soutěžení na Mistrovství světa a nastínit vám atmosféru panující při takovém jednom reprezentačním výletu.

Pro začátek ale musím vyjádřit lítost nad nezáviděníhodnou finanční situací všech, kteří se rozhodnou pro cestu autobusem k moři. A zároveň se stejnou intenzitou vyjádřit obdiv těm, kteří tak činí opakovaně. Podstoupit dobrovolně drcení čéšek, lisování páteře do nejrůznějších poloh a intenzivní kurs hadího muže v jednom, to už vyžaduje notnou dávku odhodlání. Anebo nevědomosti, jak tomu bylo v mém případě. Do Rumunska jsme se totiž vydali autobusem. Ne, že by svaz neměl na letenky, ale umístění dějiště MS v městě Bystrita prostě nedávalo příliš na výběr a nemilosrdně ukázalo na pojízdný kvádr coby nejvhodnější prostředek k dopravě. A vskutku, první tři hodiny jsem si to taky myslel. S postupujícím časem však již čím dál tím méně a zhruba v polovině cesty jsem si přál slyšet již pouze zvuk uzávěrů vlastní popravčí čety. Možná mě k tomu přimělo i překvapivě zvukomalebné prozpěvování lidové písně Cikán černý, cikán… v exkluzívním podání Miloše Pavlů právě v době probíhající pasové kontroly.  Myšlenka na anální sondu divoce hledající zásoby kokainu v prezervativu v případě, že by jeden z těch opálených pohraničníků uměl alespoň trochu česky, mě optimismem nikterak nenaplnila.

Zaplaťbůh neuměl a my se tak mohli přenést do jiného časového pásma přechodem přes Rumunskou hranici. A tím posunem v časoprostoru nemyslím jen změnu čísel na našich cifernících a mobilech, ale i v reálu. Rumunsko je bezesporu plné přívětivých a dobrosrdečných lidí, o čemž jsem se měl velmi rychle přesvědčit na hotelu, kde jsem získal bleskurychle dvě fanynky s věkovým průměrem sedmdesáti let, ale plné peněz asi hned tak nebude. Přestože jsem se právě dnes dočetl, že Rumunsko má v EU největší růst HDP, tak bude muset i nadále s tím HDP sprintovat jak Usain Bolt, aby to tam vypadalo aspoň jako v EU. Zatím to stačí k útěku zhruba z těch pozic, kde se nacházely kulisy pro natáčení kultovního snímku o Boratovi. A tím vážně nemyslím tu americkou část filmu. Rumunsko mi velmi připomínalo Českou republiku před dvaceti lety. Někdo už tam má prachy, tak si staví stejně nevkusné domky s těmi legračními věžičkami jako tomu bylo u nás, jiný se teprve vzmáhá, tak má před barabiznou solidní ojetinu a zbytek má barabiznu s otlučenou omítkou a zaparkovanou kozou ve chlívku. Prostě jako u nás na vesnici dříve a pro juniorskou část výpravy myslím zajímavý exkurs do vlastní historie.

Co ale mají už teď lepší než my, jsou silnice. Ostatně žádný div. Hned jakmile jsme sjeli z dálnice, dostali jsme se na jakousi kopii slavné Tranfargarské magistrály. Pokud nevíte, co to je, pusťte si první epizodu 14. řady Top Gearu. Pak mi jistě dáte za pravdu, že být na takové komunikaci za volantem Porsche 911 vám způsobí příjemné chvění v šourku. V útrobách autobusu spíš nepříjemné kolem žaludku plného polystyrenu z Racia chlebiků. Přesto nás tahle klikatice dovedla do cíle naší cesty, rumunského města Bistrita, v kraji pod dávnou nadvládou samotného hraběte Draculy.

Nyní Českou výpravu čekalo totální doražení zbytku energie v podobě klasické nejprudivější části každé významnější soutěže. Prezentace. Zkušení reprezentační matadoři házeli těžko uvěřitelnými ciframi o době čekání v rozmezí 6 hodin až po smrt vyčerpáním a když se posléze ukázalo, že MS se účastní více než 650 závodníků, toto číslo znásobili dvěma a přidali způsoby úmrtí. V tomto ohledu vynikala především soutěžemi ostřílená slečna Kiričenková, která mě svými katastrofickými scénáři vyděsila natolik, že se mi ztrojnásobil počet šedivých chlupů na čerstvě oholené hlavě. Nakonec ale vše proběhlo díky vedoucímu zájezdu, aktuálnímu prezidentovi SKFCR Vjačeslavovi Vinogradovi, překvapivě rychle a během pouhých dvou hodinek jsme byli sakumprásk odbavení a frčeli na hotel.

Zdá se, že v tom slavném společenství, bez kterého by se Evropa zmítala v pustošivých válkách a hladomorech od nevidím do nevidím, platí nějaký speciální výklad pravidel. Zatímco u nás řešíme vyhlášky EU o vzdálenosti vodovodních kohoutků od záchodové štětky, v Rumunsku, členu té samé EU, se klíďo píďo můžete ubytovat v hotelu, který by v ČR těžko prošel kolaudací. Umyvadlo ledabyle posazené na trubku, sem tam nějaká ta hmoždinka a drátek ze zdi? Pohoda, nic se neděje. Hlavně že je kde spát a teplá voda teče. A to tam bylo. Stejně tak jako jídlo pro závodníky a pestrobarevný výběr zeleniny. Celkově se mi tam líbilo. Především proto, že taxikář vás jako první ujistil o zbytečnosti zapínání bezpečnostních pásů, přičemž mi toho samého taxikáře zavolal policista, aby si pak taxidriver řekl o v přepočtu 50 korun za vzdálenost, za kterou byste museli pražskému taxikáři zaplatit buď vlastní ledvinou, nebo felací v případě děvčat. Nebo odlišné orientace drožkaře, vyberte si. Škoda jen, že jsem nikde nezahlédl nějaký noční podnik. S tisícovkou v kapse bych tam byl jak Donald Trump na plese pro nezaměstnané. Jenže kde nic není, ani smrt nebere. A stejně na to nebyl čas. Den na to totiž propukly první boje… 

... Pokračování později. Zatím to berte s nadsázkou, rozuzlení přijde nakonec.