Jak jsem jel na Mistrovství světa- 2.díl

Den na to totiž propukly první boje…(úryvek z první části, která je zde: https://www.extrifit.cz/cs/blog/clanok/jak-jsem-jel-na-mistrovstvi-sveta-do-rumunska-1cast )

… ze kterých jsem viděl úplný prd. Takže vám dost těžko můžu poreferovat o skvělém nástupu České reprezentace, kdy na úvod šampionátu hrála Česká hymna stejně často jako Modern Talking na vesnické pouti. Nejprve pro Jakuba Prchala, Mistra Světa v klasické kulturistice. Hnedka na to pro Terezu Linhartovou v kategorii Bodyfitness juniorek a nakonec pro fantasticky připraveného Jiřího Schäfera v kategorii klasické kulturistiky. Pak se jim na chvilku zaseklo cédéčko, tak tam pustili jiné folklorní šlágry, ale jen co dozávodila Pavlína Valigurová, zase jsme si mohli zabroukat o hledání domova v zemském to ráji na pohled…. Což muselo Rumuny pořádně vytočit, protože jinak si neumím vysvětlit, proč tahle povedená instrumentálka už víckrát nezazněla. Nebo že bychom za to mohli my…?

Možná si říkáte, proč jsem nenatočil v sobotu nějaké to povídání, jak jsem původně chtěl. Inu proto, že závody končily někdy o půlnoci a tou dobou bylo pár jmenovaných lidí na výpravě za kulinářskými zážitky po přilehlých pumpách a bufetech a zbytek toho měl plný brejle. Včetně mě, ačkoliv jsem strávil sobotu pouze vysilujícím ležením, velkokonzumací rýže a vynaložením snahy o změnu bělocha v tmavočlověka. Však taky v neděli přišla řada na mě…

Být nebělochem má dnes evidentně své výhody, neboť pak nemusíte zpytovat svědomí za všechny hříchy vašich bílých předků od doby kamenné po současné kauzy s plácáním holek po zadku před pětadvaceti lety. Doufám, že si Klára Ziková nevzpomene, jak jsem se jí třel v 7. třídě o nohu v lavici, neboť pak by #meetoo nemilosrdně ukázalo i na mně a já musel odstupovat ze své židličky za computerem. I proto jsem měl v neděli o motivaci navíc, abych podstoupil druhý pokus o transfomaci k jiné rasové skupině. A tak mi ani nevadilo absolvovat exhibicionistickou vložku, kdy se s obnaženým přirozením vykrucujete před stříkací pistolí půjčenou odněkud z lakovny, přičemž kolem vás proudí zástupy lidí, kteří zírají na to, jak velká vám asi musí být zima. Investovat 100 eurobankovek do vlastního ponížení je tedy vskutku zážitek na celý život. Přesto je to lepší než po sobě nechat jezdit váleček s barvou, neboť by se mi taky mohlo stát, že mi státní trenér Tomáš Bureš oním malířským náčiním zatlačí všechny svaly zase zpátky do kostí. A to jsem věru nechtěl riskovat.

Stejně tak, jako jsem nechtěl riskovat, že na to závodění ani nedojde. Rumunští pořadatelé se totiž vyznačovali nutnou dávkou nadání pro kreativitu. To ocenily především naše masters holky Milena Koudelková a Lucie Jakešová, které měly závodit původně v neděli a na kterou chystaly odvodnění a tyhle věci. Leč Rumuny v sobotu napadlo, že by si mohli mírnyxtýrnyx střihnout změnu a neočekávaně je zařadit na program hned ten den. Asi se těch našich koček nemohli dočkat. Nebo se třeba vsadili o to, jestli to Milena stihne ze sprchy hotelového pokoje na podium do hodiny. Stihla a dosprchovala se tam. Želbohu z podkoží… Pro pořadatele možná bžunda, pro závodníka o poznání slabší legrace. A protože tahle místní zábava nebrala konce, kategorie se prohazovaly jedna s druhou, řekl jsem si, že se raději ubytuju v rozcvičovně…

Což byla samozřejmě chyba, neboť jak jsem do ní vlezl, chtěl jsem se hned zase otočit a s brekem a nudlí u nosu jít na stopa a ihned domů. Takový hovada všude kolem mě! Tohle že jsou nějaký dědečkové? Panebože, doufám, že nikoho nenapadne pozvat na MS Masters nějaké politiky, mohlo by se taky stát, že bysme pak chodili do důchodu ve 120-ti letech. Na EVL’s jsem si říkal, že ty Masters jsou docela dobří, ale to jsem ještě neznal skutečný stav věcí.  Zatímco u nás v ČR popularita MS a ME poněkud klesá, všude jinde na světě jsou to pořád amatérské závody number one. A na úrovni závodníků to bylo sakramentsky znát.

Po chvilkovém záchvatu paniky, kdy se můj tep uklidnil a mysl se smířila s myšlenkou, že žádné oslavy se šampaňským se zřejmě konat nebudou, jsem musel vymyslet soutěžní strategii. Většinou se totiž lidi v posilovně kradmo okukují, přičemž se tváří nad věcí jakože nekoukají, nebo rovnou jako vítězové. Tohle já nedokážu. Jakmile totiž zahlédnu i závodníka s jednou nohou a prsama na zádech, stejně si myslím, že s ním prohraju. A tak jsem se rozhodl, že nebudu koukat na nikoho. Doslova. Plácl jsem se přes elektronickou šrajtofli, stáhl si film do mobilu a pak dvě hodiny zíral na to, jak Artuš zápolí se svým mečem. Byl to geniální nápad! Týpka, co čumí na film, ještě v rozcvičovně nikdo nikdy neviděl. Tenkrát jsem to byl já, kdo nervoval ostatní svým (hraným) stoickým klidem…

No a pak už to šlo ráz naráz. Pumpovačka bicáků, tricáků, cecek a nahonění nějakých žil, nástup na pódium, křečovitý úsměv, vypuštění duše při zaujímání póz, první callout, obrovská injekce sebedůvěry, postup do finále, obrovská radost, zpackaná sestava, nasranost na sebe, šesté místo pro Syřana, páté pro Slováka, čtvrté pro Českou republiku, lehoučké zklamání a hned poté radost a úžas v jednom nad bramborovou plackou z Mistrovství Světa v největší federaci IFBB. Paráda. Cíl zpočátku přípravy na podzimní sezonu splněný vrchovatě i s přídavkem. A samozřejmě nutkavá myšlenka nad tím, že je škoda, že není placka. Inu, člověk je tvor nenažraný, to se nedá nic dělat…

A bylo víceméně po srandě. Pavel Forman, který šel po mně, se bohužel v supernabité kategorii nedostal do finále a tak se mohlo frčet domů. Cestou na hotel jsem se ještě doslechl, že vítěz mojí kategorie, Radek Slodkiewicz z Polska, který mě mimochodem porazil už na MS v Moskvě a na GP Pepa (hajzlík jeden), získal titul Absolutního vítěze MS, což vás vždycky tak nějak vnitřně potěší, když víte, že jste prohráli alespoň s tím úplně nejvíc nejlepším ze všech..

Takže když už jsme se takhle všichni pěkně vyřádili, mohli jsme frčet zase domů. A jedno je jisté, ať si dietologové a odborníci přes zdravou výživu říkají, co chtějí…. člověk nasycený cukrem a s hubou od omastku, je člověk veselý. A tak se nám autobus proměnil v jednu ráno v krychli plnou vtipů a srandy kopce, přičemž hlavním přispěvatelem do veselé nálady byl Vláďa Semerád starší, dodavatel jednoho nekorektního vtípek za druhým. Škoda, že mu to vydrželo jen asi hodinu. Pak si z nějakého neznámého důvodu usmyslel, že nám místo smyslu pro humor předvede spíš zvuk ryčné véosmičky, vycházející z jeho útrob po zaklapnutí očních víček… Každopádně se potvrdil obvyklý cestovatelský jev a cesta nazpět se zdála být snad třetinová… 

Závěr- rozuzlení.

Asi jste pochopili, doufám, že ano, že jsem oba díly vzal s velkou nadsázkou. Nyní ale nastal čas být smrtelně vážný. Vážnější než smrt sama. Chtěl bych totiž poděkovat především našim reprezentačním trenérům Zdeňce Razýmové, Martinovi Novotnému a Tomáši Burešovi za jejich nasazení. Bylo neskutečné!! Tyhle lidi, to jsou srdcaři a na MS si to tam vážně oddřeli. A já nemůžu udělat nic menšího, než smeknout pomyslný klobouk a vyseknout s ním hlubokou úctyplnou poklonu. A hned potom udělat totéž pro Vjačeslava Vinogradova, t.č. zastupujícího prezidenta Svazu kulturistiky a fitness. Zařídil, podpořil, poradil, a to kdykoliv a kdekoliv jste se na něj obrátili.  Svojí porci si jistě vybrala i Lída Čížová při neúnavném mnohahodinovém rovnání závodníků na pódiu a ty vždy s grácií a úsměvem. Jen málokterá země se může pochlubit takto skvělými „bafuňáři“ a já jen doufám, že je přijedete podpořit na Valnou hromadu v následujícím roce, kde se bude volit nový prezident a vedení. Já celou silou své mediální moci budu stát za tímto stávajícím. A taky chci poděkovat všem zbývajícím závodníkům, reprezentačním kolegům. Přestože jsem některé zmínil v obou dílech zčásti vážně i nevážně, na mnoho jiných se nedostalo. Kompletní složení a umístění reprezentace najdete na stránkách Ronnie.cz. Co tam bohužel nenajdete, je to, jak skvělou partu tyhle lidi utvořili. I jim patří velké díky za životní zážitek, který jsem si přivezl zpátky… Díky lidi.