Internet versus skutečný svět

 Asi neprozradím žádné tajemství, když napíšu, že potravu pro mé věčně nenasytné složenky lovím právě ve virtuálním světě internetu. A nestěžuju si. Je to práce fajnová, protože se nemusím bát, že obrostu mechem v kanceláři, nebo při své vrozené šikovnosti absolvuji neplánovanou operaci mozku krumpáčem v rámci manuálních prací. Ale i svět internetu má svá úskalí. Tím největším z nich je koncentrace všech pitomců ČR v jednom monitoru, což může nebezpečně ovlivnit duševní zdraví jedince.

Ne, já si o sobě skutečně nemyslím, že bych byl kdovíjak inteligenčně nadřazen a vyčníval z řady. Spíš jde o to, že mnozí z těch, kteří se na sociálních sítích a fórech projevují jako pacienti po právě prodělané lobotomii, jsou ve skutečném světě úplně pohodoví kluci. Myslím, že za to může nějaká chyba v nastavení přístupu do kyberprostoru v jejich počítači. Věc se má asi tak, že kolonka pro zadání hesla jednou zkusila fór na svého uživatele, aby místo písmenkovočíselné kombinace raději ukrojil kus ze své šedé kůry mozkové a napěchoval ji do příslušného obdélníčku a ten se ujal. A tak to zkusil znova a znova, přičemž zásoba čehokoliv není bezedná a šedé hmoty už vůbec ne. Proto je zjevné, že mnozí jedou na rezervu umožňující jakž takž rozpoznat rozdíl mezi velkou a malou potřebou. Nebo máte snad jiné vysvětlení pro situaci, když někdo, a já to skutečně nebyl, podá solidní argument o prospěšnosti creatinu společně s odkazem na studii zabývající se tímto doplňkem a protiargumentem je mu vysoce sofistikovaná odpověď citovaná zřejmě od největších vědeckých autorit a to: Vole m*dat p*čo huhu a dvěstěčtyřicetdva smajlíků.

Ovšem v realitě je to přeci jen jinak. Mohou za to vlastnosti, které zpravidla vstupem do virtuálního prostoru odhazujeme. Je to stud, respekt, ostych, dobré vychování, které z nás dělají mnohem chytřejší bytost, než jakou prezentujeme ve virtuálním prostředí.  Většinou by totiž v diskusi o prospěšnosti Creatinu nastalo hlavou uznale pokyvující ticho a to je v tomto případě ta nejchytřejší věc, kterou by původně virtuální drsňák mohl udělat. Ale nejenom to. Rozpor mezi chováním na internetu a v realitě dává taky prostor pro neskutečně vtipné a veselé historky. Zapomněl jsem totiž zmínit i skupinu věčných konspirátorů.   Jistě znáte konspirační teorie o 11. Září, o tom, jak všechno řídí Židé a Židy řídí Ilumináti a ti dostávají pokyny z Marsu, nebo tak nějak. Zrovna tak víme, že chudáka Grosse otrávil Babiš a ten posílá housky do Argentiny, kde žije Hitler. Ten učí německy Elvise atakdále. Netušil jsem však, že i Extrifit se stane předmětem spekulace a konspiračních úvah. Inu, to už je skutečný ukazatel popularity, o tom není pochyb.   Věc se má tak, že nezávisle na sobě (přítomní konspirátoři nevěřte mi, dělám pro ně. Ty Extrifiťáky) si Vojta Koritenský a Milan Obořil pochvalovali Isobeef, resp. zveřejnili, že právě Isobeef používají v závěrečných fázích přípravy. Příspěvky typu: „kolik ti Milane dali za reklamu?“, se objevily dřív, než první beďar u puberťáka. To samé u Vojty. Extrifit rozjel reklamní kampaň na Isobeef.  Aspoň podle konspirační teorie. Chápu, že pro běžné cvičence a uživatele facebooku je představa, že někdo do ruky dostane pomyslné klíče od skladu a tam může plenit doplňky dle jeho požadavků a představ, prostě zcela absurdní a nereálná. Ale takhle sponzoring u Extrifitu zkrátka funguje. Kluci užívají to, co sami chtějí. Je to stejně jednoduché, jako když si Áda v pětačtyřicátém prohnal hlavu kulí. 

Zdroj pobavení pak budí přesvědčování Vojty od jeho fanouška, že to Vojtovi vlastně nechutná. Že vlastně neví, co je pro něj dobré a že neví, že by to pít neměl. Promítnete-li si celou situaci do reálu, muselo by to být k popukání. Vojta si za barem v Extrifit Gymu udělá koktejl z Isobeefu a opodál stojící fanda sbírá morální síly na to, jak poučit profesionálního kulturistu, svého idola, aby se vyvaroval produktu, o němž slyšel nepříznivou informaci od nějakého anonyma na fóru. Je jasné, že tahle scénka by byla asi tak stejně reálná jako pokec Marylin Monroe s Justinem Biebrem. Ale přidám ještě jednu. Jiný fcb fans Vojtu nabádal, že Isobeef není pro značku úspěšný produkt. No to je vážně zajímavá informace. Pokud ji ovšem neříkáte někomu, kdo má na starosti e-shop a má celkem detailní přehled o úspěšnosti Isobeefu. A ten je nad očekávání. Takže pokud bych točil dokument o Vojtovi, neopomněl bych scénku, kdy je tento produkt v akci a Vojta balí ten den šedesátou zásilku, zbrocený potem, přičemž se ve dveřích skladu se objeví mladík s ideou neúspěšnosti produktu a tím pádem marnosti počínání při zasílání balíků. Tuším, že Vojtova žíla na čele by takhle rozpumpovaná ještě nebyla.

Ale abych nebyl tak sarkastický. Chápu, kde se tyto příspěvky berou. Isobeef je produkt, kteří jedni milují a druzí zatracují. Nic mezi tím. Negativní informace o něm vychází z umístění na portálu Szpi. Což je blbé, to nezastírám. Málokdo ovšem ví, že to umístění tam není pro samotný produkt, nýbrž pro původní tvrzení o produktu. To znělo, že surovinou pro Isobeef je sprejově sušený  vývar z masa. Takto to uvádí dodavatel suroviny, takto je to publikováno u jiných výrobků ze stejné suroviny. A to je špatně. Z nějakého záhadného důvodu však jen u Extrifitu. Nicméně tvrzení, že jde o sprejově sušený vývar z masa a kostí je dobře, přičemž se na výrobku samotném se nezměnilo ani umístění na poličce ve skladu, natož jediný údaj ve složení. A to je celé. A teď je tu ten problém, že já skutečně nevím, co je na vývaru z masa a kostí špatně. Tělu je totiž úplně jedno, jestli bílkovina pochází z mléka, sóji, masa, kosti, nebo holubu z nosu.  Ale rozhodně mu není jedno, jak ji dokáže zpracovat a využít. Můj žaludek například reaguje na nekvalitní bílkovinu stejně hystericky přecitlivěle jako puberťák na kopačky od frajerky. Mívám potíže s Micelarem, sójový protein je pro mě dobrý leda tak jako vznášedlo, protože jsem po něm nafouklý jak vzducholoď a po vyzkoušení rýžového proteinu bych raději cucal mrtvole prst u nohy než zopakovat zkušenost s tímhle produktem. Ale Isobeef je naprosto v pohodě. Neprdím po něm, nekrkám a nemám tři hodiny cihlu v žaludku. Pokud se vám zdá taková argumentace málo vědecká tak vězte, že tělo vám samo dá dobrý signál, co je pro něj dobré a co nikoliv. A pokud pro mé tělo bude dobrý produkt obsahující 95% bílkoviny, které půjdou perfektně strávit a zpracovat, ať je pro mě za mě udělaný třeba ze zahradní lavičky. A naopak, pokud vám nějaký nesedne, může být vyroben třeba ze samotných svalových vláken Ronnieho Colemana dochucený Pohlreichem, ale stejně vám to bude úplně k prdu.

Čili, internet je fajn věc, ale nesmíte ty informace na něm brát zase tak vážně. Pokud neuděláte vlastní zkušenost, těžko se o něčem dohadovat. Nicméně tomu rozumím. Pamatuju si ještě, jak jsme se vášnivě dohadovali o tom, jestli je rychlejší Porsche nebo Ferrari, v dobách, kdy reálně nejrychlejším strojem na našem území byl trolejbus. Bylo nám 12 let, nikdo z nás nevěděl, o čem to vlastně mluví, takže jsme nakonec uznali, že všem by stejně napráskal Knight Rider.