&nsbp;
Ikona v Praze a notná dávka nostalgie do žíly

Ikona v Praze a notná dávka nostalgie do žíly

Pavel Vacek | 10. 09. 2018

Nejednou jsem se tu vyznal ze svého fandovství k automobilismu a nebude tomu jinak ani tentokrát. Testy moderních aut sleduji s železnou pravidelností, nepohrdnu jízdou v jakémkoliv silnějším voze a celkem pravidelně se jezdím dívat na všelijaké výstavy. Naposled třeba do Prahy na akci Legendy. Nicméně, výstavní expozice veteránů prolétnu jen z nutné slušnosti k rozplývajícímu se okolí. Jistě, ručně vyráběné karosérie jsou častokrát pastvou pro oko plnou zajímavých detailů, ale láká mě jízda v takovém veteránu? Hmm, upřímně, ani ne. Dát si cestu z Liberce do Prahy by znamenalo mučivé umístění v pravém pruhu s vidinou návštěvy chiropraktika po dojezdu a krví prýštící z uší. Než bych tam dojel, mým dcerám by zatím vyrostly prsa. Stařičký veterán je sice krásný na pohled, ale jeho motor mění benzín mnohem víc na hluk než rychlost a větší pohodlí nabízí i Železná panna. Zkrátka a dobře, i ten nejrychlejší závoďák padesátých let bude dnes pomalejší než Oktávka vaší mámy, ve které vás vozí do školy. Proto si myslím, že k nefalšovanému nadšení k těmto automobilovým legendám, je potřeba nostalgických vzpomínek. A ty já nemám.

Mám je ale ve vztahu k jiným legendám. Těm, co přijedou na Evl’s Prague 2018. A proto budu hýkat nadšením, jakmile zmerčím čtyřnásobného Mr. Olympia Jay Cutlera, abych si hned potom cvrnknul do textilu ze setkání s Dorianem Yatesem, který vyhrál Mr. Olympia hned 6x. Yates je prostě Yates a nerad to říkám, je to prostě období mého mládí a formování tréninků celé mojí generace. Yates není jen jeden z vítězů Mr. Olympia, je to celá kapitola dějin kulturistiky a někdo, kdo posunul hranice mnohem dál než všichni před ním a mnoha ohledech zůstane nepřekonán.

Když jsem začal cvičit, šéfoval kulturistice černý elegán Lee Haney. Nenechte se zmást tím, jak se dnes mluví o tom, jaká to byla škola estetiky a přiměřeného osvalení, přijatelného pro širokou veřejnost. To je pohled dneška zkreslený objemy současných borců. Faktem totiž je, že když jsem viděl Haneyho poprvé na fotce ve svých 16ti letech, oněměl jsem úžasem nad jeho absurdně širokými zády a ani na vteřinu mě nenapadlo, že by ho mohl v tomto ohledu někdo překonat v následujících přibližně sto letech. Jeho křídla byla naprosto monstrózní a póza hrudník z boku dechberoucí. A moje maminka na jeho postavu řekla fuj, to je ale přehnaný, stejně jako to dělají ty dnešní nad fotkou Phila Heatha. Jenže jeho kralování jsem si jako poddaný kulturistiky užil pouhý rok. Vlastně dva, neboť v roce 1991 ještě vyhrál, byť mnohem hlasitěji se začalo mluvit o Dorianovi Yatesovi, anglickém přístavním dělníkovi, který se vynořil odnikud (kvalifikoval se hned ze svého profi debutu na Noci Šampiónů), zle zatopil úřadujícímu šampionovi, získal druhé místo a zase zmizel někam do útrob Birminghamu. Ne nadarmo tak získal asi nejvýstižnější přezdívku v historii bodybuildingu „The shadow“. Těžko říct, zda Lee Haneyho víc vyděsil potenciál mladého Yatese, nebo vytetovaný nápis skinhead na jeho předloktí, ale v každém případě ohlásil konec kariéry. Vrata na cestě k titulu Mr. Olympia zůstala pootevřená a nohu do nich vstrčil právě Dorian Yates, který roku 1992 získal svůj první titul Mr. Olympia. Bylo to trochu kontroverzní vítězství, protože mnoha lidem, včetně mě, se zamlouvala víc postava dalšího debutanta na Mr. Olympia, Kevina Levroneho, kterého taky uvidíte na Evl’s Prague. Kevin byl elegantnější, lépe stavěný s fantastickými bočními pózami a brilantními pažemi. Yates kontroval výrazně lepšími zadními pózami, tvrdším svalstvem a o něco málo větším objemem svalové hmoty. A taky byl bílej, což po dlouholetém kralování Lee Hanyeho skýtalo jisté osvěžení. Nicméně, vítězství to bylo o prsa čínské gymnastky a celá kulturistická veřejnost s napětím čekala na odvetu. A dostala nášup..

Rok 1993 znamenal šok! Dorian Yates doslova explodoval! Na pódium Mr. Olympia v Atlantě přišel doslova brutálně osvalený, ale přitom tvrdý, hustý, vyrýsovaný na doraz. Své soupeře dostal do pozice pouhých statistů a naruby převrátil hodnocení kulturistiky. Psalo se, že za rok přibral 12 kg svalové hmoty a při pohledu na něj nebyl důvod takovému tvrzení nevěřit. Jisté je, že nikdy předtím a nikdy potom nezaznamenal úřadující Mr. Olympia tak pronikavé zlepšení. Mnozí fanoušci kulturistiky preferující estetiku mu dodnes mají za zlé, že to byl právě on, kdo svou dominancí odstavil souměrnost a estetiku na druhou kolej a připravil půdu pro budoucí brutální objemy závodníků současnosti. Částečně mají pravdu, samozřejmě, ale tehdy nebyla jiná možnost výsledku. Objemní borci na pódiu stáli, což o to, třeba takový Paul Dillet, nebo Mike Matarazzo taky nebyli zrovna tintítka, ale takovou kombinaci masivnosti, tvrdosti a připravenosti nedosáhl nikdo jiný v tu chvíli a ani mnoho let potom.

Převrat v kulturistice ovšem nezpůsobil Yates jen svou postavou, ale taky tréninkovou filozofií, mentálním přístupem a taky svou mediální prezentací. Aby bylo jasno, mluvíme tu o době, kdy foťák a kamera v telefonu byly tak maximálně ve sci-fi filmech. Stejně jako mobilní telefon sám. Zakladatelé You Tubu ještě honili holky na škole, nebo sami sebe a Zuckerberg právě nastoupil do třetí třídy. Na jakoukoliv zmínku o Yatesovi jste tedy museli měsíce čekat a doufat, že vyjde v M&F. Když pak napsali o jeho filozofii Heavy Duty tréninku, měli jsme pocit, že byl objeven svatý grál kulturistiky. Neznám nikoho z tehdejší doby, kdo by nejezdil vynucená opakování, shazované série, supersérie a další intenzifikační tréninky. A to nebylo všechno. Zakrátko se objevilo video (na VHS kazetách) Bloods and Guts, takže se v posilovnách se řvalo jako v pavilónu opic. Pokud nevíte, o čem mluvím, zkuste si ho najít na YT, celé tam asi nebude, pár úryvků ano. Rozhodně je to nejlepší tréninkové video všech dob aspoň podle mě. Traduje se, nebo se to aspoň psalo, že je 100% autentické. Tzn. že když měl jet Dorian jednu hraniční sérii, kameraman ji blbě zabral a požádal o zopakování, Yates si jen poklepal na čelo a chlapík s kamerou si musel sehnat ubytování a počkat týden na další sérii. Na což se samozřejmě vykašlal. Nicméně i tahle historka, netuším na kolik pravdivá, dokládá mentální připravenost na trénink a pevný plán, kterým se údajně DY řídil na minuty.

Postupem času si DY vybudoval pověst tvrdého, nekompromisního a málomluvného chasníka, který přijede, vyhraje a odjede bez dlouhých řečí a proslovů. Cvičení s činkami získalo díky němu nádech sportu pro chlapáky, což je v době vystajlovaných mladíků v leginách zoufale nedostatková věc. Bohužel, tvrdé tréninky si vybraly svou daň a kariéru ukončil sice neporažen, zato s mnohačetnými zraněními. Abych byl upřímný, jeho postava mě nikdy nějak extra nebrala, ale rozhodně mě fascinoval jeho přístup k tréninku. Jeho tréninkové fotky jsou pro mě i nadále nedostižné. Čiší z nich bolest, námaha, dřina a odhodlání. Dokázal jsem na ně koukat celé hodiny a byly nesmírně motivující. Což píše někdo, kdo si rozhodně nepotrpí na motivační cinty a nemá poličku plnou knih o osobním růstu a podobných plků..

Tenhle článek měl být původně tahákem na všechny hvězdy Evl’s. Yatese, Cutlera, Levroneho, jedná se i s dalším držitelem titulu Mr. Olympia Dexterem Jacksonem až po ty nejzářivější star současnosti. Ale jak asi vidíte, trochu se mi to zvrtlo v oslavu Doriana Yatese. A víte co? Ani mi to moc nevadí. Jsem rád, že na Evl’s uvidím auru (svaly už asi ne) chlapíka, který sportovně ovlivnil celou generaci kulturistů. A myslím, že v tom nejsem sám. No a o těch ostatních si ještě napíšeme. Bude o čem a do Evl’s je ještě daleko. I když… zase tak moc ne. 28. 9. to vypukne. My starší si nostalgicky zavzpomínáme na doby, kdy jsme měli vlasy na hlavě a ne v uších a vy mladší si zase dáte výklad historie. Z Doriana se prý vyklubal zábavný chlapík. Hlavně když si dá jointa.

Komentáře: