&nsbp;
I obracení žaludku naruby může být náramná zábava

I obracení žaludku naruby může být náramná zábava

Pavel Vacek | 03. 08. 2018

Jak nás dnešní doba zaplavuje všelijakými videi, jistě jste už natrefili na takové, kdy sparing, nebo nějaký trenér zničil svého svěřence natolik, že procedil rýži s masem přes své zuby. A pokaždé, když se podobné video objeví, strhne se mela, kdy se cvičící veřejnost rozdělí na dva tábory. Jedni spílají trenérovi za to, že neodhadl trénovanost svého svěřence a svým tréninkem ho spíše zničil, než nějak posílil, druzí obdivují tvrdost a nasazení, které cáká z uvedeného videa.

Nevím, k jaké skupině se přikloníte vy, ale já patřím spíše do té druhé. Zároveň však říkám, že vážně netuším, jestli tento typ tréninku je prospěšný nebo ne. Přesto vás provedu svou úvahou.  Od té doby co cvičím, jsem si přečetl stovky, ne-li tisíce typů tréninků, metod, návodů a idejí. Je snad tisíc způsobů, jak procvičit danou partii. Variací jednotlivých systémů a vlastním důvtipem a obchodním duchem se můžete vypracovat až k tomu, že nějakou tu metodu také zplácáte dohromady, přičemž halasným křikem dáte okolí najevo, že jste právě objevili metodu srovnatelnou s novým lékem proti Ebole. To ovšem musí získat vaše jméno nějaký ten glanc. Třeba na věhlasné soutěži, nebo přisátím se na úspěšného sportovce. Pokud budete bezejmenným moulou, je třeba mít před a za svým jménem nějaký ten titul, lépe však dva až několik. Nebo aspoň rekvalifikační kurs se získáním příslušného certifikátu. Samozřejmě z biomechaniky, fyziologie, popřípadě kombinací obojího. Dneska hodně frčí vaření, přidejte to k tomu. Titul specialisty na úpravu biomrkve ještě nikdy nikoho nepohoršil. Každopádně se to musí nějak týkat těla. Nejlépe lidského a pružného. To, že učíte babičky ve starobinci, jakým pohybem se nejlépe přemístí ze židle na záchod, už zajímat nikoho nebude. Věřte mi.  Pak vezmete kalkulačku a nějakým pěkným vzorečkem (procenta, kurva, hlavně nezapomenout na procenta!) vypočítáte zátěže, série, váhy, pauzy, tepovou frekvenci, stopáž, opakování, četnost tréninku, litry tekutin, příjem suplementů (to by bylo, aby mě ten systém nějakej výrobce suplementů nezasponzoroval) a mezi kterou sérií se můžete pošťourat v nose. Oprášíte svoje ztracené přátelství s kámošem, se kterým jste začínali cvičit a který to přeci jen dotáhl o kus dál než vy a pořídíte si společnou fotografii. Když budete mít štěstí, bude se jmenovat Jay Cutler, nebo Branch Warren. Pokud jste o nikom takovém v životě neslyšeli, nevadí. V Men’s Health, nebo v Naturálních svalech také ne. A právě tam pošlete svou fotografii, nejlépe v bílém plášti a se stetoskopem kolem krku, pokud marketingově vsadíte na serióznost, případně v tílku (zásadně bílém a přiléhavém), opálený, se stopkami a píšťalkou, pokud chcete působit na sporťáky. Americký úsměv v obou případech….

Asi jste pochopili, že si z těch systémů trochu utahuju. Mnohdy neoprávněně. Tyto „počítací“ metodiky nabízí silové zisky, které jsou tolik potřebné třeba v trojboji, bench-pressu  apod. Jenže já věřím více v obyčejnou dřinu a nasazení než v komplikované sofistikované systémy. Nepopírám, možná je to chyba. Ale nedokážu si představit, že přijdu do posilovny, vytáhnu předtištěný plánek tréninku, kalkulačku, kde si vypočítám určitá procenta z maximální váhy, udělám inkriminovaný počet opakování a odložím činku. Chci přijít do posilovny a po rozcvičení ze sebe vymačkat všechno co se dá. Jasně, někdy to nejde, máte blbej den, necítíte se na velké váhy, ale to přece nevadí. Použijte supersérii, dejte si extrémní počet opakování, zkuste jich dát v sérii třeba sto a počkejte si na to, jak vás ta dětská váha, které byste se normálně vysmáli, vyřídí.  Začal jsem trénovat ještě v době, kdy se tištěné informace o kulturistice dali spočítat na prstech horních končetin. Za předpokladu, že jste měli jednu ruku amputovanou a druhou jste se pokoušeli o kariéru truhláře. A tak nikomu nezbývalo, než dřít, dřít a dřít. Časem se tréninky upravily z tří hodin na celkem přijatelnou stopáž, kdy jste měli ještě šanci potkat rodinné příslušníky za bdělého stavu, ale stejně se strašlivě dřelo. Po čase, kdy jsem zaznamenal první kontakty s českou amatérskou špičkou se mi do paměti i nesmazatelně vryl společný trénink s tehdejším reprezentantem Julkem Šafrem. Trénink nohou podotýkám. Julek měl tehdy odoperovaná obě kolena a tudíž nemohl svá stehna zatížit nějakými enormními vahami. Přesto jsem prošel peklem. Strašlivé nasazení, vysoké počty opáček, minimální přestávky a mnoho vynucených opakování za hranicí selhání, to byl jeho trénink. Od té doby jsem měl tréninky zase o něco intenzívnější. Myslel jsem, že už více makat nejde. Ovšem jen do okamžiku, kdy jsem absolvoval jeden trénink (shodou okolností opět nohou) pod vedením Evy Sukupové. Jestliže trénink s Julkem byl peklem, trénink s Evou byl kursem žhářství jednotlivých svalových vláken, empatičnosti s kyselinou mléčnou, zkouškou fyzikální roztažnosti svalové buňky a na závěr jsme probírali účetnictví přijaté potravy. Dodnes, a to už je fakt dlouho, si pamatuji strašidelnou, všeprostupující bolest. Zvláštní pocity, kdy mnou prostupovaly úvahy o konci mého žití, aby je pak následně vystřídaly jakési euforické stavy nadšení. Prostě nic jako že bychom měli udělat tolik a tolik sérií. Ne! Prostě jsem musel jet, makat, a když už jsem se z toho evidentně posral, tak byl konec. Nemám absolutně tušení, co jsem zvedl, kolikrát atd… Jenom do teď vím, že mě nohy ukrutně bolely celý týden. Bylo to tenkrát dobře? Nemám páru. Jenom vím, že od té doby jsem vnímal pojem „tvrdý trénink“ zase o něco jinak. 

Takže já prostě nevím, jestli trénink do absolutního vyčerpání je produktivní nebo ne, ale vím, že je přínosný pro můj vlastní pocit. Pokud vím, že jsem do tréninku dal vše, tak jsem prostě a jednoduše přesvědčen, že jsem udělal maximum pro růst. A to mě baví a skýtá mi potěšení z té nesmyslné dřiny. Pokud bych měl trénink založen na metodě, kdy bych daný sval neměl maximálně vyčerpat, nebyl bych vnitřně spokojen a nutně by to vedlo k pochybám. A rozhodně nejsem sám, kdo tvrdí, že to je vše o hlavě. A pokud bude hlava spokojená, porostete. Pokud v ní budou hučet pochyby jak v úlu, neporostete. Jsem přesvědčen, že takto jednoduché to je. Přes všechny informace, které jsou nám v nynější době poskytovány, vidím, že za těmi největšími úspěchy stojí zase jenom nezměrná dřina. A pokud se nechci ohánět velkými hvězdami světové kulturistiky, které jsem beztak viděl cvičit pouze zprostředkovaně, tak musím říct, že se vždycky najde nějaký „magor“, který bude makat víc než vy. Z našich luhů a hájí mě na první dobrou napadá třeba Slavoj Bednář, nebo Norbert Zajac. A jistě se nenajde nikdo, kdo by jejich výsledky mohl zpochybnit. Zkuste si s nima odcvičit třeba nohy a velmi pravděpodobně skončíte auditem vaší snídaně. Takže pokud jste zastánci moderních, vědeckých metod a hltáte každou novinku v oblasti tréninku, je to v naprostém pořádku. Pokud jste pevně přesvědčeni, že ten či onen systém vás dovede k vítězství, je to OK. Ale zkuste si přijít také někdy vyzkoušet trénink, kdy vás váš sparingpartner bude nutit ze sebe vyždímat to nejposlednější opakování. Opakování dřepů, kdy budete lapat po dechu a uvidíte kolem sebe létat stovky světélek. Shazované série leg-pressu, kdy se vám rozklepou nohy v pekelné vibraci, a vy si budete myslet, že se vám z kvadricepsu vyklube každou chvíli vetřelec. Dejte si několik sérií o několika opakováních mrtvých tahů a vaše předloktí vám dá v cukuletu výpověď. Dejte si prostě jednou trénink, kdy vás bude chtít navštívit váš vlastní žaludek s žádostí o ukončení tréninku. V momentě, kdy se vám endorfiny vyplaví vlnou velikosti tsunami, pak je i dřina zábava. 

Komentáře: