Hlavně abych nebyl přehnanej

Přišel ke mně tuhle mladík, je to už nějakej pátek, jestli bych na něj mrknul při tréninku a jestli to dělá dobře a tak. Tak tedy mrkám a asi po 12 opakováních provedených bez nějaké zásadnější námahy mu říkám, „hele a neměl by sis tam trochu přidat?“ Považoval jsem to v podstatě za řečnickou otázku, po níž bude následovat řinčení přidávaných kotoučů, jenže borec mi vysvětlil, že nechce mít ty přehnaný svaly. Že chce být jenom tak nějak přirozeně svalnatý. Aby mu ty svaly nepřekážely. Po téhle argumentaci jsem moc rad na rozdávání neměl, neboť kluk v tom případě cvičil zcela bezchybně. Žádné přehnané svaly mu nehrozí. Pravděpodobně mu nehrozí žádné svaly. Nicméně, hned ten večer přišel do on-line poradny další podobný dotaz na doplňky, kde chasník poptává něco, po čem bude dobře vypadat, ale ne zas tak moc. 

„Cvičím, ale nechci zvedat nějaký velký váhy, abych nebyl přehnanej. Chci něco, po čem naberu, ale ne zas tak moc. Abych nebyl přehnanej.“
Hej, momentíček chlapi..., nepřipomíná vám to něco?
„Nechci zvedat nic těžkýho, abych nevypadala jak mužatka“ Nesmějeme se takhle náhodou téhle oblíbené obavě holek už nejmíň 20 let? Neťukáme si do hlavy, protože víme, že vybudovat centimetr svalu stojí nezměrné úsilí? A teď nám tu nastupují frajeři, kteří říkají to samé? To jako budou za pár let kluci čůrat  v sedě? Možná by bylo na místě si to trochu vyjasnit. 

Střih, klapka, píše se rok 1980 a na soutěži Mr. Olympia je 16 borců, který každý jeden z nich vypadá úplně jinak. Na podiu je Arnold, mohutný, sošný, ale ne tak jako v dobách svého sportovního vrcholu z roku 1975. Je tam Mike Mentzer, hranatý typ, splňující dnešní standardy na hmotu a separaci, úžasně žilnatý a tvrdý Roy Callender, malinkatý Dany Padilla, Tom Platz z nezvykle šokujícím rozvojem dolních končetin, štíhlý a elegantní Frank Zane, velikánský Roger Walker, ale s širokým pasem atd..
 Ptáte se, proč vám tady dělám výlet do pravěku? Inu, chci tím říct, že ačkoliv byl každý jiný, všichni se považovali za kulturisty. A tak to bylo od prvních soutěží až po dejme tomu nového tisíciletí. A příkladů, kde závodili obrovitánští kulturisté s estetickými střízlíky, najdeme mnoho. A taky najdeme neméně příkladů, kdy tito střízlíci, mnohdy vážící ne více než 90 kilo (samozřejmě se pohybujeme v mantinelech kulturistiky, proto ti „střízlíci“) poráželi o třídu větší, ale nedostatečně zpracované borce. Napadá mě třeba takový Lee Labrada, Bob Paris, Shawn Ray, nebo Berry de May, či Lee Priest. Ti všichni řezali jednoho obrovitého borce za druhým. Přesto všechno se nad tím nikdo nepozastavoval. Proč taky? Všichni dělali kulturistiku. Jednomu to rostlo víc, jednomu míň. Na jednom vypadaly svaly lépe, na druhém hůře. Jeden měl dar na růst hmoty, ale nešlo mu to zpracovat a měl mizerné tvary. Druhý vyvažoval nedostatek hmoty enormní vyvážeností a tvrdostí svaloviny. A tak dále... Mohli bychom to rozebírat do nekonečna. Ale o různých typech postav přeci kulturistika je, nebo ne? 

A tady se dostáváme do současnosti, kdy hromada lidí mi řekne NE. Není to pravda. Ty, co maj velký svaly jsou prostě kulturisti, ty co maj střední svaly jsou klasici, ty co maj hezký svaly jsou Physique, ty, co maj funkční svaly jsou funkčňáci… A basta. No prase aby se v tom vyznalo…

A taky se v tom chaosu vyznává dost těžko. Vůbec se pak nedivím, že za mnou přijde klučina, jehož postava nevypadá na to, že by měla v několika následujících hodinách vypučet do rozměrů Kai Greena, s tím, že cvičí tak a tak, protože nechce, aby měl velký svaly. Hlava mi z toho může prasknout.

Podle mě děláme všichni kulturistiku. Každý máme nějaké dispozice. Zrovna tak jako Tomáš Kašpar, nebo Radek Lonc by nikdy nevyhráli kategorii modelů, tak přední představitelé třeba kat. Physique by nebyli schopni dosáhnout takové monumentální šířky, jako oni dva. Ale o budování svalů jde oběma skupinám, myslím si, nebo ne? Aspoň zpočátku. To, jestli někdo skončí z nejrůznějších důvodů v půlce výkonnosti, nebo to bude hnát do sportovních extrémů je věc osobních priorit. Ale troufám si tvrdit, že každý kluk jde do posilovny s cílem něco změnit na své postavě. Možná ho motivují obrázky pěkně osvalených kluků na pláži v obležení sexy holek, možná chce jen přibrat pár kilo svalů navíc, anebo se rovnou zhlédne ve změti žil na předloktí velikosti Dubu. Těžko říct, motivace jsou různé, pominu-li, že ve fitku jistě najdeme i cvičence, kteří posilují jako doplněk ke svému prioritnímu sportu. Každopádně je třeba si uvědomit, že ačkoliv jsou tréninkové metody velmi rozmanité, žádné vám nějak výrazně nezmění tvar svalu a celkovou eleganci postavy. Buď máte pěkné oku lahodící svaly, nebo nemáte. Pak na to musíte jít jinak.  

Proto, pokud máte dispozice endomorfa, tzn. široká ramena, silné kosti, ale také širší pas a celkově rozložitou figuru, tak vám cvičení na balančním míči s růžovými jednoručkami nepomůže, abyste vypadali útle a štíhle s dokonale úzkým pasem. Zrovna tak bude velký problém pro typického ektomorfa roztáhnout na maximální úroveň klíční kosti a působit robustním dojmem. Tyto vnější dispozice jsou víceméně dané, a vy musíte hrát s takovými kartami, jaké vám rozdal váš genetický krupiér.

Proto pokud začínáte, mluvím o období prvních třech let tréninku, vykašlete se na nějakou specializaci. Snažte se bouchat váhy pomocí základních těžkých cviků. Dělejte 8-10 opakování, při kterých na konci série vypustíte duši. Zapomeňte na to, že existuje trénink na malé svaly. Dělejte trénink, který se bude snažit budovat velké svaly. Ta představa, že by vám „stačila“ postava nějakého představitele physique a proto budete dělat jenom nějaké izolované fitness blbosti, je velmi mylná. Jistě, v porovnání s extra mohutnými kulturisty to může svádět k domněnce, že vybudovat nějakých 85 kg čistých svalů je jako nic, ale opak je pravdou. I čelní představitelé kat. Physique dělají těžké dřepy, mrtvoly a další vyloženě silově objemové techniky. Ostatně, velmi záhy sami zjistíte, že přibrat nějaké to kilo svaloviny navíc, není zase až taková legrace, jak by se mohlo při pohledu na ony vysmáté tváře mládenců na pláži zdát. Bejt přehnanej totiž představuje vzácnou kombinaci talentu, vůle a odhodlání na hranici sebeobětování, kterou disponuje mizivé procento cvičící populace.
A pokud se pak nakonec opravdu stane, že vám vyroste kvadriceps nad rámec vašich původních představ, není přeci nic jednoduššího než v onen osudný den, kdy budete stát na hraně nesnesitelné, veřejností nepřijímané svalnatosti, prostě přestat cvičit…