Fuck off přípravo! Já mám lepší plán.

Dobrý den,

jsem častým návštěvníkem vašich stránek. Líbí se mi, ale postrádám zde nepostradatelnou rubriku Nad dopisy čtenářů. Tu jsem vymyslel já. Jde o to, že vám budou psát čtenáři hezké příběhy o tom, kterak se z nich stali siláci, jak se jim všichni posmívali a teď už ne, zkrátka takové pěkné čtení ze života. Ale abych začal, že?

Nejsem již pubescent, nejsem dokonce ani postpubescent. Mám ženu, k ženě psa a taky občas zahlédnu v bytě nějaké pidilidi. Cvičím už několik dlouhých let a oblíbil jsem si především systém 3+1. Tři roky na to vždycky seru a pak mě jednou nějakej kámoš vytáhne do posilovny, abych mu ukázal, jak se vlastně cvičí. V naší partě platím za borce. Jednou jsem byl totiž šestý na Mistrovství republiky ve starším dorostu v roce 95. Po pátém pivu jim to nikdy nezapomenu připomenout. Co jim ale vždycky zapomenu připomenout, je to, že ten poslední, sedmý, si spletl termín a původně přijel na přebor v pinčesu. Když mu nechtěli přistavit stůl, znechuceně odešel. K dobru ještě dávám to, že jsem to dělal přírodně a samozřejmě dodám, že se mnou cvičil kluk, co byl potom na Mistrovství světa, ale ten to přírodně nedělal, takže bych byl samozřejmě lepší, kdybych se do toho taky pustil. To, že jsem se každej pátek vylil jak kýbl s vodou, už vědět nemusej.

Po svatbě a pak ještě po pětatřicítce se toho ale bohužel hodně změnilo. Narostl mi pupek, začal jsem se bezdůvodně potit, tím pádem smrdět a z uší mi začaly trčet chomáče chlupů. Prostě jsem zfotrovatěl. A to jsem tedy rozhodně neplánoval. Oprášil jsem tedy své botasky, navlékl domácí tepláky, vyštrachal tričko s minimálním počtem dírek od molů a vydal se do nejbližší bouchány. Tedy fitcentra, jak mě záhy poučila obsluha zařízení, která měla asi tak stejné znalosti o cvičení jako já. Na rozdíl ode mě ale lépe otevírala matonku, hezky se u toho culit, a tak má tenhle bezva šolich. Nicméně její odbornou kvalifikací jsem se nedal ošálit a řítil jsem se k benči. Vzpomněl jsem si, že za mlada jsem zvedal 90 kilo a tak jsem jako muž v plném rozpuku sil nechtěl zahanbit sám sebe. Dám taky 90 kilo. Lehl jsem si pod tu činku, zmobilizoval veškeré své fyzické i duševní schopnosti a …dál už si to nepamatuju. Vím jen, že když jsem se probral, měl jsem modrý šlinc na krku a nějaký chlapík s culíkem na hlavě se mi pokoušel dávat umělé dýchání, což mu dost zmenšilo prostor v už tak dost uplých elasťácích. Takhle to nepůjde, řekl jsem si a jako moderní člověk informačního věku, jsem se jal shromažďovat fakta vedoucí k mužné postavě.

Korte, GVT, HIT, Split, Heavy Duty, frekvence, intenzita, série, reps, supersety. Netrvalo to dlouho a v anglosaských pojmech jsem se pohyboval s grácií Oldřicha Nového.  Ale pořád to jaksi nebylo ono. Žena říkala, že se není čemu divit, když jsem línej jako prase, ale to byly jenom kecy, aby mě od toho odradila a já nečuměl mladejm buchtám na prdele. Přesto jsem došel k tomu, že potřebuji nějakou zvýšenou motivaci. Něco, co by mě nakoplo. Něco… něco jako soutěž! To je ono! Půjdu na soutěž, to mě donutí pořádně makat. 

 Jenže, když chcete jít na soutěž, nutně potřebujete znát tajemství. Ty kluci, šampioni, ti co vyhrávají trofeje, ti mají určitě nějaké tajemství. Kurva, není přece možný, aby vypadali TAKHLE jenom po tréninku. Možná to bude těma proteinama. Viděl jsem je v reklamě. Jak stojí nad tím proteinem a ukazují na něj, jakože to mají po tom. Navíc na něm bylo napsaný anabolic. Ale problém vyvstal v okamžiku, když jsem si ty reklamy pročetl. Všude totiž psali, že ten jejich je nejlepšejší a ze všech těch nejlepšejších je ten jejich ještě nejdobřejší. Jeden byl dokonce šampion v soutěži chuti. Trochu mě zmátlo, že tam nikde nepsali, kde se ten chuťovej šampionát pořádá, páč pokud vím, žluťákům šmakuje jinak než běloušům a černouši mají taky jiný chuťový buňky. Takže jakej si mám sakra koupit? Znovuoživil jsem internet a založil jsem si druhej fejsbůk účet, hodil tam fotku něčího bicáku se žílou, abych vzbudil trochu respektu a hodlal se infiltrovat do nějakýho toho diskusclubu cvičenců-nařachanců. Vybaven teorií tréninku, ošálil jsem je znalostmi a pomalu, nepozorovaně a po douškách odsával v zasvěcených diskusích moudra spojená s těma protejňákama.

Uplynul nějaký čas a jaro ťukalo na dveře. Teď, když už jsem byl fejsbukodborník, tak jsem věděl, že přichází jarní část soutěžní sezóny, a my kultíci jsme mezi sebou zjišťovali, kdo jde „na jaro“ a tak. Byť už jsem se už považoval za toho kulturistu, přece jsem se ještě úplně necítil na to závodění. Ale chtěl jsem aspoň okouknout potenciální soupeře. Nakonec jsem ale nejel. Závody byly až 36 kilometrů od nás, a navíc mi do toho něco důležitého vlezlo. Musel jsem jet s manželkou koupit novou štětku na hajzl. Však to nevadí, připojím se na Ronnie on-line. I když se to občas seklo a bylo to trochu mázlé a rozostřené, bylo nad slunce jasnější, že Pepa byl jasnej vítěz a ten co vyhrál, byla úplná sračka. Nevím, kdo to tam rozhodoval, ale určitě to byli všichni kreténi, co tomu nerozumí, páč tomu nikdo nerozuměl tolik jako já. No a musím říct, že nakonec kreténi byli i z těch stránek, protože výsledky tady byly až dvě hodiny po tom, co to skončilo. A já nemám čas tady čekat, až se nějakej pisálek uráčí sem něco napsat. Musím jít testovat štětku. 

 Ale přestože vítěz byl sračka a v kategorii startovalo pět lidí, z toho dva důchodci, zachvátila mé tělo panika z neúspěchu. Obával jsem se, že bych nemusel zvítězit, protože, kdo ví, jak je to s tou erudovaností rozhodčích, že jo? Je tedy třeba vyhlédnout si nějakou snazší cestu k triumfu. Volba padla na soutěž kondičních kulturistů. Nevadí, že už cvičím 18 let, dle regulí se mohu zúčastnit a tady by to mohlo vyjít. Žena na mě bude hrdá. Pes taky. Dětem přivezu medaili.

A tak se také stalo. Příprava započala. Hodlal jsem projít peklem. Všechny síly jsem nasměroval k podzimu, který byl zaslíben nám, kondičkářům. Navštívil jsem černý trh a nakoupil preparáty. V práci si hodlám vzít měsíc neplaceného volna, práce by mě unavovala. Manželku nastěhuju ke tchýni, odčerpávala by mi testosteron, co do sebe tak pracně pumpuju. Psa uštvu při aerobních procházkách. Televizi vyhodím. Oddávám se svému snu. Protein do mě padá ve velkém, ve fitku mě vidí několikrát denně a solárium mě začíná odmítat z rasových pohnutek. Procházím peklem…!!

…Kurva dyť se to nedá vydržet!!! Prdel mám rozbodanou jak po nájezdu nadržených muklů, když zakašlu, z nosu mi vyletí vařený kuřecí prso, čokl mi nedá pokoj, dokud nejsem mokrej jak čtrnáctka po pettingu a bolí mě každičkej sval na těle. Mám furt hlad, všichni mě serou a nejhorší je, že pořád vypadám jak tlustej chrt. Předtím jsem měl sice vanu, ale aspoň sílu a objemy. Teď mám hovno a pořád to nějak nejni ono. Držím vodu, si myslím. Ale prej ne, prej že to jsou ještě špeky, že prej musím ubrat jídlo, přidat v tréninku a prodloužit to chození. Tady se asi někdo posral, ne? Se jim to kecá, mladejm cápkům! To když já byl v jejich letech…. No jo, vlastně. Když já byl v jejich letech, byl jsem línej úplně stejně jako teď. Tohle nemám zapotřebí. Pustím si radši internet, tam můžu být zase odborník. Lidem ve fitku řeknu, že jsem se zranil. A pak to ještě napíšu u nějaký vyfiltrovaný fotky. Budou mě litovat, psát mi, jak jsem do toho dal všechno a tak… Nakonec budu ještě za borce. Možná bych mohl dělat i online kouče. Sakra, tomu říkám plán!