Fotříkovo putování za Absolutním vítězstvím na soutěži
Autor: Pavel Vacek
23. 10. 2017
Tento víkend nám přinesl hned dvě události, jež dokáží dodat nepřeberné zásoby munice pro různá šprťouchlata. Tou první jsou bezpochyby volby, tou druhou tradiční konání soutěže Partners Cup 2017. Ale!! Nevyužiju ani jednu. V prvním případě mi totiž ke štěstí stačí debakl ekogenderpošuků od Zelených, v tom druhém případě nemám o čem psát. Věc se má totiž tak, že z Partners Cup jsem dělal téměř pokaždé reportáž, kdy jsem referoval o jednotlivých závodnících, přičemž jsem se u těch méně úspěšných snažil najít pozitivní stránky a kvality a zároveň je vystavil nejapným vtípkům rádobyvtipně poukazujících na nedostatky. Zároveň bylo pravidlem u všech mých reportáží, nejenom z Partners Cupu, že vítěz se výhradně chválí a nekritizuje. Jakkoliv by jeho zadek místo vypruhované souhry sedacích vláken připomínal spíš zmuchlaný pytlík od chipsů a jeho biceps byl placatější než dálnice uprostřed Holandska. Což ostatně platí i pro letošního Absolutního vítěze Partners Cupu, shodou okolností nesoucí moje jméno. Takže jistě uznáte, že dělat reportáž z pohledu dioptriemi zatíženého vítěze, který navíc bez zmíněných zdravotnických pomůcek identifikoval soupeře coby míhající se tmavé skvrny, by bylo skutečně bizarním příběhem. A tak si říkám, že bych vám mohl nabídnout jiný. Ten, který by částečně zmapoval cestu za trojnásobným vítězstvím na Partners Cupu ve věku pár let za čtyřicítkou….
Vše začíná v hlavě. A bez motivace to nejde.
Věk počínající čtyřkou je takový zvláštní. Pořád jste ještě v pohodě, pořád relativně plní síly, vaše konto vyjadřující stav bankovek by měl začínat plusovým znaménkem místo mínusového a necítíte se staří.. Zároveň už ale vnímáte, že trénink zdaleka není to, co býval, metabolismus se svou rychlostí nápadně začíná přibližovat pohybu tektonické desky a zpod šedivějících chlupů se vám začíná vyvalovat Michelinka, kterou byste raději viděli na svém BMW než kolem svého pasu. To jsou fyzické změny, které ale pramení z mnohem horší věci. Mnohdy se začínáte nudit. Trénink vás nudí. Bicepsových zdvihů jste už udělali triliony, proč pokračovat k bambilionům? Dřepy? A k čemu? Ošmrdlám to na předkopech a pokoukám po kočkách ve fitku. Dieta? Jo, chtělo by to. V pondělí začnu. Nebo radši v úterý, v pondělí máme oslavu s těma vynikajícíma chlebíčkama… V úterý mi je blbě, tak od příštího týdne… Cítíte, že to je ve fitku sice lepší jak v hospodě, ale podvědomě taky víte, že tam tak trochu ztrácíte čas a vaše snaha nikam nevede… Měl jsem to stejně. Cvičím přes 25 let. Občas tam byla přestávka. Kvůli vojně, kvůli práci, kvůli zranění… Ale dá se říct, že uplynulé čtvrtstoletí jsem strávil opatlaný magnesiem. Můj trénink byl pravidelný a… a posledních 8 let bezcílný. Nejdříve jsem si vystačil s poznáváním nejrůznějších systémů, které mají jasný cíl, délku a určení. GVT, Korte trénink, Freimen Fest a další a musím říct, že pěkných pár let jsem tím zabil a byla to skvělá náhražka. Něco jako když dáte před osla mrkev. Má prostě za čím jít i když to může být cesta tam, kam rádi někoho posíláme a samotným se nám tam nechce. No ale systémy došly. Bylo třeba nasadit jiné páky.
Vše je v hlavě. A bez termínu to nejde.
A těmi pákami byly krátkodobé cíle. Ideálně dovolené. 20. 7. odjíždíte, 19.7. chcete být ve formě. Fajn, může to fungovat. Ale co to je ta forma? Že nebudete mít panděro? Pokud ho máte, tak je to super plán. Stačí, když si řeknete, že 19.7. chcete mít o 25 kilo míň a hurá do toho. Máte termín a máte definovaný cíl. To funguje a přinese to výsledky. Ale co když vypadáte jako lidi? Nejste obézní, jste relativně ve formě, někdo s panděrem by dokonce řekl, že vypadáte fantasticky. Bohužel, vy si to nemyslíte. Protože dobře víte, že byste mohli být lepší, jenom se k tomu ne a ne dokopat… A tady přišel ten zlom. Bylo třeba si dát pořádný cíl. Soutěž. Jasné datum, jasná představa „formy“. Cílem nebyl další lesklý měděný krám hezkých tvarů, co skončí v krabici ve sklepě. Cílem bylo dát tréninku smysl. Ne tréninku, ale mému volnému času, který trávím tréninkem. Dát smysl mému konání. Vím, že kdybych to udělal tak, že si řeknu: Zkusím se hodit do lepší formy a třeba to bude na soutěž, nikdy by to nefungovalo, neb podvědomí je prevít. Ovšem vražedná kombinace obdivu nebo veřejného zostuzení dodá vašemu snažení koňskou dávku motivace rovnou do ubývající šedé kůry mozkové. Proto jsem si dal za cíl termín soutěže s tím, že 10 dní před ní navštívím Vojtu Koritenského, nebo Tomáše Bureše, aby mi řekli, jestli má smysl převlékat se do toho striptérského kostýmu. A proč tyhle dva? Inu, protože oba mají jasnou představu o tom, jak by to mělo vypadat a zároveň je znám dostatečně dlouho na to, abych rozpoznal, kdy nasadí konejšivě hřejivý hlas, který poteče přes ušní bubínky jak med a schválí mi start. (no jo, tak si běž trochu zavyblbnout, zas taková ostuda to možná nebude). Nebo z nich vypadne jasné a přesvědčivé sdělení, že to smysl má. Výsledek znáte, a tak si asi domyslíte, která varianta nastala.
Věk je sice jen číslo, ale tělo neumí matiku. Každopádně omládnete.
S jasným termínem přišel naprostý zlom. Tsunami motivace a dlouho nepoznaného nadšení do tréninku naprosto spláchl jakékoliv racionální poučky o horší regeneraci. Cvičil jsem 6x týdně, kvůli práci někdy ráno, jindy po obědě, jindy zase třeba v deset večer. V létě to je pohoda a nějak mě nestresovalo to, že jsem přišel v půl jedenácté domů po tréninku. Ostatně, přes den bylo zapotřebí fungovat i jako táta. Je sice hezké, že vaším koníčkem je iracionální budování žíly na bicepsu, ale pořád je to váš osobní koníček, kterým by nemělo trpět vaše okolí. Každopádně, ačkoliv bych správně měl být přetrénován, znovuobjevená láska k tréninku tomu nedala prostor. Sem tam někde šťouchlo, jinde píchlo, občas dloublo… no bóže.. termín volal a já nemám na zdravotní komplikace čas. Všeobecně se dá ale říct, že přes veškerou fyzickou únavu se mentálně cítíte omlazeni, což je aspekt veteránské přípravy, kterou mladší kluci logicky nemůžou poznat.
Jídlo. Tady bude asi trochu zádrhel..
Hodně lidí se mě ptá, jak krutá a strašná musela být ta dieta a jak jsem jí snášel a tak.. Já jsem o dietě napsal už hromadu článků, ale tentokrát musím s pravdou ven. Dieta byla pohoda. A to z jednoho důvodu. Pokud bych měl zvolit míru talentu pro některé mé činnosti, tak co se týká vaření, museli bychom se pohybovat v řádech nějakých nanočíslic. Neumím vařit. Absolutně vůbec. Za posledních dvacet let jsem se naučil slušně udělat míchaná vejce, nasypat rýži do rýžovaru a vložit kuřecí prso do vroucí vody, případně do deskového grilu. Ale i v tomto případě panuje více než 70% šance, že i masíčko, jenž svou jemností připomíná ženské ohanbí, přetvořím na vysušené jerky z ucha stoleté slonice. Jinak konzumuju naše pudingy, kaše a brilantně zacházím s platební kartou při objednání jídla. Tím chci říct, že když kartu nepoužívám, jsem rázem v dietě a ani mi to nepřijde. V kuchařském neumětelství tedy spočívá můj trumf, neboť vařené maso s rýží pro mě není žádnou změnou, nýbrž standardem a dieta je pak už jen o tom, že dám více, či méně rýže. Mimochodem, tím vám taky naznačuji, že dietní strava mě vyjde mnohem levněji, než ta objemová. Každopádně téma diety ještě rozepíšu v samostatném článku.
Doplňky stravy. Překvápko na závěr.
Možná budete překvapeni, ale já doplňky nedostávám. Kupuju si je. Jasně, za výhodné ceny, ale kupuju, takže se dokážu vžít do vaší, utrácející, kůže. Samozřejmě, moje loajalita k Extrifitu je absolutní, takže o preferované značce nemůže být pochyb. Přesto je můj osobní výběr trochu jiný, než byste možná čekali. Začněme klasikou. Proteiny. Na začátku přípravy, tj. cca první dva měsíce jsem používal 2x denně High 80. Je levný, chutný a bohatě postačí. Měsíc před soutěží jsem přešel na Hydro Isolate 90. Má snad bezkonkurenční složení, co se týká obsahu tuku a sacharidů a zároveň má hodně vysoký obsah špičkově zpracovaných bílkovin. Za mě osobně je právě Hydro Isolate 90 ten nejlepší protein v nabídce Extrifitu. Po celý den jsem popíjel Aminofree Peptides a to víceméně až do dne soutěže. Dávám totiž přednost kompletnímu aminospektru před samostatnými BCAA. 2-3 odměrky do litru. Po tréninku BCAA GT+ gel a Aminogel. Jo, je to o trochu dražší, ale o hodně praktičtější než samostatný prášek. Není mi 16, abych si v šatně něco skládal z pětipatrového šejkru do sebe. Takhle rozdělám, vycucnu, vyhodím obal, nezasírám šejkr a jdu. Pokud nenosíte čepici kšiltem dozadu, už byste mohli mít dost peněz na to, připlatit si za takový komfort. No a teď to nejzásadnější. Vážně. Produkty, které moje generace považuje za zbytečné a šermují rukama, že oni to nikdy nepotřebovali. Já taky ne, přesto jsou boží. Mluvím o NO produktech. Jel jsem Agrezz a střídal s HellGelem. Nadšení je totiž jedna věc, ale nadšení z pořádného prokrvení je věc druhá. Agrezz mi navíc hodně pomáhal v soustředěnosti, takže i když těch cukrů bylo občas míň, pořád jsem pro vás mohl napsat nějaké to čtení. No a nemůžu opomenou Actinox, který jsem pil po večeři a ve dnech tréninkového volna. Skvělá věc na transport živin do svalu. Takže jak vidíte, není to nic, co by vás mělo přivést k bankrotu.
Jak to celé dopadlo, to už víte. Tímhle dlouhým povídáním jsem vám chtěl naznačit, že je i jiná cesta, jak v sobě nenechat zemřít to, co máte rádi. Nemusíte hned na tento typ soutěže. Zhruba za měsíc se rozjede seriál soutěží tzv. kondičních závodníků, což jsou soutěže určené pro začínající, nebo věčně váhající cvičence. Skvělá příležitost chytit motivaci za pačesy. Využijte ji a zkuste si to. O nic nejde. Jenom o to, že budete mít lepší trénink a spokojenější pocit ze sebe sama…
P.S. Děkuji manželům Tichým za uspořádání skvělé soutěže a za možnost přivést si na podium dcery. Byl to pro nás úžasný zážitek.