Fitness vám prostatu nevyléčí. Ale hlavu by mohlo.

Fitness vám prostatu nevyléčí. Ale hlavu by mohlo.

Pavel Vacek | 08. 05. 2017

Není to tak dávno, co jsem se v nějakém článku zmínil o tom, že si Angelina Jolie nechala odoperovat ňadra v obavách před rakovinou prsu. Nepřestává mě to fascinovat. Především proto, že jsem muž. A ten žije v naprosto jiném vesmíru než žena, v čemž mě utvrzují rozdílné reakce na tento počin. Zatímco ženy po celém světě houfně vyjadřovaly obdiv a hlasitě tleskaly tomuto zákroku, pánové si tak akorát významně poklepali na čelo. Není totiž pochyb o tom, že i my máme jaksi choulostivou partii náchylnou na budoucí trable. Neznám ale jediný případ, kdy by nějaký chasník zaklepal na dveře ordinace s požadavkem na odstranění šourku a přilehlého nádobíčka tam dole, protože by mohl onemocnět rakovinou varlat. A i kdyby se takový strašpytel přece jen našel, co by se mu asi tak honilo hlavou potom, kdyby nakonec ležel na smrtelné posteli kvůli prostému zápalu plic? Neobrátil by snad oči k všemohoucímu s otázkou na rtu: „Děláš si snad ze mě prdel?“  Já bych tedy do toho nešel určitě, hodlám to harampádí tam dole využívat do poslední funkční buňky. Problém ovšem je, že nevím, kdy se tak stane.

Na to, aby vám buňky odumíraly co nejpomaleji a zubatá nemusela moc kvaltovat, platí celá řádka triků. Tím nejspolehlivějším z nich je nedělat nic a trávit svůj život poleháváním ve stínu v rybářské síti v nějakém palmovém ráji kolem rovníku. Bohužel, to lze pro většinu lidí praktikovat jen velmi těžko. Takže zbytek obyvatelstva radši začne místo pohodlné cesty autem do práce běhat, odpírat si šťavnaté pokrmy a místo nich začne přežvykovat listy salátu s kuskusem a ve volném čase propadne józe. Nebo to vezme z gruntu a obrátí se na víru zvanou Fitness životní styl, neboť slyšel, že ten se zhusta praktikuje proto, abychom byli zdraví a krásní.

Taky dělám fitness. Nebo jsem si to doteď aspoň myslel. Vlastně jsem ho dělal do doby, kdy ještě z fitnessu nebyla móda a masové hnutí. Já vím, že bych na těchto stránkách měl výskat nadšením a podporovat aktuální fitness šílenství do roztrhání duše, ale marná sláva, nemůžu si pomoct, trochu mi to leze na nervy. Stačí, když si zadáte do googlu tenhle pojem a vybafne na vás milion stránek s obrázky lidí v oblecích z kosmických vláken, z jejichž tváří stříká víc pozitivní energie a optimismu, než na nějakém bukkake večírku. Samostatnou kapitolu tvoří holčiny, které jsou tak posedlé fitnessem, že v touze po sebezdokonalení ze sebe udělají umělohmotné figuríny od nehtů u palců u nohy až po poslední kořínek vlasů. Hashtagy fitness a fitnesshealth se dají počítat v desetimilionech a naskakují rychleji než počty opakování prováděných cviků. Ostatně, ty často ani nejsou potřeba. Stačí dojít do fitka, proběhnout se po páse, přestěhovat pár kilových jednoruček z místa na místo a nasekat 20-30 fotek z nejrůznějších zákoutí gymu, aby bylo z čeho navodit dojem superfitness života.

Ale ani ta skupina lidí, co si myslí, že fitness jim zajistí dlouhověkost, to nemá tak úplně v kapse. Stejně pravděpodobně nadejde životní období, kdy to nebude už žádná hitparáda. Ale kdo ví, třeba je jejich ambicí být tím nejzdravějším dědkem a babkou v Domově důchodců. Nicméně pokud si myslíte, že spousta cvičení na balančním míči s fitness trenérem za zády vám zajistí to, že se nebudete probouzet s další a další odumírající tkání, mýlíte se. S tím neuděláte nic, ani kdybyste cvakali stoličkama každý den 53x o sebe jako Jirka Paroubek.

No a ve finále tu máme sportovní fitnessáky. U nich představuje pojetí fitnessu ten největší paradox. Čím více jsou vizuálně a na povrchu fitness, tím více jsou v prdeli uvnitř. Nevěříte? A co takhle statusy typu „prošel jsem si peklem“ „další nula za mnou, jsem v už totálně vyřízenej“ „Sáhnul jsem si v dietě na dno“ „Nikdo na mě nemluvte“ atdatd…

Pokud se tedy vzdáte svého šourku v obavě před rakovinou, začnete pít minerálku, místo steaku si dáte salát a po večerech se nasoukáte do elasťáků, abyste se vyřídili joggingem, fitkem a stacionárním kolem, to vše kvůli obavám o své zdraví, vzdáváte se taky po zbytek života radovánek, které váš život doposud okořenily. A o tom fitness rozhodně není. Není ani o tom, že budete ten nejvíc vyfešákovanej týpek nebo slečna v okolí 500 m od fitka, s produkcí 150 hashtagů za hodinu a plnou skříní legin. A už vůbec není o tom, vydrátovat své tělo na sračku, narvat se vším možným od prášků na spaní přes Ibalgin na bolesti až po víteco, abyste jako fitnessmodel vypadali.

Myslím, že ten pravý fitness je spíš o užívání života a o radosti z něj.  Abych byl upřímný, nikdy jsem necvičil proto, abych byl zdravý. V mladších letech jsem se viděl jako účastník Mr. Olympia a tomu jsem podřídil veškeré svoje snažení. Což znamená, že přejídání se kilogramy masa, zvedání co nejtěžších vah, extrémní diety a vypalování sádla na samou hranici lze těžko označit za něco fitnessově zdravého. Ale bavil mě ten proces růstu. Bavil mě i ten proces získávání formy, a pokud bych byl nepoužitelný, na dně, a v onom vyprazdňovacím otvoru atd.., asi bych to nedělal. Každopádně bych s touhle svou zálibou neotravoval okolí a nečekal bych ohlasy, jaký jsem pašák, když vydržím tuhle (dobrovolnou) torturu.

Vím, že až se přiblíží doba, kdy vstanu a zjistím, že kousek těla který ještě včera bez problémů fungoval, přes noc vysadil, bude načase radikálně změnit svůj trénink. A taky vím, že se tak pravděpodobně nestane. Pořád se budu snažit provádět stejné kejkle jako v době, kdy jsem se nemusel pravidelně holit. Přestože moc dobře vím, že to přinese hodně frustrace. Ale jsem si téměř jistý, že cítit napumpované svaly k prasknutí, bude pořád větší zábava, než se snažit dát si nohu za hlavu za zvuků velrybího zpěvu. Zkrátka, nechodím do posilovny proto, abych viděl osobu v kápi s kosou v ruce co nejpozději, chodím tam proto, neboť mě to pořád nesmírně baví. A baví mě to už 25 let. Užívám si života ve své sociální bublině, kterou tvoří stejně pošahaní jedinci jako já. A to už se k tomu opravdovému fitness stylu přece jen trochu přibližuje, nebo ne?

Jím naše Fitness potraviny, ale ne tak úplně proto, že jsou zdravé, netučné a vyvážené. Miluju je proto, že jsem lenoch, kterého nebaví stát u plotny. Vezmu kaši, za minutu mám „uvařeno“, za další dvě snědeno a se skvělým pocitem přijatých živin bez námahy odcházím dělat to, co mě baví. Třeba psát tenhle článek. I o tom je Fitness.

Domnívám se tedy, že pokud cvičíte jenom proto, abyste nějak vypadali, a přitom vás to zvedání železa nějak zvlášť nebere, nepovede to nikam. Pokud si musíte přečíst pět motivačních citátů, než naházíte hadry na cvičení do tašky, nepovede to nikam. Pokud držíte dietu, žvýkáte trávu a máte při tom pocit, že se proti vám spikl celý svět jenom proto, že máte pár kilo navíc, nepovede to nikam. Je obdivuhodné, že máte vůli se sebou něco dělat, ale pokud to provádíte z nechutí, nejsem si jistý, jestli to bude mít dlouhodobější efekt. Jenom se okrádáte o čas, který můžete trávit něčím, co vás opravdu naplňuje. I kdyby to měla být činnost, která voní přepáleným tukem a ze které těm fanatickým fitnessákům skáče kopřivka po těle.

A naopak. Pokud cvičíte, naplňuje vás to, ale přísun jídla na gramy vás zrovna netankuje, nejste o nic míň fitness než ti krásní vystajlovaní lidé s pekáčem buchet místo břicha. Fitness je především o vašem vnitřním pocitu, o vaší spokojenosti o naplnění vašich životů činností, která vám zajistí vyplavené koňské dávky endorfinů. A takový fitness vám bezesporu pomůže v mnoha ohledech. Minimálně v tom, abyste měli v hlavě klid a mír. 

Komentáře: