FIBO 2016 - oslava průměrnosti

Tak jsem se vrátil z toho slavného Fiba. Že slavné je, o tom není pochyb, žádnou ironii v tom nehledejte. Ale tohle bylo asi první po těch letech pravidelného trmácení, které ve mně vyvolalo dost smíšené pocity. Nejde snad o to, že by zmizeli vystavovatelé a nebylo se na co koukat, právě naopak, prodejců bylo o pěknou řádku víc. Fanoušci fitness byznysu si skutečně přišli na své, protože možností zakoupení těch nejhanebnějších produktů za pár centů až po ty nejstrakatější hadry za stovky eur bylo dost a dost. Ale problém spíš byl v tom, že tentokrát nebylo na koho koukat než na co.

Kdysi bylo Fibo skvělé v tom, že jste nemuseli tesknit, když vám chyběly dukáty na to, abyste viděli ty nejzářivější hvězdy světového bodybuildingu na soutěži Mr. Olympia v Las Vegas, nebo v nějaké jiné odlehlé lokalitě v ne zrovna laciném kraji. Stačilo se domluvit s pár kámošema, od táty si vypůjčit embéčko, složit pár drobáků na benzín a vyrazit za humny směr Německo. Koneckonců, poslední dobou se tam dá dojít i pěšky, jak nám ukazují v telce. Tam, na veletrhu FIBO, pak byla naskládaná jedna hvězda vedle druhé, od prvotřídních hráčů z Top pětky Olympie, po střed a béčko. Jediným rébusem, který jste museli řešit, bylo, do jaké fronty na podpis si stoupnout a koho vyřadit ze seznamu, protože na všechny holt nebyla dostatečně dlouhá otevírací doba.

Letos byste to měli o poznání jednodušší. Počkali byste si u Rich Piany, který jako nejexcentričtější bytost ve fitness je stálou atrakcí a tím to v podstatě hasne. Kulturisti nám zmizeli. Ne všichni, pár by se jich tam ještě našlo, včetně mého oblíbence Branche Warrena, ale jinak žádná sláva. To ale neznamená, že by o společné focení byla nouze. Jen by vám tak nějak mělo být jedno, že vlastně nevíte, s kým se to fotíte….

Letošní Fibo bylo zhuštěnou verzí toho, co se momentálně děje ve světě fitness. Na stáncích bylo milion chlapců, kteří cvičili rok, dva, někteří o něco déle. Ne však o moc. Byli krásní, potetovaní a v ten moment děsně slavní. Fibo se stalo zhotnělou oslavou průměrnosti, velebením pozlátka, uznáním povrchnosti a falše, tak, jak to vidíme dnes a denně na sociálních sítích. Peklo vystoupilo na povrch. Fibo bylo definitivním potvrzením toho, že píle, dlouhodobá poctivá práce, odříkání a nevyčerpatelná vůle, se již nenosí. Je out. Dnes chceme všechno hned.

Chceme prachy. Hned. Jak to udělat? Prací ne, to je moc těžké. Lepší je nějakým podvodem, půjčím si a nevrátím, ojebu někoho na internetu…anebo se nechám ojebat sám. Poslední možnost je fajn.  Sex je bezva, na pohlaví nezáleží, prachy jsou super a bude na ten růsťák. Bez toho to nejde. Viděl jsem to na YouTubu.

Chceme medaile. Hned. Cvičím tři měsíce, vyrostl mi biceps, už vidím ten potlesk publika a fotky na internetu. Na kulturistiku nemám svaly. Musel bych cvičit déle, dietit tvrději, jíst více. Zkusím novou kategorii. Mohlo by to vyjít. Mamka s taťkou mi uklohnili při kopulaci úzký pas po tetě a široká ramena po dědovi. Dám pár břišáků navíc a třeba to vyjde. Vyšlo to. Jsem dobrej a možná budu profík. Už teď to trvá moc dlouho.

Chceme slávu. Hned. Sláva je fajn. Potkávají tě lidi na ulici, zdvihají palce a plácají po ramenou. Ale jak toho docílit? Budu mít palce. Zatím ty virtuální, facebookové, ve světě stvořeným Markem Zuckenbergm však budu celebrita. Hvězda. Budu se furt fotit. Jak jím, jak zvedám šedesát na benč, jak si kupuju tričko, ve kterém jsou vidět bicáky, jak jsem na párty… Když to nezabere, vyfotím se, jak dokážu umístit hovno na strop. To bude mít ohlas. Jo, zabralo to, jsem celebrita.

Chceme mít respekt. Hned. Chci radit lidem. Už cvičím rok. Byl jsem osmý v kategorii physigue a měl jsem formu. Říkala to Máňa odvedle z baráku. Máně jsem poradil, aby nežrala bůček a ona fakt zhubla. Budu tedy radit ostatním. Vlastně jim budu radit i to, jak se mají nachystat na závody, protože já už tam taky byl. Zveřejnil jsem radu Máně. Lidi už mi píšou o jídelníčky. Lidi jsou blbý, ale jejich prachy ne.

Chceme sponzora. Hned. Tohle všechno budu dělat, protože chci sponzora. Mám víc lajků u fotek jak Kašpar. Ten profík. Je hnusnej, má moc velký svaly. Lidí na mě koukají, sledují má videa a sponzor si nevšimne, že pod tím píšou, že jsem retard. Jiní mentálové mě mají rádi. Obdivují mou schopnost umístit hovno na strop. A sponzora chci, protože cvičím. A když cvičím, potřebuju ty protejni. Navíc jdu za svým snem, cvičím rok, je to můj život a dám tomu vše. Teda mimo těch peněz co mám na novýho iPhona a ty roztrhaný džíny a super tílko, ve kterým vypadám fakt dobře.

Anebo jsem já možná úplně vedle jak ta jedle. Což je rýmovačka, kterou jsem nikdy nepochopil, protože mi nedávalo smysl, o jaké jedli je řeč, když je každá vedle. Ale to je fuk, vraťme se k věci. A ta se zrovínka může dít tak, že se kulturisti zkrátka nelíbí.  Že je to na lidi už moc. Přespříliš. A já tomu argumentu rozumím. Náš sport se ocitl zkrátka trochu v pasti. Když jste v hokeji borec, líbíte se všem a Jarda Jágr bude prezident. Když jste borec v kulturistice, rostou vám svaly do té doby, až se nelíbíte nikomu a setkáte se leda s prezidentem lékařské komory. Takže jsme skutečně v schizofrenní situaci.

Všeobecně mi jde o to, že nechápu, proč bych měl sledovat někoho, kdo za sebou nemá ani ten nejmizernější výsledek? To je absurdní. Stejné, jako pozorovat souseda při venčení psa. Anebo proč bych měl poslouchat rady od někoho, kdo byl na soutěži, ale stál za starou belu? Vitrínu osmých míst měl jenom Geylord Jebal ve filmu Fotr je lotr. Ale ve fitness světě to zjevně nevadí. Proč bych se měl na Fibu fotit s někým, koho při troše námahy předeženu za pár měsíců? To je jako na velké ceně Formule 1, ignorovat Hamiltona a pořizovat si selfie z řidičem jeho dodávky, protože se odpíchl o něco rychleji ze semaforů. Já naprosto chápu, že v krátkodobém horizontu je o rok starší fešný mladík se zaklesnutou silikonovou vílou kolem krku rozhodně větší motivací, než ten Branch Warren s absurdně vzdáleným tělem. Tomu rozumím. Ale nerozumím, proč vzhlížet k někomu, koho můžete dohnat razdva?

Nikdy jsem moc nemusel postavu Doriana Yatese. Víc se mi líbil Kevin Levrone. Ale Dorian mně fascinoval svým charisma vítěze. Tím, že to byl právě on, kdo stanul na pomyslném Mont Everestu kulturistiky. Vždy mě brali vítězové, nikoliv průměr. Obdivoval jsem spíš vůli, brutální tréninky plné potu a krve, odhodlání a oddanost k cíli, než postavu jako takovou. Časopis Forbes je plný vítězů, dokumenty se točí o výjimečných osobnostech a sportu dominují rekordmani.  Ve světě fitness jsme si však vybrali velebit průměr a fotit se s nikým…. Věřím, že se tahle módní vlna přežene. Musí. Pohonem lidstva je  totiž touha po vybočení z davu, touha po nadprůměrnosti a velkých, nesmazatelných výkonech. Takže až všichni budou točit videa o ničem a mlátit hubou prázdnou slámu, budeme upírat zrak k těm, kteří mají co říct. Těm, kteří mají hmatatelné výsledky a tvrdou a poctivou práci za sebou.