Novinka: spalovač tuku Fatall® Ultimate Fat Burner
&nsbp;
Exot si pochutná i na suché rýži

Exot si pochutná i na suché rýži

Petr Třetina | 10. 10. 2018

Hamburgery, párky v rohlíku, klobásy, langoše, smažený sýry,…. V létě jste to zřejmě také vídali. Jít na koupaliště bez krabičky s rozumným jídlem znamená odsoudit se k čekání v pětikilometrové frontě na bramborový hranoly, který se minimálně dva roky neocitly nad bodem mrazu a teď byly vhozeny do rozpáleného oleje. Útěchu občas člověk našel v restauraci, v místě, kde by to mělo profesionální gastronomií, tím pádem i pestrým sortimentem, jen hýřit. No, ale v některých hostincích, kde se mimo čepování hektolitrů piva oficiálně zabývají i vařením, vám stejně řeknou, že nemají vařené brambory. Tudíž jste slevili z požadavku jíst rozumně připravené maso a oni vám k tomu řízku ještě nandají krokety. Už jsem zažil i nabídku bramboráku s bramborovu kaší. To byl extrém, který mě opravdu rozesmál. No ale to už je spíš případ pro Zdeňka Pohlreicha.

Pokud já nechápu člověka, který se těší, až postupně zmizí 357 lidí čekajících ve frontě před ním, aby získal trochu potravy podobající se bramborám, předpokládám, že on by zas nechápal mě. Nejen on, ale i spousta dalších. Kdyby se u nás v práci nakrátko objevil nějaký nezávislý pozorovatel, mohl by si myslet, že moji kolegové jsou jasnovidci! Oni totiž vždycky uhodnou, jakou přílohu mám k obědu! Pozorovatel by však po pár dnech zjistil, že až mi budou kolegové před obědem hádat brambory a tento tip jim vyjde, vyčerpají velkou dávku šťastné náhody. Já mám teď totiž rýžové období.

Takže rozdíly mezi konzumenty cvičícími a těmi druhými jsou docela výrazné. Musím se přiznat, že cestou do práce se leckdy nadřu víc než v pracovním procesu. Oproti mému dopravení toho osmnáctikilového batohu plného jídla do práce jsou příchody kolegů poněkud skromnější a snazší. V jedné ruce klíč od skříňky, v druhé bageta z benzinky. Odemknou skříňku, hodí tam bagetu a jdou makat. Já musím chodit dřív, abych stihl všechno to jídlo vybalit a naskládat do lednice, než začne směna. Během práce toho moc nenamluvíme, proto se vždy těším na dobu oběda. Vybalím box s rýží a se správným odhadem očekávám věty, co končí otazníkem a začínají slovem „proč“.  Jak můžu jíst stále dokola tu suchou rýži? Odpovídám, že suchá není, protože jsem tam vylil šťávu z tuňáka a to rybí maso tam mám taky.

Jejich časté vytáčení očí ke stropu (vždy v době kolem oběda) mi napovídá, že jsem pro ně zřejmě exotický člověk, co si nasype do krku půl kila ovesných vloček a zalije vodou z konvice. Vždyť já si jídlo nevychutnávám. Ani tu rýži už nekoušu. Rovnou ji posouvám hrdlem dál, protože vím, že mé zuby akorát zvýší glykemickej index.

Vypadá to tak, že si s přípravou jídel moc nelámu hlavu, ale na druhou stranu to můžeme vidět i tak, že ta rutina mě učí jak být precizní v co nejkratším čase. Vždyť zhotovit ovesnou kaši k snídani mi zabere 4 minuty, během nichž stihnu provést ranní hygienu a změnit prázdnej batoh v osmnáctikilovej batoh. A to musím podotknout, že kaši nechávám projít varem. Zato kolegové si s přípravou jídla vyhrají. Ještě aby ne, když vaří jednou denně. To jsou dobroty, za který by Pohlreich lepil hvězdy. Já se s tím tak nemazlím. Jde mi především o kvalitní živiny a chuť je již poznamenána hodnocením poněkud exotickým, vznikajícím po vzájemné dohodě smyslů a rozumu. Po racionálně připraveném potréninkovém nášupu se cítím skvěle a na ten popud se nezdráhám oznámit, že jsem si vážně pochutnal.

Komentáře: