Dnešní fitness je šaškárna

Dnešní fitness je šaškárna

Pavel Vacek | 09. 04. 2018

Určitě znáte ty detektivky, kde se hlavní hrdina, kladný policista, vetře do nějakého zločineckého gangu, tam se se všema pokámoší, přefikne šéfovi bandy ségru a nakonec je všechny do jednoho udá. Si tak říkám, co je to za povahu, že najednou nechce držet partu? Jenže pak se dostanu do stejné situace. Většinou jde o ty příspěvky typu „jo, to dřív to bejvávalo...(lepší, samozřejmě) a tak podobně.“ Takže bych měl držet basu a souhlasně přikyvovat hlavou. Jenže…

…jenže většinou to jsou jen nesmysly, které mají jedinou funkci. Odůvodnit, proč se válet na gauči, místo na benčové lavici. Tak třeba zrovna nedávno jsem si přečetl tohle:

Když člověk vidí tu šaškárnu, co se stala ze cvičení, tak přemýšlí, jestli vůbec začít cvičit po té nucené pauze. Kde jsou ty časy, když člověk začal cvičit a byl za exota. Teď je to jinak. Jak necvičíš, nedejbože nesypeš, a ještě nemáš drahý značkový hadry, napálený sluchátka na uších, nejsi nikdo.“

A vzápětí, úplně jinde, jsem si přečetl zase tohle:

To je trapárna v těch fitkách dneska. Kdejaká k*nda v Nebbii se tam nakrucuje, každej bu*erant se natáčí v nějakejch teploušskejch hadrech, samej youtuber a ani si nemůžeš pořádně zařvat. To není jak dřív.“

Oba příspěvky samozřejmě dostaly hromadu palců. A taky pár souhlasných komentářů v podobném duchu od zasloužilých tatíků, co kdysi zvedali na benč jak Kužel. (většinou říkaj v hospodě) Ty už jsem ale nekopíroval, především proto, že jsem se zasekl půl hodiny u těhlech dvou, abych ty rozházený slovíčka seřadil do smysluplné věty a opravil hrubky. Nicméně jsem si nemohl nevšimnout, že tohle téma tu je a v části fitness veřejnosti nějakým způsobem rezonuje. Jenže kluci mají tak trochu smůlu, že si občas připadám jak Kosmas (děti, nenamáhejte se s hledáním. Jde o kronikáře ze strašně dávno. Někdy hned potom, co se z mamutů udělala ropa) a hodně už pamatuju. Mám totiž takový pocit, že jde nejenom o výmluvy, ale taky trochu o to, že se nám paradoxně splnilo všechno to, co jsme si přáli před 30 lety. Tak si to pojďme hezky pěkně popořadě rozebrat…

...Kde jsou ty časy, když člověk začal cvičit a byl pro lidi exot.

Zaplaťbůh v prdeli. Abych byl co nejupřímnější. Často v rozhovorech se závodníky padne otázka na to, co bylo jejich stimulem, který je dovedl ke cvičení. Nevybavuji si odpověď: "Začal jsem zvedat činky, abych byl asociál a podivín". Ne, většinou zazní něco jako, byl jsem hubenej/tlustej, nechtěly mě holky, viděl jsem Arnolda ve filmu. Případně Stalloneho. A když už jsme začali, nikdo nevýskal nadšením z toho, že na něj veřejnost koukala jako na narcistního homouše bez síly, což bylo všeobecné povědomí o kulturistech. Ostatně, co si taky myslet o partě chlápků, která se po odpolednách zavírá ve sklepě, že jo? O tuhle exotiku jsme stáli asi stejně, jako o exotickou mešitu za barákem dneska. To už je pryč a je to super. A suprovější na tom je, že ta pozitivní „divnost“ zůstala. Pořád jsme tak trochu divný. Vypadáme jinak, chodíme jinak, jíme jinak. Spousta lidí to nezkousne. A jiná spousta obdivuje. Takže exotem můžete být i dnes do sytosti. Stačí se projít v létě na koupališti, vylézt rozpumpovanej v přiléhavém triku z fitka a pak už je jen na vás, jak si ty pohledy vyložíte. Jestli je budete mít za obdivné, nebo budete pro lidi exot.

Značkový hadry

Pochybuju, že dotyčný pořád nosí plísňáče, vaťák, Prestiže, ledvinku, kalhoty do zvonu, fialový sako, křiklavou kravatu, mokasíny s bílejma fuskama a jinými módními výstřelky z minulého století. Tak proč by měl na sebe v posilovně hodit rag-top a široký tepláky No Limits? Strojíme se fešácky, když jdeme do krámu pro rohlíky, tak proč bychom měli ve fitku cestovat v čase a převlékat se za burana? Že to je pohodlné? Jo, já vím. Ale to neznamená, že ty značkový hadry nejsou. Ten, kdo mě čte pravidelně, ví, že se můžu potrhat smíchy pokaždé, když vidím ty potápěče ve fitku obtáhlé od hlavy k patě v nějakém elastickém materiálu. Fakt je ale ten, že jsem byl kdysi též hrdým majitelem zelenočerných pruhovaných elasťáků. A to z jediného důvodu. Ty mazaně šikmé pruhy mi dělaly obří nohy. I Mr. Olympia Physique by v nich vypadal jak Tom Platz. Když jsem pak byl nedávno svědkem toho, jak se jeden cvičenec soukal po tréninku z té elastické šprcky ven, pochopil jsem, že tenhle důvod přetrvá na věky. Takže zatímco ještě před pár minutami byl dotyčný skvěle tvarován, s výraznými konturami svalových skupin s pevným, relativně štíhlím pasem, jakmile se vysoukal z toho funkčního zázraku textilního průmyslu, celé se to rozkydlo na puding. Takže chápu. Pokud v tom vypadáte dobře, cítíte se dobře. Pokud se cítíte dobře, budete se dobře cítit i u tréninku. A to je jedině dobře. Já ale zůstanu u našich kraťasů a bavlněných triček.

Napálený sluchátka na uších

Vděčný terč posměchu starších pánů jako jsem já. Nikdy jsem moc nepochopil ty kecy o motivační hudbě. Myslím, že poslech nějakého oblíbeného stylu při pumpování bicepsu, není zrovna to, co vás odděluje od titulu Mr. Olympia. Přesto dokážu uznat, že taková pecka Split It Out od Slipknot vás dokáže vyagresivnit podstatně víc, než obvyklý playlist Evropy 2. Kor když už jste slušně načatý z manželčiny přednášky o vašich neuklizených fuseklích, nebo ze sci-fi představ šéfa ohledně vašeho pracovního nasazení. Takže jsem to vyzkoušel. Nejdřív s decentními peckami v uších. Jenže mé sluchovody mají zřejmě nějaký XXXL vstup, takže jsem i přes hlasitost nastavenou na stupeň Krvácení z uší, slyšel akorát tak mix mnou vybraného žánru a veřejného hudebního doprovodu linoucího se z reproduktorů fitka. Tudíž jsem po značném a dlouhotrvajícím váhání nasadil jiný kalibr. Sluchátka ala Otík z vesničky střediskové. A…. A paráda. Naplno jsem je ocenil na podzim v přípravě na MS, kde prostřednictvím nasazených sluchátek dáte s úsměvem na tváři mile a sofistikovaně najevo, ať jdou všichni do prdele, protože nemáte náladu se vykecávat…  Což je vcelku přijatelná cena za ztrátu důstojnosti, když vypadáte ve fitku jako padesátiletý mladík. Čili jako debil. Zároveň je třeba přiznat fakt, že kdyby v době mých dvacetin nebyl walkman velikosti cihly a spotřeby tužkových baterek rychlostí vyprázdnění zásobníku AK47, nosil bych je už tehdy.

Dneska je to v posilovně samá k*nda v Nebbii…

Jistě, kdysi jste mohli v posilovně prdět, krkat, smrdět a vyprávět jednu nemravnost za druhou. Nebylo většího macho prostředí než oldschoolový posilovny. Až do poloviny devadesátých let jste na holku v posilovně narazili skutečně zřídkakdy. Ten hyperboom přišel až s příchodem kategorie Bikiny fitness. Byl jsem jeden z těch blbců, co to tehdy kritizovali a ofrňovali nad tou kategoríí nos. Dnes bych si za to nafackoval. Už jen proto, že se díky téhle kategorii přeměnily fitka svým složením z gay barů na příjemné místo s běžným složením populace. Radost pohledět. I díky těm legínám a jiným pěkným věcem, které mají děvčata na sobě. Pravda, občas by to k těm sluchátkům chtělo přidat i klapky na oči, ale na druhou stranu, nemusíte zase utrácet za všelijaké testosteron boostry.

Každej se natáčí a je to samej youtuber

Přiznám se, s fenoménem Youtuberů mám taky problém. Asi jako každá 40+ bytost. Naší generaci je zatěžko pochopit, kde se bere to sebevědomí, když nic nejste, nic neznamenáte, nic neumíte a nic jste nedokázali, tak o tom něco natočíte a ejhle, sláva je na světě. To není nic proti fitness youtuberům, vidím to doma na YT kanálech, kde se různé slečny živí tím, že se snaží podprahově prodat rtěnku mojí dceři. Ale už se nad tím nijak nepozastavuju. Z jednoduchého důvodu. Prostě nečumím na kdejakého joudu. Takže se podívám na Vojtovo On the top, sem tam na Lamku a Petříka, dřív jsem se celkem nasmál u Grznára a zbytek je mi víceméně volnej. Přesto všechno to sebou nese jednu věc, o které se nám dřív ani nesnilo. A po které každý toužil. Sponzoring. Dnes má aspoň nějakého sponzora kdejaký podprůměrný borec. Kvůli videím, kvůli followerům, kvůli facebooku a sem tam i kvůli svalům. Sociální sítě s sebou přinesly takovou armádu mecenášů, že by bylo velmi pravděpodobné, že bych ze sebe v mládí dělal před celým národem úplně stejného šaška. Takhle jsem si hrál na kulturistu jen před nejbližším okolím, které to taktně přešlo shovívavým úsměvem na tváři. Takže pokud si uvědomíte, že bychom nebyli jiní,  pokud bychom měli stejné možnosti, pravděpodobně už pak nebudete psát, že je dnešní fitness šaškárna..

Komentáře: