Devadesátky, milénium a současnost- Česká scéna

Včera jsme si odbyli srovnání profi scény a teď se pojďme podívat na tu naší. Upřímně, moc se mi do toho nechce. Pokud totiž hodláte srovnávat něco, kde sami nějakým způsobem figurujete, vstupujete na led tenčí než ten, který pokouším já při rozepři s mojí paní. Hranice mezi nostalgickou sebemasturbací domnělé výkonnosti a objektivním posouzením přítomnosti je ještě nezřetelnější než ta, kterou překračují afričtí domorodci na nafukovacích člunech při cestě do Itálie. Takže pro klid mojí duše mi slibte, že až uslyšíte v ozvěně další a další věty takové to: „Joooo, to za nás…., to jsme byli kabrňáci. Zato dneska….“ , okamžitě přestanete číst a pustíte si nejnovější video On The Top.

Impulsem pro sepsání tohoto srovnávacího dvoučlánku byla ta titulní fotka a pod ní vzešlá diskuse, která se unisono nesla v duchu, „tak takovouhle úroveň už na Mistrovství republiky nikdy neuvidíme.“ Ta fotka pochází z Mistrovství republiky 2003 z nejtěžší kategorie nad 90 kg, kde se sešli a následně v tomto pořadí umístili Tomáš Bureš, Tomáš Kašpar, já, Dalibor Hájek, Radek Čejka a dál nevím… Máte pravdu, tohle už na MČR neuvidíte. Jenže byste to pravděpodobně neviděli ani v onom roce 2003, protože jediný důvod, proč se sešla špička na podiu domácí soutěže, je ten, že zkrátka nebyla Olympia Amateur, nebyl Arnold Classic, nebyl Diamond Cup. A já si vůbec nedělám iluze o tom, že bychom se tam tehdy nerozprchli  úplně stejně, jako to vidíme dnes. Čímž se dostávám k základní otázce, jestli byli kulturisté před 15-ti lety lepší, než v současnosti. A já rovnou říkám, že ani omylem. Nicméně je tu pár důvodů, proč si to mnozí myslet můžou….

Nejdříve si řekněme, že například úroveň dorostu a juniorů je naprosto nesrovnatelná s dorostem před 15- ti lety. Což je sice skvělá zpráva, ale ne zase až tak moc. K tomu se vrátím později. Teď pojďme k současným třicátníkům charakterizujících tuhle dekádu. Máme tu Vojtu Koritenského, Milana Obořila, Milana Šádka, Slavoje Bednáře, Filipa Grznára, asi by se do toho vešel věkem i Lukáš Osladil, je tu vycházející talent Jana Turka, Pavla Berana, Pavla Červinky  atd.. Určitě jsem na pár lidí zapomněl. Zkrátka, je tu armáda borců, které nemůžete smáznout ze stolu tvrzením, že v devadesátkách a před 15-ti lety byli lepší kulturisté. To byste si museli jít rovnou vypláchnout pusu svěcenou vodou za takovou lež. Je to totiž nesmysl a přesvědčí vás o tom jednoduché zadání hesla Mistrovství ČR 2003 do googlu, aby na vás vykoukl hubeňoučký, ale přesto bezkonkurenční Absolutní vítěz Tomáš Bureš na startu kariéry. A přesto máme pocit, že to bylo dřív jakési lepší, jiné a výkonnostně výš. A co hůř, takový pocit nemají jen ti, kterým se už stěhují vlasy do uší a nosu a cestou se lakují na stříbrný přeliv. Ti mají objektivní úsudek zastřen nutnou dávkou nostalgie. Častokrát to totiž slyším i od výrazně mladších ročníků. Tak proč to tak je a co nás k takové domněnce vede?

Když jsem psal včera článek o těch profíkách, pustil jsem si několik videí a zjistil jsem, že na západě, především v USA, se toho zase tak moc nezměnilo. I v devadesátých letech přijeli borci se svým osmilitrovým pick-upem před hangár s legpressy vyskládanými hezky v řadě, i tehdy si zašli na pořádnou flákotu masa a už tehdy si odsypávali jakési aminokyseliny, které jsme jim tu strašlivě záviděli a říkali si, ejhle… to je to tajemství… Takže vývoj byl přece jen kontinuální, žádné skoky se nekonaly, a proto se nekonaly ani žádné výkonnostní skoky u kulturistů. A proto bych očekával, že v momentě, kdy se z ČR stala země, kde nemusíte stát frontu na pomeranč a řezníka už nemusíte orálně uspokojovat jenom proto, abyste získali kus svíčkové, nějaký výkonnostní boom by mohl nastat. Vyrostly nám solidní posilovny v každé vesnici, máme přehršel kvalitního jídla, rázem je tu asi tuna informací a v podstatě neomezené možnosti k tomu, abychom tu měli armádu těžkotonážníků. Jenže, to se neděje. A proč?

No možná právě proto… Máme tu skutečně neomezeně možností. Bohužel i ve výběru kategorií. Když jsem začínal, nikdo nechtěl být velký jako Mr. Olympia, ostatně, kde by ho taky viděli, že? Ale všichni chtěli soutěžit. Pamatuji nábory do oddílů, kde z deseti lidí chtělo devět soutěžit, vlastně to byla podmínka a já se chtěl vyhrabat ze vzhledu vězně z koncentráku. Taky mě vzali jenom protekčně. A z lítosti.  A když chcete soutěžit, chcete logicky i vyhrát. A když chcete vyhrát, musíte se podřídit tomu, co chtějí rozhodčí vidět. Zapomeňte na báchorky o skvělých partách a podobně. Panovala rivalita jako prase. Když měl kolega větší biceps, potajmu jste cvičili svou čivavu, aby mu ho ukousla. Anebo jste se snažili mít stůj co stůj větší biceps. Nebo aspoň nohu. Protože soutěživost, být lepší, to je motorem progresu. Co je dnes? Touha po úspěchu je stejná, to se nezmění nikdy, ale cesta k němu je dnes taková, že mám-li menší biceps, než bych se snažil, aby byl větší, půjdu raději do Physique, nebo klasické kulturistiky. Medaile na krku, progres v prdeli.

Máme neomezené možnosti v oblasti informací. A jak s tím naložíme? Posloucháme rady Youtuberů, kteří, při vší úctě k nim, nemají ani páru o tom, co je soutěžní dieta. Necháme se trénovat od kdejakýho klučíka, jehož tělo nenese známky svalového rozvoje ani po pitvě. Vždyť je to na palici. Dřív byl v každé oblasti respektovaný borec, který radil ostatním. Ten respekt si musel zasloužit výsledky ať už svými, nebo svých svěřenců, protože jinak to nešlo.  A o těchto radách se nediskutovalo. Když přišel s tím, že při dřepech budete mít na hlavě čerstvé vajíčko, začali jste se poohlížet po nejbližší slepici. Dnes přijdete domů, položíte otázku na facebook a pak vám nějaký pitomec kdáká z Youtubu, že dřepovat s vajíčkem na hlavě, je pitomost. Což samozřejmě taky je, jenže mi do toho nemá co kecat člověk, který dřepovat neumí vůbec.  A druhá věc... Často ze sebe děláte kretény. To my taky. Jenže bez sociálních sítí se to dozvěděl jenom úzký okruh lidí. I to je další hřebík do rakve nějaké potenciální aury šampiona. 

No a taky se bohužel dozvídáme, že bez sypání to nemá cenu a podobné žvásty. Nechci si tu hrát na mravokárce, ale náramně dobře si pamatuju, že když jsem se v 17-ti letech dozvěděl o anabolikách, nabyl jsem dojmu, že po jedné ampuli Superanabolonu musím nutně nejpozději do týdne zemřít. Když jste zašli v tomhle útlém věku za zkušeným borcem pro radu ohledně té ampule, probodl vás očima, takže jste zemřeli okamžitě. Takže se jelo hezky pěkně načisto,  a  vy jste poznávali svoje tělo, techniky, přirozené reakce na cvičení a diety. Vloni jsem na MČR viděl doslova zmutované dorostence, kteří by si s dorostenci zpřed 20-ti lety doslova vytřeli víte co.. Na první pohled super. Můžeme hovořit o talentech a čekat, jak se ukážou za pár let mezi muži. Jenže oni se jaksi neukazují. Neustálený systém mladého člověka se s náporem chemie vyrovnává strašlivě těžko, a proto v momentě, kdy je vysazeno, kdy prostě a jednoduše dojdou prachy, se to kompletně zbortí jako vaše sebevědomí, když potkáte Rocca Siffrediho v sauně. Zkrátka, není nacvičeno, ta tkáň je jenom umělá. Takže paráda, máme titul dorostence, juniora, ale taky rozjebaný systém, který vás zbrzdí v bojích o tituly, které skutečně někoho zajímají…

Taky tu je momentálně trochu potíž se vzory. Davy vždycky následují toho nejlepšího, to je jasné a přirozené. Takže my jsme sledovali Doriana Yatese a cvičili jak šílený. Nedávno jsem párkrát potrénoval s o generaci mladšíma klukama, závodníkama, a s trochou skromnosti mohu říct, že jsem nijak výrazně nezaostával, přestože kluci jeli svůj standardní trénink. Žádné ohledy na staříka. A taky mohu zodpovědně říct, že jsem vyvinul tak maximálně 60-70% intenzitu z dob mého závodění. Víc už mi to nejde. To tu nepíšu, abych se nějak pochvástal. Píšu to, protože tak jsme to měli všichni. Dřeli jak praštění a generace před námi ještě víc. To není o tom, že si lehnete na zem, postnete, že máte legday a jste za hrdinu. Vaše stehna na maděru mají být standard. A se standardem se nikdo nefotí. Copak si dáváte na fejs, že si oblíkáte ponožky? No.. někdo jo.  V současnosti je lídr Phil Heath, tak se pumpuje. Já a priory neříkám, že je to nutně špatně. Vojta pumpuje a jel na Olympii. Jenže Vojta má geneticky danou tvrdost svalové hmoty. Pokud ji nemáte, musíte dřít. Ne nadarmo Milan Obořil jede Heavy Duty systém.

A když už jste dobří, máme tu fenomén Profi karet. Což je věc, na kterou před 15-20-ti lety nemohl v podstatě nikdo ani pomyslet. Pro card jste mohli získat vítězstvím na Mistrovství Světa, Absolutním vítězstvím na Mistrovství Evropy a jednou za čas za vítězství na Světových hrách, což je soutěž národních ukřivděnců, co je nevzali na Olympiádu. V podstatě jste tedy měli 2 šance za rok, na které se každý klepal jak Muhammad Ali v důchodu. Dnes tu je několikrát ročně Arnold Classic, několikrát ročně Diamond Cup, sem tam Olympia Amateur a pak ty tradiční soutěže MS a ME. Minimálně 10 šancí ročně. Pokud by se jelo po staru, pravděpodobně byste měli většinu současných profíků mezi amatéry a říkali byste, jak jsou ty český soutěže ukrutně našlapaný.

Mohl bych pokračovat ještě déle… Třeba o tom, jak je možné, že při všech těch peptidech, růsťácích, zázračných postupech, máslech v dietě, kvantu anabolik, není stupeň vysekanosti a tvrdosti svalové hmoty o nic větší, než z dob kdy o těchto věcech neměli ani ponětí. Ale tak trochu cítím, že sklouzávám k onomu chytračení, kterému jsem se chtěl právě zuby nehty vyhnout a taky tu nechci vystřílet veškerou munici pro další články.

A tak bych to rád shrnul a ukončil. Dnešní kulturisti jsou lepší než v devadesátkách a na přelomu millenia. Bez debat. Máme jich dokonce mnohem víc. Počítám totiž mezi ně i závodníky Physique, protože svalový rozvoj a estetika, kterou předvádějí Filip Šteflovič, nebo Ondra Kmošťák by se rozhodně neztratila v repre úrovni přelomu tisíciletí v 90-ti kg kategorii. A v tom je právě ta šlamastyka… Máme obrovskou spoustu skvělých závodníků, kteří jsou ale rozlezlí ve všech možných kategoriích a soutěží všude možně od Austrálie po Kamčatku, ale doma ne. No a taky nám trochu chybí těžkotonážníci. Takže se není čemu divit, když při pohledu na fotografie z MČR z počátku nového tisíciletí nabydeme dojmu, že závodníci byli lepší. Všeobecně NE. Bohužel pro mě, mohl bych se chvástat víc…