Devadesátky, milénium a současnost- Profesionálové

Devadesátky, milénium a současnost- Profesionálové

Pavel Vacek | 26. 01. 2017

Nevím jak u vás, ale v mé části facebooku se poslední dobou rozproudila debata o tom, jestli kulturisté a samotná kulturistika byla lepší, zajímavější v devadesátých letech a na přelomu tisíciletí, než je ta současná. A tato debata se týká jak profesionální scény, tak té amatérské. Téma je to zajímavé, pěkné, leč trochu ošemetné. Do části o profi scéně se pustím bez problémů, protože nabídnu čistě fanouškovský pohled na věc, se kterým samozřejmě nemusíte souhlasit, ale aspoň si nostalgicky zavzpomínáme. Horší to bude s amatérskou částí a domácí scénou, která se mě přece jen už trochu dotýká. Ale o ní až později, zítra, protože narvat to do jednoho článku, odumřely by vám svalové buňky nudou. Teď vám předložím můj náhled na dvě dekády profi kulturistiky.

Profesionálové

Byli tedy lepší profíci let pozdně devadesátých, než ti současní? Moje odpověď zřejmě zarmoutí všechny vrstevníky, když prohlásím, že nebyli.  Aspoň si to myslím. Můj dodnes nejoblíbenější kulturista je Dorian Yates. Ne snad kvůli postavě, víc se mi líbila ta Kevina Levroneho, ale kvůli jeho charisma, tvrdým tréninkům, vyzařované autoritě a chlapáctví. Image drsného mlčenlivého chlapíka vykonávající tvrdou práci ve špinavé posilovně plné železného haraburdí převzal až o mnoho let později Branch Warren. Můj druhý nejoblíbenější kulturista. Přesto si myslím, že by s Phillem Heathem prohrál, stejně tak, jako ten Branch. Proč? Protože měl Dorian prostě  o něco míň masa a ještě navíc míň esteticky poskládaného masa. A to i přesto, že přepsal ve své době měřítka vnímání svalnatosti. Dorian vnesl do kulturistiky pojem hardcore, brutal, extrem a je mu vyčítáno, že to byl právě on, kdo svou nesouměřitelnou výkonností odpoutal kulturistiku od přiměřených objemů. V roce 1993 při svém třetím startu na Mr. Olympia vyrazil dech svou objemností všem fanouškům kulturistiky po celém světě a s přehledem si odnesl svou druhou sošku Mr. Olympia. Máte dnes pocit při prohlížení jeho fotek, že koukáte na něco neskutečně monstrózního? Už ne, že? Dnes má podobné, stejné a větší objemy kompletní desítka na Mr. Olympia. Je to obraz větší výkonnosti? Já myslím, že ano. Kulturistika byla samozřejmě vždy o estetice, o tom není sporu, ale vždy taky o objemech. Vyloženě štíhlý Mr. Olympia byl pouze Frank Zane o dekádu před Yatesem a i ten vyhrál především díky naprosto šokujícímu a do té doby nevídanému vyrýsování. Svým způsobem vyhrál titul také díky extrému, který se ne každému zamlouval. Na to současní uctívači estetiky rádi zapomínají.

 Yates byl prý tvrdší, protože víc dřel. Ano, to je asi pravda. Sledování legendárního Bloods and Guts znamená dostat koňskou dávku motivace přímo do žíly, kdežto pozorovat trénink Heatha v naleštěné posilovně, je stejně vzrušující jako swingers párty v Domově důchodců. Jistě, proti gustu žádný dišputát, ale mě to zkrátka nebere. Co ale nemůžeme opomenout, je fakt, že Dorian byl ke konci kariéry otrhanější než kalendář v prosinci. Ronnie Coleman cvičící podobným způsobem povýšil sebedestrukci téměř na umění. Oproti tomu Heath se svým pumpovacím tréninkem zatím neutrpěl jediné zranění a zdá se, že v pokoření rekordu v zisku titulů Mr. Olympia mu nezabrání ani prodejní výpadek sluchátek Beats. Zároveň ale nesmíme zapomínat na to, že Yatesův trénink nebyl rozhodně žádný standard. Najděte si tréninkové video takového Flexe Wheelera, Vicemistra Olympie. Ale nejdřív do sebe nakopejte dvounásobnou dávku Agrezzu, abyste to dokoukali ještě před tím, než upadnete do hlubokého spánku způsobeného tréninkovou intenzitou tohoto krále estetiky. Shawn Ray? No.. většinou toho ve videích víc napovídal, než nazvedal. Takže i tehdy byly tak trochu netáhla a pumpičky. Oproti tomu současníkovi Branchovi Warrenovi bude nedostatek intenzity vyčítat jen chronický internet hero. Po přečtení předchozích řádků se skoro zdá, že tvrdá práce a pumpování na kladkách má něco do činění s barvou kůže, ale to by byl tfujtajbl rasismus a navíc nám tuhle teorii kazí Johnie Jackson, Ronnie Coleman a Rich Piana. (Jestli to je tedy vůbec běloch. A kulturista)

  S čím však rozhodně souhlasit budu, je tvrzení, že dříve se kulturistická špička skládala ze samých osobností. To už neplatí. A víte proč? Protože dnes víme i to, kolik měla nohou moucha, co spadla do džusu Kai Greenovi. Víme i to, kolik dalo Kai Greenovi práce ten grepový džus připravit a jaký k tomu použil odšťavňovač.  Co jste se dozvěděli o Dorianu Yatesovi? Nic. Youtube nefungoval, facebook byl sci-fi. Dozvěděli jste se akorát to, co prošlo časopisem Muscle&Fitness.  5-6x za rok vyšla zmínka o fantastickém Mr. Olympia, který změnil trendy, posunul hranice a hltali jsme každé jedno slovo, které jsme si museli navíc ještě přečíst. Hrozný, co? Nikdo vám neservíroval informace až pod frňák a nikoho taky ani nenapadlo, držkovat na to, že ty informace jsou starší než život Jepice. Pokud jste tedy museli jít a koupit si časopis, utratit nemalé peníze za tréninkové videokazety, tak pak jste získali ke svým oblíbencům úplně jiný vztah, než jaký máte dnes, když 2x kliknete myší, abyste zjistili, jakou čelenku si ráno nasadil Dexter Jackson. Kulturisti jsou dnes nepochybně známější, ale v současnosti všeobecně platná totální ztráta soukromí odebrala na vyjímečnosti, nedotknutelnosti a vzdálenosti, což jsou klíčové podmínky pro vznik aury osobnosti a superhvězdy.  Youtube a sociální sítě přiblížily tyto superhvězdy lidem, což je dobře a setkání s nimi pořád bude obrovským zážitkem, ale nemůžu si pomoc, těžko se nadosmrti nadchnout pro někoho, o kom víte, kolik si uklohnil vajec ke snídani těsně potom, co si vydloubal ospalky z očí. Je to trochu jako s našimi protějšky. Našlapujete kolem nich po špičkách, snažíte se předvádět v tom nejlepším světle a to všechno do chvíle, než si prdne u televize… Můžeme se tedy zlobit na to, že už nemáme takové osobnosti jako dřív? Těžko, sami jsme si to zkazili.

Zítra si dáme to samé porovnání z pohledu domácí scény. A to bude úplně jiný příběh…. Peprnější.

Komentáře: