Deset deka výmluv, prosím!

V lednu, když bylo téma aktuální, jsem psal o ledňáčcích. Leden už je za námi, stejně tak jako novoroční cvičenci, kteří to už stihli úspěšně vzdát. V dnešním článku se podíváme na další „experty“ a řeč nebude o nikom jiném než o lidech, kteří mají na všechno nějakou výmluvu a tisíc keců k tomu. Pohodlně se usaďte a dejte protein, začínáme!

Známe to asi všichni – jsme domluveni s naším novým kámošem na trénink, na který se těšíme, netrpělivě odpočítáváme každou minutu a najednou nám cinkne mobil se zprávou: „Sorry, dnes nemůžu, není mi dobře“. Jdeme tedy do gymu sami, co se dá dělat, vždyť se ani nic neděje. Naneštěstí v posilovně potkáváme známého, kterým nám začne vyprávět, jak se včera „Pepča Novák“, náš parťák, se kterým jsme měli mít dnes trénink, totálně zničil na nějaké diskošce za městem. Ok, proč ne, každý někdy potřebuje trochu vypnout. Bohužel, podobná situace se opakuje týden co týden, a tak dáváme tomuto kamarádovi tréninkové sbohem, protože tohle by asi fakt nikam nevedlo.

Následující větu (frázi) slýchávám poměrně často a vždy mě vytáčí k nepříčetnosti: „No, víš, já na pořádné jídlo nemám prachy, takže jím to, co mám zrovna po ruce.“ Jo, tohle bych chápal u studenta VŠ, který bydlí na koleji, celé dny tráví šprtáním se všeho (ne)možného a přes noc si ještě občas přivydělá nějakou tu kačku v Kaufáči. Nicméně když mi tohle řekne nějaké „zvíře pátečních večerů“, někdo, kdo je v klubech pomalu častěji než doma a utrácí tam za všemožné drinčíky, mám chuť poslat ho někom a víckrát s ním nepromluvit ani slovo. Ať si každý dělá, co uzná za vhodné, to dá rozum, ale proč sakra ty výmluvy? Na chlast prachy máš, na jídlo už nikoliv, tak to ale přiznej. Příběhy o tom, že jsi v těžké finanční situaci, nikoho nezajímají. Za chvíli tě stejně každý prokoukne a pro všechny budeš jen další jouda. Mohli bychom si zde uvést další typy výmluv, ale to by bylo plýtvání mým-vaším časem, protože je všichni moc dobře známe. Pojďme si raději říct něco o prioritách obecně.

Každý má své vlastní priority poskládané trochu jinak a tak to má být – jinak by to byla trochu nuda, no ne? Problém vidím ve výše zmíněných výmluvách a alibicionismu. Chceš-li chodit do klubů, navštěvovat všemožné „kalby“, vymetat (nejen) taneční prkna a patřičně si ten celý cirkus okolo užít, nic ti nebrání. Navíc opravdu nemusíš být co se týče posilování a stravy 100% důsledný, neboť fitko zkrátka budeš mít na druhé koleji. Jen k nám prosím buď upřímný a nezaměňuj horečku sobotní noci za „starou dobrou“ horečku. Máš-li naopak v plánu býti novým Heathem či Yatesem a ne Robbiem W., asi ti je jasné, že si podobné úlety s diskoškou v „Horní Dolní“ zkrátka nemůžeš dovolit (tedy alespoň ne každý druhý víkend).

Chodit do posilovny je parádní věc. Každý tam chodíme z jiného důvodu, avšak jedno nás spojuje, a to sice to, že máme ke zvedání vah a činek nějaký (kladný) vztah. Baví nás to a to je ten jediný důvod, proč tam chodíme (pokud tedy zrovna neokukujeme nějaké kočičky v legínách, viďte pánové). Každý máme jinou představu o naší postavě a tudíž každý chceme dosáhnout trochu jiného cíle. Někdo má vysoké ambice se závoděním, někdo zase cvičí „jen tak“, protože mu to zkrátka dělá dobře. Proč ale klamat ostatní všemožnými výmluvami, když stačí prostě říct, že „nemám náladu cvičit“ nebo „včera jsem se zlil jak Dán, dnes se mnou v žádným případě nepočítej“? Proč nenazývat věci pravými jmény? To mi hlava prostě nebere a asi ani nikdy brát nebude.

A závěrem? Pokusím si o jakési shrnutí, aby má slova byla správně pochopena a mé poselství mohlo v klidu brázdit vody internetu. Ne každý má ambice být novým IFBB Pro, někdo zkrátka radši paří a užívá si slasti života (starosti přenechá výše zmíněným profíkům). To je naprosto v pořádku a troufám si tvrdit, že s tím nikdo problém nemá. Taky aby ne, v jednadvacátém století! Potíž nastává, když místo, abys kápl božskou a uvedl věci na pravou míru, vykládáš, jak jsi nemohl na trénink, protože bla bla bla. To už raději než deset deka výmluv, deset deka lovečáku.