Demokracie kulturistice nesvědčí. Respekt ano.

Demokracie kulturistice nesvědčí. Respekt ano.

Pavel Vacek | 18. 03. 2019

Jestli začínám být na něco poslední dobou skutečně alergický, jsou to historky, které začínají větou „to za mých mladých let…“ a pokračují líčením toho, jak byla tráva zelenější, obloha modřejší, chleba levnější a maso masovější. Snažím se jim vyvarovat, seč můžu, neb jsem nabyl přesvědčení, že pokud vyjdou z mých úst, okamžitě začnu kulhat na jednu nohu, naroste mi pupík, vlasy se mi kvapem přestěhují do nosu a uší. A vzápětí umřu. Leč, bohužel, zdá se, že tyhle procesy už začaly a já se tudíž oné věty asi nevyvaruji. Budu tu teď teda otravovat historkami, které bytostně nenávidí všichni, kteří mají za sebou teprve pár masturbačních sezón a uhry se jim ještě nestačily proměnit ve vousy. Ale je taky možné, že někoho budou zajímat a třeba, dokonce, si z toho leckdo něco odnese. Takže tady je pár postřehů..

Třeba v pátek jsem se bavil se Slavojem o jeho filozofii tréninku, o tom, jestli cvičil hned od počátku vynucená opakování, drtil svaly přes bolest a používal intenzifikační techniky. A on, že jo. Čímž jsme se plavně dostali k tomu, že to bylo asi možná špatně, protože by tak naturálové cvičit neměli, neb dneska se už rovnou dělí tréninky na ty pro naturály a pro sypače. A tím nemyslím zrovna zaměstnance Technických služeb, kterým právě končí sezóna. Pokud je tu ještě někdo, kdo neví, o čem píšu, tak jde o to, že cvičenci bez chemické podpory by měli zatěžovat svalovou partii několikrát do týdne a tréninky by neměly být nijak výrazně intenzivní ve smyslu svalové bolesti. Jenže potíž je v tom, že dnes máme takový informační chaos díky všem těm webům, influencerům, sponzorovaným příspěvkům, přičemž se každý snaží nějakým způsobem zaujmout (já třeba praštěnými nadpisy, Venca Klausů dělá příměry k židovským transportům), že z toho má každý akorát tak bordel v hlavě.

 „To za mých mladých let“ nebylo. Prostě jsem přišel za trenérem, ten řekl, cvič tohle a tamto, a já tamto a tohle cvičil. A ano, možná tehdejší styl tréninku „cvič tak tvrdě až se ti bude maso trhat od kosti“ není zrovna nejvhodnější, tak je ale bezpochyby lepší než neustálé hledání „toho nejlepšího“. Což zní celkem paradoxně. Zkrátka to šlo i bez polemizování a otázek. Tohle relativizování, polemizování a zpochybňování pravd zkušenějších je morovou ranou dneška. Jak se říká, moc přemýšlení je někdy na škodu. Kulturistice demokracie a pluralita názorů moc nesvědčí. Vlastně je úplně na nic. V ní se vyžívá jenom armáda teoretiků bez valných výsledků. Ti nejlepší kulturisté v ČR vyznávají totalitní systém. Vojta Koritenský jezdí k Tomášovi Burešovi a co řekne Tomáš, to je prostě svatý. Pokud mu nakáže čůrat ve čtvrtek o úplňku, stát při tom na jedné noze a levačkou se drbat na čele, uvidíte Vojtu v dost bizarní pozici. A taky uvidíte formu a svaly, které naopak neuvidíte u sebe. Druhý model je varianta sám sobě diktátorem, který vyznává třeba Tomáš Kašpar. Ale ani tahle možnost není o diskusi a demokracii. Můžete to zkusit, ale vaše rádoby rady k Tomášovi stejně neproniknou. Výsledek je všechno nebo nic, ale Tomáš stabilně předvádí tu první možnost. Pokud tedy chcete dojít k nějakému progresu, nepolemizujte s někým, kdo je svými výsledky, ať už soutěžními nebo trenérskými, úplně v jiném vesmíru než vy. Nemusí to být nutně zasloužilý kulturista, ale pokud se domáknete, že třeba Pajič dělá šampiony, kontaktujte ho a pak už jen držte hubu a poslouchejte. Tyto lidi ale musíte vyhledat v reálném světě zásluh, ocenění a medailí, ne v legračně sebeoslavných příspěvcích na socsítích.

Čímž se dostávám k další věci, která „za mých mladých let“ (právě mi přibylo dalších 100 šedých vlasů) nebyla. Dneska je díky moderním technologiím každý borec a každá uklízečka se může stát celebritou. Pozor!! Nemám proti tomu nic! Aby zas nedošlo k nějakýmu hejtu. Nicméně, díky tomu jsme nabyly dojmu, že když si pustíme u sebe doma na počítači nějakého šampiona, tak se s ním prostřednictvím monitoru nějako skámošíme nebo co. Ale to se nestane. Tím, že je dnes tuna informací a my se téměř v přímém přenosu dozvídáme, kdo, kde a kdy měl jakou stolici, zmizela jakákoliv úcta a respekt. I já sleduju dění, i já jsem fanoušek kulturistiky, ale to mi přece nebrání v tom, abych o dvacet let mladší holce nevykal. Nebo klukovi. Vždyť to přeci vždycky byla slušnost, nebo ne? Když se mrknu na video Pavla Berana, nebo Pavla Koukala, nebo dalších kluků, co jsou proti mně „mladý smradi“, v životě by mě nenapadlo je oslovit větou: Co tam posíláš, pičovole? Ale zdá se, že to je asi normální. Jako jebe vám? I kdyby mě už bylo mezi 70 a smrtí a jim táhlo na 25 let, jednou jsou to sakra borci, na světelný roky vzdálení výkonům mým, svých vrstevníků a vlastně všem dalším. Respektujte výkonnost a na věk hoďte bobek, páč to neznamená, že když jste stejně staří, nebo dokonce starší, že jste na stejným levlu. Nejste. Bláboly o tom, že jsou si všichni rovní si nechte na přijímací pohovory do nějaký lidskoprávní neziskovky, tady je to tak, že jeden je borec a druhý se má podle toho chovat.

Čímž se dostávám k nějaký pokoře. Často se o tom mluví. Nevím přesně, jak to mám vnímat. Myslím, že tak, že když se někde o někom řekne, že ztratil pokoru, nebo že ji dokonce nikdy ani neměl, je to jen takový vzletný a poetický, dnes se říká politicky korektní, popis toho, že si někdo jednoduše sere do huby. Třeba nedávno jsem se dozvěděl, že Vojta Koritenský není pořádný kulturista, protože je malý a nemá triceps. Což o to, názor je jako díra do zadku, každý máme nějakou, resp. nějaký a kdyby takovou myšlenku pronesl Big Ramy, asi by nezbývalo nic jiného než pokrčit rameny. Ale pronesl ji kondiční cvičenec. Tedy o něco lepší kondiční cvičenec, než je moje teta, která cvičí na stepru u Ordinace v růžové zahradě. Takový ten, co se zúčastňuje závodů v kondiční kulturistice. Ale ne zas tak dobrý, páč medaile mu byla stejně vzdálená jako Lamborghini v mojí garáži. Co to jako je? To, že se popatlám barvou, jdu závodit na soutěž, která je určena všem, kteří včera jedli paštiky a dnes si chtějí vyzkoušet kulturistické závodění, ze mě bombarďáka nedělá. V diskusích vídám dorostence ověšené plackami ze soutěží, o jejichž existenci nemáte ponětí 5 minut po jejich skončení, kterak neváhají zpochybňovat tvrzení Mistrů světa, profesionálů, lidí, jejichž talent, píli a potenciál nedokáží dohnat ani za deset životů. Takový ty klasický kecy obtloustlíků, nebo rachitiků, že by nechtěli vypadat jako Tabačiar, Lonc, Kašpar atd…, protože fůůj a nefunkční svaly a smrt nejpozději do 5 minut, to už je jen takový neměnný kolorit s úsměvným bonusem navíc v případě, když všem třem zasloužilým fotříkům tihle odborníci diagnostikují impotenci… To má asi tak stejnou váhu jako když zaměstnanec s běžným platem vyjádří obavu, že on by si Ferrari nikdy nekoupil, protože má malej kufr…

Já vím, že dneska je to takový smotanec postřehů, pro který je pointa příběhu sprosté slovo. Ale třeba se někdo z vás na pár sekund zamyslel a popřemýšlel, jestli na tom není zrnko pravdy, jestli jsem tak našláplý, že můžu zpochybňovat borce o několik levelů jinde. Ono totiž pokud přijdete k šampionům s pokorou a úctou, možná k vám nebudou pouze profesionálně vstřícní, ale skutečně přátelsky a lidsky vstřícní. A to je sakra rozdíl, který může jednou znamenat to, že na vyhřátém místě popularity budete stát třeba vy. Ale bez nějaké slušnosti, úcty a pokory k lidem, kteří vám na cestě vzhůru mohou pomoci, bez respektu k vlastnímu tělu, to prostě nepůjde a vy budete tam, kde jste. 

Komentáře: