Cvičit bez motivace je jako šmajchlovačka s nafukovací pannou.

… Cvičit bez motivace je jako šmajchlovačka s nafukovací pannou. Jasně, dáte si předehru s žínkou (pokud nejste vyložený prase), trochu sebou zamrskáte, možná se i zpotíte, rozhodně si ulevíte, ale tak nějak sami vnitřně cítíte, že to jaksi není ono. To samé je to i se cvičením, které, pokud nemá vaše snažení reálný cíl, je takové plácání o ničem. Každou chvíli čtete o tom, že všechno je záležitost hlavy a psychiky. A je to pravda pravdoucí. Podvědomí je mrška, která dokáže divy. Takže i když máte načtené stohy článků o tom, jak zvedat činku na biceps, i když znáte všechny dietní postupy světa, bez motivace je to častokrát úplně k ničemu.

Pravidelní čtenáři asi ví, jaký mám vztah ke všem těm motivačním citátům a lidem, kteří si dají na facebook tři motivační hesla před snídaní, jedno k obědu a dvě před spaním. Jsou docela legrační a přijde mi celkem v pořádku se jim smát. I když to asi není jejich záměr. A proto tu nechci mluvit o blábolení a mlácení pantem. Mluvím tu o něčem, co máte ukryté v sobě, o jakémsi vnitřním pnutí co vás nutí jít do posilovny. O skryté motivaci, která vás žene vpřed, ale vy jste ztratili směr a možná se točíte v kruhu. Vlastně mluvím o sobě a je dost možné, že se v tom poznáte. Chodím do posilovny pravidelně, rád a baví mě to. Teoreticky bych měl být na stejné úrovni, jako v dobách soutěžních, kdy jsem do posilovny chodil, protože jsem chtěl vítězit. Ale nejsem. Proč? Protože pokaždé, když jím třetí den po sobě rýži s masem, podvědomí se zeptá, proč si nedám něco šmakovnějšího? Což ještě není ta nejpalčivější otázka, neboť jak už mi odumírají buňky, zdá se, že ty chuťové se odebraly k pánu jako první. Navíc nejsem žádný James Oliver, takže ať se snažím o dobrotu, nebo vařím ultra dietně, vždycky to chutná jak snětivá noha. Proto mám furt břišáky. Znouzectnost jako u Somálce. Horší je to se cvičením. Myslíte si, že budete dřít jak o život, když si půjdete zacvičit jen tak? Tak to jste dobří. Já ne. Nevím, proč bych měl plivat plíce při dřepech, proč bych měl riskovat křeč do bicepsů v nejnevhodnější okamžiky a nevím, proč riskovat náhlou smrt po vyčerpávající supersérii. Takže je jasné, že bez důvodu proč tohle všechno absolvovat, jde vaše výkonnost pomalu ale jistě do prd…. A to by byla náramná škoda, nemyslíte?

Takže co s tím?

V podstatě tu máme dvě skupiny lidí. Nadšené začátečníky, kteří objevili novou zábavu a jiný způsob trávení volného času, než sedět v hospodě. Cvičí, protože je baví ten pocit napumpování. Cvičí, protože výsledky se zpočátku dostavují velmi rychle minimálně v podobě uspokojivě narůstajícího závaží na čince. Když přišli, byli to chcípáci, teď se z nich stávají chlapi. Nebo Xeny bojovnice, či jiné militantní a nebojácné Amazonky v případě hezčího pohlaví. V obou případech sebevědomí narůstá raketovým tempem a v obou případech dřív nebo později přijde stagnace. Moment, kdy už nebudete přidávat na čince a kdy se vaše postava nebude měnit doslova ze dne na den. Zde přichází ke slovu krátkodobé cíle. Ne nějaké to, na konci prázdnin zase začnu víc makat. Ne nějaké to, do Vánoc trochu zhubnu. To je k ničemu! Stačí, když potkáte někoho, kdo řekne, páni Mařenko, ty vypadáš dobře a podvědomí ohlásí: Splněno! Ne, vy si nalistujte datum v kalendáři a napište si do něj, že 31.11. budete mít o 5 kg míň. Pokud ne, za trest vyměníte na týden sex s milencem za ten manželský. Napište si, že 31.11. zvednete místo 90 kg na benč 105 kg. Pokud ne, budete mít 14 dní nádobí v ruce. Zkrátka definujte jasný cíl a hrozbu za nesplnění. Informujte o tom okolí, napište to na Facebook. Vaši „přátelé“ vám to milerádi připomenou. Motivace jak hrom. Budete makat, vaše tréninky najdou zase smysl, cíl a jeho splnění vám přinese vnitřní uspokojení, ze kterého budete těžit ještě dlouhou dobu poté.

A teď k té druhé skupině. Tu tvoří borci, kteří už mají nacvičeno pěkných pár let, tyhle finty už je úplně míjejí a tréninky mají spíš jako životní styl, bez kterého si neumí představit volné odpoledne. A taky dobře ví, že by mohli jet mnohem vyšší level, pokud by chtěli. A jsme u toho… Existuje nějaká motivace pro tyhle borce? Určitě jo. Motivace motivací. Prubířský kámen všeho. Zkouška odolnosti, vůle a vytrvalosti. Hrozba veřejného zostuzení kombinovaná s možností všeobecného uznání v jejich sociální bublině. Soutěž. Ať už v Liftu a jeho jednotlivých disciplínách, nebo v kulturistice. Nic vás nenamotivuje víc, než vyhlášení data soutěže, kde můžete poměřit vaší snahu se stejně postiženými lidmi. Ostych není na místě. Na podzim se koná série tzv. neregistrovaných soutěží, kde se v pěti po sobě jdoucích soutěžích mohou utkat kluci, chlapi, dámy i slečny, kteří doposud nikdy nesoutěžili na velkých soutěžích. Nemusí se tak obávat konfrontace s Phillem Heathem, nebo nějakým podobným monstrem. V jednotlivých fitness disciplínách můžete ochutnat atmosféru soutěží a především naprosto jinou úroveň motivace, která se vás zmocní vteřinu poté, co učiníte rozhodnutí o účasti. Sami na sobě poznáte obrovský progres, zjistíte, jak tvrdě dokážete makat a vaše dieta dostane úplně jiný smysl a náplň. Odměnou nebude nic jiného, než skvělý pocit z toho, že jste „to“ dokázali. A to není vůbec málo. A kdo ví, nikde není psáno, že to nemůže být právě toto rozhodnutí, původně tak trochu z nouze, které z vás udělá nového Vojtu Koritenského, či Kristýnu Seidlovou, jejíž první soutěží byla právě pohárovka "kondičkářů"... 

P.S. Všechny soutěže neregistrovaných sportovců(Kondiční soutěže) najdete na odkazu: http://www.skfcr.cz/kalendar