Co takhle bejt chvíli zticha...

V době, kdy jsme vytlačeni na svět, se projevy našich hlasivek stávají netrpělivě očekávanými. Rodičovská touha po našich slovech je neúprosná a snaha vymámit z nás to, co bývá hlavním úkolem papouška, je zanedlouho úspěšně završena. Vznikají stovky hodin telefonátů matky s potřebou řvát do světa, že z Matýska vyšlo: mama. Nechtěl bych vidět výpis hovorů, když z něj vyjde a a. A sedí přitom na nočníku.

Tak máme za sebou své první slovo, které nám mimochodem napověděli a pak už to frčí. Tisíckrát mama, párkrát tata a během následujících měsíců by se dalo uvažovat o rapové desce, protože kromě výjimek, jako uzavřená povaha, nebo rozbitá tlama kolenem do huby, meleme jak o závod. To však nemá dlouhého trvání. Za nějakej pátek nacházíme čarovnou magii ve slově „proč“ a rodičům se najednou na tom našem mluvení něco nezdá. A furt jim něco nevoní. I když se zpočátku pokouší nebránit nám v rozvoji, potajmu se modlí, aby náš budoucí sourozenec byl introvert.  A pak bouchají nervy. A já to docela chápu, protože v rychlosti 350x proč za hodinu se do afektu dostane úplně každej.

No a právě tehdy to začíná jít strmě z kopce. Zanedlouho do toho kecá už i nějaká cizí ženská, které vadí, že mluvíš, když nejsi tázán, případně aspoň nestojíš, nebo ses nepřihlásil. Pokud se tím neživíš, vadí i to, že mluvíš na pradědově pohřbu. Nesmíš mluvit, když vedle tebe někdo spí, ani když spíš ty sám. A v tom případě jedině cizí řečí. A tak to jde dál až do nekonečna, nebo vlastně do konce. A ty si musíš časem zvyknout, že to tvoje neustálý mluvení prostě vadí. Rušíš obsluhu benzinky, když ti počítá, kolik zaplatíš za lahváče? Nediv se, že je protivná. Vykecáváš se, když ti polda zrovna cpe před xicht alkoholtester? Nediv se, že tě tahá do svýho auta. Ale hlavně prosímtě nemluv, když lovíš mořskýho ježka 2 metry pod hladinou. Klidně i míň metrů. Prostě nemluv, když seš pod vodou. V neposlední řadě nemluv, když si zrovna nacpáváš břicho, anebo prostě jen když mluví někdo jinej.

Kdo si na tato omezení zvyknul a přizpůsobil se, ten je v pohodě. Pomalu získává uznání za využívání vhodných okamžiků a vybraných slov. Ale někteří to pořád nedávají a musí se naučit krotit. Tisknout si třeba dlaň na pusu jak při sexu, tak kdykoliv jindy, anebo s trochou sebezapření používat nejdřív mysl a až potom hlas. A přitom kdysi vycházelo tolik snahy z touhy po jejich řeči.

Takže vy, co neudržíte sevřené rty déle než dvacet sekund, vy, kteří potřebujete na hubu zip, mám pro vás další blbou zprávu:

V posilce to taky vadí!

Taška do posilky od večera vyladěná, časování výživy nadprůměrně detailní, i doba tréninku je plánovaná tak, aby člověk stíhal vše i mimo posilovnu. Ale ty stopky, co ti měří čas mezi sériemi, bývají často nějak pošahaný. Po první sérce ještě dobrý. Zapneš hned po posledním opáčku, čekáš dvě minuty a jdeš zas na to. Jenže po druhém setu zapínáš a mává na tebe známej, kterého jsi neviděl minimálně týden. Jdeš mu teda připomenout svůj styl podání ruky. No a pár slov tě přece taky nezabije, tak se zeptáš aspoň na progres. Po zhodnocení toho, co dělal v sobotu od rána do večera odcházíš: „Počkej, dám sérku, hned přijdu.“ Tak teda osm opáček, klasika a hodláš zase zapnout stopky. S údivem vyvaluješ oči na display. 00:14:23. „Hmm, tak to jsem trochu přehnal, ale tak mám třetí sérii za sebou, počkám minutu, dám čtvrtou a před dalším cvikem může být přece trochu delší pauza.“

Máš skvělou holku. Už zdobí stůl tvým potréninkovým nášupem. Spěchala z práce, aby to stihla. Však ty se taky snažíš, máš za sebou druhý cvik. Jenže z jídla už nejde pára.  S kámošem S kámošem řešíte, proč vám nevystoupí bicepsová žíla a spekulujete o funkčnosti suplementace. Není kam spěchat, krev se táhne jak sopel. Žvanění ji totiž nerozproudí tak, jak to dělává činka.

Zní to jak trénink k hovnu, ale brát něco vážně není cool. Dals ještě třetí cvik a máš komplet prsa. Tak o co gou? Tricáky doťukneš jindy. Nestíháš sprchu, jedeš jak blázen a doma si na ztuhlé maso musíš vzít pilku. A co jídlo před spaním? Půjdeš spát až v jedenáct, nebo bez tvarohu?

Musím se přiznat, že moje tréninky taky nejsou vždy jak ukázky z němých filmů. Používat stopky, občas bych viděl čísla větší, než bych chtěl. Většinou ale odcházím rozerván a dvě jídla před spánkem jsou jistotou. Přítelkyně je ráda, že přijíždím včas. A já jí pak vykecám díru do hlavy, protože v posilce jsem toho říct moc nestihnul.