Cílevědomost a disciplína už nefrčí, nebo co?

Cílevědomost a disciplína už nefrčí, nebo co?

Pavel Vacek | 15. 08. 2022

Dneska začnu takovou tou sebeoslavnou větou, na kterou občas narazíte v těch sebepoznávacích psychoknížkách o osobním rozvoji a tuningu vlastní sebedůvěry. Zní to nějak takhle: Pochval se, protože nikdo jiný to tak pěkně za tebe neudělá. A tak se musím pochválit, že facebooková stránka Extrifit.cz, kterou převážně spravuji, mívá v posledních měsících dosah přes 2 miliony uživatelů fcb a aktuálně i 2,4 mega. Skoro by se chtělo použít legendární hlášku našeho ex-premiéra Jiřího Paroubka…“Kdo z vás to pánové má?“. Já vím, někdo to určitě má. Nicméně je jasné, že takový dosah dalece přesahuje naši hardcore fanouškovskou základnu, stejně tak jako fitness sociální bublinu, což s sebou nese daň v podobě zvláštních komentářů od lidí mimo tento okruh.

Vypozoroval jsem, že ty obvykle vyprodukuje zvláštní jev. A tím je množství produktů v záběru. Když si dotyčný umíchá jeden protein, nebo jedno eNóčko, je to OK a video projde vcelku bez povšimnutí (což není OK pro nás). Ale jakmile si dáte do proteinu ještě creatin, nebo glutamin, tak to prrr, panáčku… V ten moment jste chemická stvůra, sypač s dopředu vyplněným úmrtním listem, konzumující sračky, co nemají s přírodními látkami pranic společného. Pak už je jen na fantazii dotyčných, jak dlouho budete ještě žít a který selhávající orgán zapříčiní váš předčasný skon. Argumentovat lze stěží, neb jako „důkaz“ chemického složení (a teď fakt nekecám) poslouží odborníkovi z facebooku ofocená etiketa proteinu s vypsaným aminospektrem. A to víte, když je v něčem L-Leucin, L-Valin, L-Lysin, L-Tyrosin, atdatd… tak je to něco jako když vdechnete PET láhev. Nebo heroin. No nic, psát dál o tom, jak vám E.Nox s citrulinem buď roztrhá srdce na milion kousků, nebo skončíte na dialýze, případně s jehlou v žíle, asi nemá cenu… Mnohem víc mě zaujala a musím říct i nepříjemně překvapila jiná diskuse.

Kdo sleduje naši fcb stránku pravidelně, tak asi ví, že kolem oběda se tam častokrát objeví přání dobré chuti vám, společně s fotkou jídla. Buď s nějakým naším produktem, nebo členem Extrifit Teamu pojídajícím cosi. Naposled tam byl Pavel Koukal s miskou nevímčeho v hledišti soutěže. A pod ním směs komentářů, které se nad tím dost podivovaly. Což o to, pokud by to byla virální fotka, co se objeví na displeji nic netušícího Pepíka s gulášem se šesti před sebou, pochopil bych to. Ale to nebyl ten případ. Tentokrát to zasáhlo pouze fitness komunitu, a podivujícími se byli dokonce někteří závodníci a zjevní cvičenci.

"To je demence, ne?"

To se nemůže najíst předtím?

Dřív jsem to taky dělal, teď bych si připadal jako buran

Pro jednou by se snad nic nestalo, kdyby neměl jídlo s sebou v krabičce“ atdatd…

Zíral jsem na to a říkal si, co to jako je…? Ano, já už si s sebou taky krabičky nevozím. Většina lidí by řekla, že už jsem dostal rozum. Ale ve skutečnosti jsem nedostal nic, nýbrž ztratil. Morál, motivaci, cílevědomost a disciplínu. Touhu posouvat se, lepšit se a být nejlepší. Forma, kterou se prezentuji na svém instagramu teď, je jen pozůstatek těchto vlastností, které jsem kdysi měl. Je to teď lepší v té osobní rovině? Ano, bezpochyby. Je to lepší ve sportovní rovině? No to ani omylem, protože takovým způsobem najedete na svůj standard a basta. Abyste ho překonali, abyste se dostali na svůj limit, musíte být striktní a důslední. Jenom tak se pohnete dál.

Natáčel jsem v týdnu video s Kristýnou Seidlovou. Uvidíte ho v následujících dnech. Jednou z věcí, o které jsme se bavili, byla příprava pod Lukášem Osladilem, která je naprosto striktní s absolutním minimem kompromisů. Měl jsem možnost nahlédnout do jídelníčku a několikrát si pomyslel, vždyť by tam určitě mohla mít místo brambor rýži a jistě by ji neublížil 1 žloutek navíc. A vzápětí, jakmile se mi ta myšlenka prohnala hlavou, se hned rozblikala moje kontrolka se vzkazem… Ty vole, co to tady meleš? Byl si snad na Olympii jako Lukáš? Nebyl! Tak drž hubu! Byl bych tam, pokud bych byl stejně roboticky důsledný jako Lukáš? Na to už nikdy nikdo odpověď nedostane.

S každým vynechaným tréninkem, s každou odfláknutou sérií, s každým vynechaným jídlem a s každým porušením diety dáváte další a další šanci svým soupeřům, aby vás porazili. Pokud chceš být šampion, nebo šampionka, musíš být odhodlaný brodit se nepohodlím. Snad neurazím Pavla Samka, když zmíním jednu společnou debatu, kde na titul Mistra Evropy mu to stačí dělat hahaha, sranda a zábava stylem. Sorry, ale to se bavíme o titulu v klasické kulturistice. V kategorii, kde mají kluci Pavlova vzrůstu 85 kilo na 180 cm. Jenže Mistr Evropy ve sportu, o který se ve skutečnosti snažíme, který asi 80 let nazýváme kulturistikou, a kde jde o maximální růst svalů s minimem tuku, má při 180 cm minimálně 110 kg vyřezaných na šlupky. A to už haha stylem neuděláš. To už musíš žrát, když nechceš. Musíš žrát, kde musíš. Musíš trénovat, i když se ti to nehodí. Jo, musíš to tam valit, i když ani to se ti moc nechce. Píšu o tom, protože by to v diskusi pod článkem stejně nějakej chytrák hned vytasil.

Že by sis připadal jako blb, kdyby sis někde ve společnosti vytáhnul krabičku s jídlem? A koho to sere až budeš stát na pódiu? Že se ti nechce připravovat jídlo dopředu do krabiček a něco si koupíš ve městě? A koho to zajímá? Když se občas zeptám nějakých kritizujících rozumbradů na jejich výsledky, pokaždé dostanu odpověď, že jim ta medaile nestojí za to a to, že se nechtějí s někým porovnávat, že rodina jim je přednější, že nemůžou kvůli práci atdatd… Jenže já se neptal, co nemůžeš, nebo nechceš. Já se ptal na tvoje výsledky. Vše ostatní je každému u prdele.

Vždyť přece překonávání překážek nás motivuje, dojímá, inspiruje. Obdivujeme přece to, že McConnor se z chlápka na pracáku vypracoval na boháče. Jistě, mohl se na MMA vykašlat, najít si práci a měl by třeba fajn život. Ale tenhle příběh nikoho nezajímá. Dojímáme se nad tím, že týpek bez noh vyleze na nějakou horu. Co je proti tomu, že ty nechceš na trénink, protože se ti chce spinkat? Vždycky jsme přeci obdivovali vůli něco dokázat, překonávat posměšky okolí, chvíle, kdy se nedaří a momenty, kdy přijde ten zlom. A i když jsme tušili, že je za tím notná dávka sobectví a egoismu, fandili jsme těm, dřeli, makali, dietili tak dlouho, dokud nedošli o notný kus dál než my. Že to je prdlý, nosit si krabičky s jídlem, jíst v předepsanou hodinu, vážit si vše na gramy? Jo je. Lidé, kteří si jdou tvrdě za svým, bývají prdlí, někdy nesnesitelní, někdy zvláštní. Že ty budeš radši normální, je ok, nemám nic proti. Ale měj na paměti, že normální je jen jiné slovo pro průměrný a nezajímavý.

Proto je mi smutno, když každou chvíli někde slyším, že každý si má dělat co chce, kdy chce, jak chce. Má si užívat, hlavně easy, žádný stres. Místo překonávání překážek raději vymyslíme novou kategorii. Co si má z toho vzít mladej člověk? V klidu kámo, nemusíš nic, jen to, co se ti chce. No fajn, uvidíme, jak s tímhle přístupem vydržíš dlouho v práci. Co si z toho mám vzít já? Hej, kámo, táhne ti na pade, ser na to, v tomhle věku už stejně nikdo svaly nemá. Lehni si, otevři lahváče, dej si místo rejže lančmít… Sorry, ale to už bych si přišel mrtvej teď. Možná i proto obdivuju kluky, co mají ten zápal, sílu, motivaci, jsou zaměření na výsledek a odhodlaní zdolat překážky na cestě k cíli. Respektuju, že dělají, co musí, a co se jim mnohdy nechce. O tom vrcholový sport je a o to víc chutná vítězství. Dělat jen to, co se jim chce, na to má pak každej ještě hromadu času. Protože tohle fakt nikomu neuteče…

 

Komentáře: