Chceš bejt slavnej, ale holt ti to někdo občas nežere…

Chceš bejt slavnej, ale holt ti to někdo občas nežere…

Pavel Vacek | 04. 09. 2018

Když jsem včera psal o tom, jak jsem si osvojil ty webařské dovednosti, krátce mi problesklo hlavou, kterak jsme si užili s anonymními diskusemi pod články. To bylo panečku počteníčko! Diskuse zmizely, přesunuly se na facebook, ale už to není tak docela ono. Přece jen se těžko můžete zhusta obouvat do borců, když je zjevné, že vaše tělo odolává účinkům cvičení úspěšněji než Wehrmacht u Stalingradu. Ale pořád si lze leccos přečíst na youtubu, fejsu i Instagramu, byť ten se přeci jen raději soustředí na faleš a pozlátko, než nenávist. Ostatně, když po celý den proháníte filtrama věci, na které za rohem číhá exekutor, nemáte čas hejtovat. Ono to dá celkem práci vypadat jak pracháči a neprozradit, že furt bydlíte s mámou. A pracháči samozřejmě být chceme. Především ti, co vůbec nic nevytvořili, se chtějí mít jako ti, co dřeli celý život. A pokud jim to druzí nechtějí dát, nebo nedejbože dokonce zpochybňují tenhle požadavek, hned si stěžují na hejtrovství a hnedka druhé v pořadí bývá slovo závist. Těm pakům ani většinou nedochází, že když někdo zpochybňuje virtuální bohatství a rádobyúspěchy, je nařčení ze závisti protimluv. Nadáváme na migranty, že k nám jdou s nataženou rukou somrovat, ale přitom se dle nejrůznějších výzkumů ukazuje, že naši čerství absolventi škol mají mentalitu vcelku podobnou. Že odteď má právo každý mít se dobře a každý má úspěch zaručen. Každá snaha má být pochválena a každý výtvor obdivován. Tvrdá práce a úsilí netřeba. Stačí nabrat odběry na You tubu, získat followery na Insta, (kdyžtak je koupit) a pak už jen podojit nějaké sponzory.

Dnes se může stát známým skutečně téměř kdokoliv. Informačních kanálů je tolik, že je nedokážu všechny ani vyjmenovat. Instagram, Twitter, Facebook, Pinteres a dalších asi sto aplikací, kde se můžete předvádět, točit se od rána do večera a sdělovat své pocity a názory světu. A přestože nás kdekdo zprava a zleva přesvědčuje o tom, že demokracie klepe bačkorama a uléhá na smrtelnou postel, faktem zůstává, že si můžete zcela beztrestně říkat, co chcete. Potíž je ale v tom, když takový adept na slávu automaticky předpokládá, že se nám to MUSÍ líbit. OMYL, NEMUSÍ.  Zoufalci, co neumějí nic, ale automaticky čekají aplaus. Pokud máte potřebu se podivit nad jeho tvorbou, jste hater, čili nenávistný kritik, závistivec, nepřejícník.

Jak asi víte, mám svůj literární styl. Někdo říká osobitý. Začal jsem psát v době, kdy se ještě většina diskusí pod články odehrávala na webu v totální anonymitě pisatele. A čím víc anonymní, tím víc hrdina, to dá rozum. Mé texty jsou takové, jaké jsou. Pro někoho skvělé, pro jiného urážlivé, jízlivé a arogantní atd.. Byl jsem v diskusích nazván tolikrát penisem, že se mi začal zvrásňovat ohryzek a rašit na něm kudrnaté chlupy. Ale byl to prostě něčí názor na mé články. Zamrzí? Jistě, trochu, ale určitě ne tak, abych začal vyvádět jako 14ti letá holka, dožadoval se omluv se slovy, že mě to sice ale vůůůbec nezajímá a je mi to úúúplně jedno, ale nikdo mě přeci pomlouvat nebude. Čímž bych se bezpečně kvalifikoval na blbou 14ti letou holku, které nedocvakává význam slova nezájem.

A to je, bohužel, obvyklá reakce mnohých aktérů a jejich fanoušků. Viděl jsem kdysi jedno video, kde seděli dva kluci a začínali slovy: Tady kolega byl čtvrtý ve Physique, takže teď už nám snad nikdo v komentářích nebude psát, že tomu nerozumíme. A „doložili“ to sérií fotek z té soutěže, načež jsem začal na chvilku vážně uvažovat o tom, zda by nebylo lepší, vrazit si rozžhavený anální kolík do oční bulvy, než koukat na tohle. Takže jestli jsem to dobře pochopil, kluci pojali podezření, že když mají míň špeku a víc svalů než výčepní Venca ze čtyřky na rohu, tak to z nich dělá nezpochybnitelné experty a vám nezbývá, než souhlasně kývat hlavou a držet pysk.

V tom případě nelze konstatovat nic jiného, než to, že jsem hater, protože si myslím, že když někdo nepozná, co je forma, neměl by o ní ani mluvit. Natož radit, jak se do ní dostat. Já si při všech těch nejrůznějších kategoriích myslím, že kulturistika, resp. nějaká další činnost v posilovně vedoucí k účasti na soutěži, je pořád ještě sport. Jistě, ve svém pojetí bezesporu silně kontroverzní, ale přece jenom pokud jsou někde vcelku definovaná kritéria vyhodnocení, mělo by jít o sport. A ke sportu patří výkonnost. A sportoviště. Výkonností jsou pro mě svaly větších objemů, než vlastní průměrný gymnasta a vyrýsování, jež je v souladu s masivitou svalstva. Jinými slovy, machrovat s břišáky když máte 70 kilo a 180 cm, je asi tak stejně působivé, jako když vás nějaká morbidní tlustoprdka láká na svoje velké kozy. Místem, kde se ona výkonnost měří, míním pódium soutěže, nebo posilovnu. Ale to je názor starýho páprdy.

Takže proč si nevyrobit sportoviště třeba z restaurace? Nebo z pěší zóny? Výlohy? Možností je nekonečně mnoho, a přitom je to tak jednoduché, když se to dá rozparádit v obchoďáku, dá se ujít na jeden nádech přes celé náměstí a hodit pózu do každé výlohy. Co na tom, že to pravděpodobně zajímá jenom vás samotné? Máte selfie tyč, tílko, bicáky, tricáky, svých osm pětek na váze a ego, pro které váhový limit neexistuje. Podmínky pro Instastories jako víno. Ale je taky možný, že si někdo řekne, že se chováte jak debil. Je to odvrácená stránka veřejných příspěvků. Chceš bejt slavnej, tak si holt musíš ochutnat i z téhle polívčičky…

Už dávno nemám potřebu chodit v létě zahalen, chápu, že když bylo venku 30 nad nulou, nevezmete si rolák. A taky chápu, že pokud jste ve formě, chcete jí ukázat. To všechno je OK. Je fajn, když vás někdo na ulici požádá o demonstraci svalového rozvoje a neznám důvod, který by vám měl bránit ve vyhovění této žádosti. Je skvělé vidět rozzářené oči malého klučiny, když může svým dětským stiskem otestovat pevnost vašich bicepsů. A je povzbudivé, když vám dav lidí dá najevo, že vaše tělo je vážně něco extra. Ale předvádět se někde, kam vás nikdo za účelem pózování nezval, a kde o vás nikdo v tomto směru nejeví ani mikroskopický zájem, tak to si říká o dokonalý trapas. A o to jde. Člověk, co cvičí, se chce lišit, o tom není sporu. Někdo chce šokovat svou velikostí, jiný precizním zpracováním svalů. Každopádně dobrého cvičence poznáte na první pohled. Ale je přinejmenším hloupé a sebestředné, když se na sebe snažím upoutat, a v tvářích přítomných a nic netušících přihlížejících se lze dočíst pouze jediné. Cože to ten rozjívený chlapec asi dělá za sport, že se tady tak vykrucuje?

Komentáře: