Buďte hrdí na své vymakané tělo

Nebudu lhát, nejsem v dobrém rozpoložení. Měl bych teď napsat veselé čtení, které v sobě skrývá nějaké to poučení, nebo radu do fitness života. Leč dobrá nálada se ztratila někde mezi nápady pana plukovníka, co se stal ministrem a komentáři lidí, kteří nějakým omylem zabloudili na fcb stránky Extrifitu, s nutkavou potřebou vyventilovat se nějakým pěkným blicím smajlíkem. Ne, nepřekvapuje mě to. Dnes už mě nepřekvapuje nic, natolik mé mládí pokročilo. Jsem spíš otrávený, smutný z celé té nevraživosti, která prostupuje společností posilovaná nejistotou následujících dní. Možná nám to zase zavřou, možná zavřou jenom školy. Možná budu cestou na trénink proplouvat marihuanovým dýmem od skupinky teenagerů už v jedenáct místo odpoledních hodin… Možná budem zase sedět všichni doma na zadku a znuděně psát komentáře na facebooku a momentální palba zvracejících smajlíků je jen takovou dělostřeleckou průpravou. Možná z těch všech frustrovaných lidí soudící náš vzhled a životní styl budeme ještě smutnější… Ale proč?

Kdysi jsem viděl na Ronnie.cz otitulkovaný rozhovor s Johnym Jacksonem. Byl jedním slovem úžasný. Plný upřímných slov o tvrdé práci, odhodlání, pevné vůli a jasném vymezení principů a životních priorit, které vás dovedou k vytyčenému cíli. A v ten moment jsem si prostě řekl, že je úžasné být kulturistou, dělat kulturistiku a vážně se jí zabývat, navzdory všem těm kecům okolo. Je jasné, že každý sport potřebuje pravidelnost v tréninku, vůli. O tom není pochyb. Nicméně v soustředěnosti na přijímané jídlo, na dietu, na přijmutí každodenní rutiny, v tom hraje kulturistika skutečně prim.

Možná se teď ptáte, co s tím má společného ten úvod? Hned se k tomu dostanu. Mnoho. Jde totiž o to, zbavit pochybností především mladší kluky, kteří teprve hledají svou cestu. Když nějaká Mařenka napíše pod Vojtův napnutý biceps, že je to hnus, případně nějaký Lojzík přihodí svůj odhad na velikost jeho penisu, který málokdy přesáhne 5 cm hranici, těžko si Vojta řekne, aha, tak se na to teda vykašlu, aby měla Mařenka s Lojzíkem radost. Ale začínající borce, nebo děvčata, by tahle vlna hejtu zviklat mohla. Tady je důležité sdělení, že pokud si vybrali za svůj sport kulturistiku, nebo fitness, můžou být na sebe patřičně hrdí. Není se za co stydět a je třeba si uvědomit, že máte spoustu argumentů pro vaše vrstevníky, kteří nechápou, že nošením krabiček s jídlem do školy nebo vašeho zaměstnání se pouze přibližujete blíž a blíž ke svému cíli.

Vlastně to ani nemusíte nikomu vysvětlovat. Mějte toto vědomí v sobě. Proč také vysvětlovat něco člověku, který si myslí, že je hustej, protože umí ubalit jointa? Proč byste se měli cítit trapně před partičkou spolužáků, kteří zevlují na parkovišti před obchoďákem, hulí travku a v momentě, kdy se vracíte ze svého tvrdého tréninku, už vypadají jako chechtací pytlík dementů? Dokonce ani zvracení do mísy po prožité alkoholové noci na diskotéce není tak cool, jak se může z veselého vyprávění zdát. Ne, buďte hrdí na své přesvědčení, buďte pevní v nastoupeném směru a buďte hrdí, že jste jiní. Protože být stejný, je nuda a šeď.

Ale toto se netýká jenom teenagerů. Často se potýkám s nepochopením ze strany svých vrstevníků, kteří mají k teenagerům stejně daleko jako Arab k Židovi. Trápí je otázka, proč to vlastně ještě dělám? Proč se ještě dřu v posilovně? To mě to ještě baví? Vždyť už jseš starej, říkají občas, léta nezastavíš a podobně. Často zahlédnu i takový jemný posměšný úšklebek… Strašný kydy, top vám řeknu. Jasně, že mě to baví. A baví mě to právě proto, že je to dřina a že je to těžké. Ale žádný obdiv nečekám. Je to můj koníček, moje hobby, které mě naplňuje, a proto s občasným pobavením sleduju mladší kolegy, kteří tento obdiv, nebo uznání čekají. 

Tak na to hodně rychle zapomeňte dámy a pánové. Tvrdá práce je pojem, který má váhu v Americe (J. Jackson o hard worku mluvil skutečně hodně a často), určitě se bez ní neobejdou v Asii, ale v Evropě? Tady hrdost na tvrdou práci a já teď nemluvím zrovna o bouchání v továrně, nebo dolování uhlí v dolech, mluvím o tvrdé práci jako o pojmu, který vyjadřuje cestu, neústupnost, zodpovědnost a odhodlání zdolávat všechny překážky, tak tento pojem vystřídaly v Evropě pojmy jako dotace, pomoc, podpora, subvence, solidarita atd. Vážně si myslíte, že vás ocení národ, kde půlka lidí s nataženou dlaní čeká, co dostane a jak se o ně stát postará? Myslíte si, že vás za vaši snahu ocení národ, který kouká na úspěšné individuality jako na zloděje, hajzly a asociální podvodníky, kdežto ožralové jsou chudáci, jenž pijí proto, aby zapomněli, že jsou obětí jakési zvůle systému. Hmm, asi ne. Ale to neznamená, že něco děláme špatně. Kulturistika totiž produkuje lidi, kteří jsou zvyklí, že své prohry nemohou svádět na někoho jiného. V kulturistice jste sám.  A i přes to, že vás podporuje vaše okolí, máte sponzora, tak přesto všechno jste za své výsledky, ať jsou jakékoliv, zodpovědní především sami sobě.

Ale abyste tento článek nepochopili špatně. Vůbec jsem ho nenapsal proto, abych si postěžoval, poplakal, jak nás nikdo nemá rád, a všichni nám ubližují. To rozhodně ne! To by znamenalo hrubé nepochopení myšlenky, kterou se vám možná trochu kostrbatě snažím sdělit. Naopak, vlastně tyhle ublížené kecy z duše nenávidím. Kulturistika je natolik osobitým a vymykajícím se sportem, že z podstaty věci není možné, aby se stala nějakým masovou záležitostí a pokud chcete milióny peněz a dennodenní záři reflektorů, běžte rovnou dělat něco jiného. Možná za to může samotná soutěžní povaha kulturistiky. Vždyť považte, že je snad jediným sportem, kde se trénink skládá z úplně jiné činnosti než samotná soutěž. Tomu se říká skutečná sportovní anomálie. Ale právě ve výjimečnosti kulturistiky tkví její krása.

Vy vypadáte jinak, protože chcete vypadat jinak. A to je to, co vás odlišuje. Myslíte si, že ten buřtík, co si od osmé třídy nevidí na pinďoura, píšící „to jsou jenom steroidy!!!“  chce vypadat tak, jak vypadá? Pochybuju. Možná chce mít jen o dvacet kilo míň. Jenže toho není schopen. Není schopen si odepřít hranolky, nevydrží nežrat chipsy u telky, nedokáže se dokopat do posilovny a co neklouže do krku mastnotou, není pořádný jídlo. Mnohem jednodušší je napsat, „kdybych žral ty vaše steroidy, taky tak budu vypadat.“ Nebude. Protože nežrat obložený chlebíčky není otázka steroidů, ale vůle. Vypadat tak, jak vy chcete, není otázkou chemie, ale vůle a odhodlání. A nebojte, až budete taky chtít mít mišelinku kolem pasu, stačí si na pár týdnů lehnout na gauč, ztraceno není nic. :)

Tenhle článek jsem napsal proto, abychom si uvědomili, jak úžasný náš sport je, jak skvělé vlastnosti v nás po léta buduje a jak sebevědomé osobnosti tvoří z mladých lidí. Kulturistika vás odliší. Pokud vy sami budete chtít. Budete mít jiné tělo, jinou chůzi, jiné myšlení a jiný životní styl. Tedy pokud to s kulturistikou budete myslet aspoň trochu vážně. Budete výjimeční. A až nám to zase zavřou, zalezeme opět do sklepů a na půdy, abychom z nich vyšli silnější a odhodlanější se vymykat z davu.