&nsbp;
Buď vděčný za to, co máš a nepindej na to, co nemáš

Buď vděčný za to, co máš a nepindej na to, co nemáš

Jan Fobl | 18. 01. 2018

Kdo by ten pohled neznal? Je začátek ledna a vy jste právě vstoupili do vašeho oblíbeného gymu. klima jak v Nairobi, vzduch nasátý potem cvalíků, kteří ještě neokusili z výhod deodorantů, protože u počítače se člověk zase tolik nezapotí, a za takový ozón by se nemusela stydět ani píseň Dragostea din tei. Dnes máte na seznamu hrudník a u bench-pressu je víc lidí než ve frontě na punč na vídeňských vánočních trzích. No ovšem, začátečníci s chromozomem XY, co s železnou pravidelností a bez náznaku milosrdenství drtí nebohý hrudník a bicepsy den co den již od 2. ledna... předsevzetí je předsevzetí a co dělá víc chlapa chlapem než pořádné kozy a bicáky, to ví přece každý!

Černé myšlenky se vám vtírají pod kůži jak Alpa na hexenšus a entuziazmus z budoucího prokrvení vašich pektorálů už dávno vzal za své. „No to bude zase den... Jestli já neměl zůstat raději doma a dokoukat tu blbost od toho Tima Burtona... Co je to támhle? Proboha, další šetřílek, kterému je zatěžko dát pět stovek za trenéra, tak si v dobré víře stiskl palce a rozhodl se zatočit s nadbytečnými kily silovým, technicky žalostným stahováním lanového nádstavce. A tohle je ten trenér za pětikilo? Vždyť neváží víc jak Josef Váňa. Ten přece nemůže mít ještě ani občanku, natož trenérskou licenci... a co to dělá s těmi klienty? Stahování T-držáku na hrudník? Takhle? Že by nějaké inovace? Neměla by ta ženská mít vyšpulený zadek a vypnutý hrudník? Však připomíná Mourka vykonávajícího potřebu do krabice s pískem!“ Je to marný! Je to marný! Je to marný!

Ano, mluvím o své asi týden staré návštěvě samoobslužné továrny na výrobu svalnaté postavy a uprostřed celé té tragické mizérie zvané “Můj život, právě teď a tady!” se náhle zastavil čas. Oblaka se rozestoupila a i když bylo kolem šesté večerní a venku tma jak v černé buvolí zadnici v prérijní noci bez hvězd, mě ozářil kužel světla Boží prozřetelností, prosvítil stropní vzduchotechniku posilovny i mou duši a na několik krátkých vteřin mě nechal nahlédnout do dob dávno minulých, na podmínky mých prvních kroků v mašinérii železné hry.

Nepochopte mě, prosím, zle – „dobou dávno minulou“ nenaznačuji, že by můj první kontakt s činkami proběhl někdy v druhohorách nebo že bych kdy dělal sparingpartnera Larry Scottovi. Stalo se tak na počátku nového milénia, v televizi nám pil krev Petr Novotný s jeho imaginárním solením hlav diváků v první řadě, hitparády válcovala píseň „Numb“ vycházející hvězdy Linkin Park, Karel Gott už měl na kontě minimálně třicet slavíků a když jste si chtěli objednat roční předplatné Světa kulturistiky, tak jste museli vyplnit poptávku, vložit do obálky, přilepit známku s Otakárkem fenyklovým za 5 Kč a dopis vhodit do tehdy celkem běžné poštovní schránky.

Já zažíval vrchol puberty a něžné pohlaví začínalo upoutávat mou pozornost víc než cokoliv jiného a jak lépe vábit samičky než na samsonovskou figuru... když už – světe div se – blonďatá hříva po lopatky po vzoru Lorenza Lamase a uhrovitá pleť nezabírala.

Tehdy jsem se rozhodl nafouknout mé paže připomínající šlahouny od baga a naplácat na svou rachitickou postavu nějaké to kilo svalové hmoty, ať vypadám aspoň tak nařáchaně jako superstar naší vesnické fotbalové jedenáctky TJ Sokol Březí. „Tak by mi to úplně stačilo. Víc už raději ne, ať nejsem moc!“

Poprvé jsem vkročil do našeho sklepa, který táta přestavěl na – jak jsem si tehdy myslel – móc fajnovou posilovnu. Dva multifunkční stroje – v mých rozšířených zorničkách multifunkčnější než MacGyver v obchodě se smíšeným zbožím – jedna lavice na bench-press s roztečí vidlic tak nesmyslně nízkou, že pokaždé, když jste sundali jeden kotouč z jedné strany, činka se převážila a spadla na zem. Lavice byla výškově nastavitelná a jako bonus jste měli u kolen rameno na předkopávání i zakopávání. Předkopy ještě celkem ušly, zákopy už míň... pokud jste totiž zvedli nohy moc vysoko, nedošlo k vrcholové kontrakci bicepsu femoris tak, jak by bylo žádané, nýbrž se rameno převážilo a zůstalo Vám ležet na zadku. Jako protiváha se totiž používaly kotouče, nikoliv kladka. Druhý zázrak naší domácí činkárny byla věž, na které se dalo procvičit snad úplně všechno od achillovy paty až po ušní lalůčky. Scottova lavice, peck-deck, vrchní kladka, zkosená lavice na sklapovačky i vidlice na dřepy s nosností až 70kg!! No považte – s takovou výbavou byl můj plán, stát se novým seladónem a lvem salónu příští vesnické zábavy v místním kulturáku nezničitelným.

Tvorba Jamese Herriota a Terryho Pratchetta mi najednou připadala málo maskulinní a já se přeorientoval na články pana PhDr. Ľudovíta Majora v měsíčníku Muscle&Fitness (později převzal štafetu Ing. Lukáš Roubík, kterého jsem hltal jak předškolák Bobíka z Čtyřlístku). Z plakátu na stěně na mě dohlížel Kevin Levrone a Günter Schlierkamp a já se dal pilně do práce. Vůbec jsem neřešil, že pokud chci změnit váhu na jednoručce, tak musím imbusovým klíčem odšroubovat pojistky, přidat 2,5 kg kotouče na obě strany a pojistky zase pořádně utáhnout. Přestávky mezi shazovacími sériemi byly sice delší než přestávka mezi úkony silového trojbojaře, ale to je přece normální... musí být! Günter určitě taky šroubuje jednoručky imbusákem...

Ještě jednou bych rád poznamenal, že se psal rok 2002, možná 2003, celý fitness-byznys ještě zdaleka nebyl tak in, free a cool jako dnes. Posiloven bylo jak šafránu a našli jste ji v případě, že vás tam někdo zavedl. Žádné neonové nápisy, žádná velkoplošná loga na alu-dibondových cedulích, žádné reklamní letáky u kasy v Bille, lákající na předvánoční slevy na šestiměsíční permici za polovinu původní ceny.

Ve veřejných činkárnách jste našli v drtivé většině případů jen vymlácené jednoručky s fixem načmáranou, hrubě odhadnutou vahou. Při pulloverech jste se u každého opakování modlili, aby se neuvolnil závit a kotouče Vám nevyčistily chrup, a když jste si po těžkých tlacích s jednoručkami na hrudník na nakloněné lavici shodili činky na stehna a M-10 šroubem jste správně trefili stehenní kost...... kyselina mléčná pak byla váš nejmenší problém. Kardiozóna se sestávala ze tří rozvrzaných rotopedů, ze kterých bolely kyčle a třísla jako prvorodičku a cvičení na strojích jako leg-press bylo adrenalinový sport sám o sobě. Stroje se pod zátěží kroutily, tu a tam s cinknutím upadla nějaká ta matice a akustický doprovod nabízel škálu tónin od fistule po dunivé zvuky připomínající potápějící se U-Boot. Dodnes si pamatuji okamžik, kdy se mi utrhly pojistky pohyblivé hlavy stroje na provádění hacken-dřepů a plně naložená se mi svezla na holeně. Dodnes mi nejde do hlavy, jak je možné, že mi náraz nepřelomil, resp. neustřihl obě nohy a mně tehdy zbyly jen oči pro pláč, úděsný pohled na mé obnažené holenní kosti a útržky masa a kůže srolované do úhledných hoblinek jako z reklamy na Ramu někde u nártu. Naštěstí byl šok tak silný, že jsem bolest necítil – dokud mi babička rány nezastříkala asi třemi decilitry Septonexu.

Tímhle se ale dostávám k jádru pudla. I když byly tehdejší podmínky na dnešní poměry - mírně řečeno - neortodoxní, nikdy jsem necvičil s větším nadšením a odhodláním jako tehdy. Nikdy mě to nebavilo tak jako tehdy. Tehdy nebyly k mání doplňky výživy dnešní doby. Žádné instantní BCAA sladké jako med, žádné palačinky v prášku, které dokáže připravit i šéfkuchař-teoretik jako já, co chutnají jako od mámy a nejpopulárnější nakopávač tehdejší éry se jmenoval Jihlavanka - dávkoval se ve třech vrchovatých lžičkách, zalitých vroucí vodou se skříženými prsty, aby Vám to při tréninku neutrhlo žaludek. Nedělal jsem si hlavu s počítáním maker, nevěděl jsem, co je katabolismus, proteosyntéza, superkompenzace ani jak v těle funguje kortizol. U kostrče mi byly všechny látkové výměny a procesy v těle, složitější jak rodokmen Targaryenů. Cvičil jsem, protože mě to bavilo a neznal jsem „Dneska se mi nechce!“ ... chtělo se každý den! Bolest byla kámoš, po dřepech se zvracelo a po mrtvých tazích člověka bolel zadek víc než hlavní protagonistku argentinského bestiálního porna. Byly to zlaté časy, kdy jsem nemusel spát ani jíst, neřešil jsem, že nemám střechu nad hlavou a spoléhal na majitele mikulovského Arnold´s Gymu, že mě nechá přespat v posilovně na gauči. Hlavně že jsem si našel každý den dvě, tři hodiny na to potrhat pár svalových vláken a dělal jsem to s láskou a vášní Martiny Markové při tančení tanga.

Všechny tyhle vzpomínky mi v jednom okamžiku proletěly hlavou a Kužel světla Boží prozřetelnosti pomalu ochabl. Já stále ještě stál uprostřed mého oblíbeného gymu, usmíval se jak měsíček na hnoji, hodil očkem po silových klecích, lišácky mrknul na holky na kardiu, pokynul chlapcům v elasťácích ve workoutovém oddělení a ubral se směrem ke strojům Hammer strenght a věděl jsem, že dnes bude dobrý trénink. A že dnes bude i dobrý den.

Komentáře: