Až Greta příště ukáže prstem, jsme na řadě my, dámy a pánové fitnessáci.

Pokaždé, když se na sociálních sítích objeví rozhovor s nějakou kulturistkou, máme o festival moudrých komentářů postaráno. Osobně mě udivují především příspěvky umaštěných, obtloustlých mužů se zanedbaným chrupem a mizerným výhledem na vlastní penis, kterak komentují sexappeal dotyčné. Dotyční zřejmě trpí ještě větším klamem sebedůvěry než náš velekněz Halík, toho času elita národa, jak o sobě říkal nedávno v rozhovoru. Ale jak se zdá, to už nikoho nepřekvapí. Máme tu totiž novinku. Ekomaniaky.

František Zámola, manžel naší vynikající závodnice, několikanásobné účastnice Ms. Olympia Margity Zámolové, nedávno zveřejnil jeden vtipný status, který pojednával o tom, že si dělal soukromý žebříček nejstupidnějších komentářů pod nějakým rozhovorem s jeho paní. Dokážu si představit, jak náročná volba vítěze, v tak supertěžké konkurenci, to musela být. Přesto, poněkud překvapivě, u něj vyhrál tento.

JSOU TO ZRŮDY (kulturisti/kulturistky) KVŮLI KTERÝM UMÍRAJÍ STOVKY KUŘAT ROČNĚ. TOHLE JE OBŽERSTVÍ A MĚLO BY SE TRESTAT.

Všichni se pod tím Frantovým příspěvkem smáli, plácali se do stehen a předháněli se v tom, jak co nejvýstižněji popsat hloupost autora komentáře. Já ne. Jsem si totiž naprosto jistý, že tohle je jen začátek. Vlaštovka vylétlá z militantního ekohnízda. Bude mnohem hůř.

Možná si ještě vzpomenete, jaký jsme dostali pokuř za to, že jsme nepoužili tašky z konopí a bláta, když jsme nesli dárky Lucii Bílé. Ještě včera jsme odpovídali na rozlícené telefonáty zákazníků reklamující doručený rozbitý šálek na kávu a dnes se zpovídáme z toho, proč je doručený balíček plný baleného vzduchu v igelitu láskyplně obepínající extrifití dózu. Zda to nejde vyplnit něčím víc eko, co při nejbližší příležitosti nespolkne Nemo plující v Tichém oceánu. Zkrátka, zachraňování planety je teď nové náboženství a jako takovému je třeba najít odpovídajícího strašáka. Bez bubáka není dobráka, to dá rozum. Zatím můžeme být v klidu, rozlícený prstík zachránců planety míří na automobily konzumující ropu, ale co potom, až budeme všichni jezdit na elektrických kolobrndách? Pak jsme na řadě my, dámy a pánové…

Nebudeme si nic nalhávat, kulturistika a fitness je založená na dostatku. Nebo spíš přebytku. Pokud tedy někdo tvrdí, že zabiju stovky kuřat ročně, musím se pousmát nad jeho slaboučkým odhadem. Jenom dneska jsem jich sundám deset. Mám tu z Makra kuřecí prsa po 100 gramech a i když můžu alibisticky prohlásit, že jsem deset kuřat nechal žít, je mi jasné, že těm deseti jsem sežráním jejich prsního svalu celkem jistě zkazil odpoledne. Hřát mě může vědomí toho, že slepicím jsem pomohl od vajec. Ale to je taky týrání, neb když tlačí, mají příliš vykulená očka a klovou u toho sousedku do kebule. A ta zemře. Se skotem je to ještě horší. Kráva celý život jenom lemtá vodu, která pak chybí ve vašem bazénku a permanentně prdí, takže vyprodukuje tolik CO2, až z toho má Greta mžitky před očima. A proč? Jenom proto, aby nějakej Vacek sežral kus flákoty. Strašný. Korunuji to tím, že si pak ještě sednu do auta, ujedu pár kilometrů se spotřebou 15/100, abych se zbůhdarma někde potil, místo abych tu energii použil na sázení stromků někde v lese. Plundruju tu planetu od rána do večera a celý svůj život jsem zasvětil genocidě ledních medvědů.

Je to špatný? Jo, je. Co s tím? Nic. Seru na to. Ono je to přejde. Když jsem byl menší, nechával jsem se skrápět kyselým deštěm na výletech do zdecimovaných Jizerek, nechával se překvapit tím, jakou barvu dnes zrovna bude mít místní řeka Nisa a poslouchal, že touhle dobou bude doba ledová. Taky už měla dávno dojít ropa. No a hlavně měla být všude tma, depresívno, mělo permanentně pršet a čas jsme měli trávit obcováním s roboty, jak o tom pojednává film Blade Runner z roku 1982, jehož děj se odehrává v roce 2019. Takže teď. Jak se ale zdá, postapokalyptismus se dá snášet relativně dobře i s proteinem na zahrádce.

Teď je toho všude plno. Pocitu viny bude čím dál těžší odolat. O to víc, když samotný polobůh kulturistiky Arnold zapomene na vlastní pojídání kvanta masa a mléčných výrobků a popojíždění některým ze svých Hummerů a začne se kámošit s Gretou. (Prej jí dal Teslu. No proč ne, ale nebylo by víc eko jí nedat vůbec nic?) Bude těžký nekoukat se provinile do země při pojídání šťavnatého stejku, když se na nás chystá sportovní dokument o tom, jak je báječné být veganským sportovcem. Jenže víte co? Vegani i ekonadšenci to mají předem prohraný. Protože my lidé takoví jsme. Iracionálno, požitkářství, zábava a pohodlnost vždycky vyhraje.

Můžou se tedy přivazovat ke kurníkům, mohou ostentativně skákat šipky pod kola kamiónů vezoucích selátka na jejich poslední výlet, všechno marné. Dokonce s nimi mohu souhlasit i v tom, že pomocí veganských proteinů a syntetických látek, který nahrazují vitaminy a minerály obsažené v mase lze naprosto pokrýt potřeby masového vraha kuřat, kterými kulturisté bezpochyby jsou. O pokrytí nižší potřeby bílkovin u běžné populace ani nemluvě. Ale ani to k ničemu nepovede. Každý totiž tak trochu souhlasíme s tím, že není moc pěkné požírat jiného tvora a při záběrech z velkochovů raději přepneme na jiný kanál nebo aspoň odvrátíme zrak. Protože…

Pánbůh nám sice dal výčitky svědomí, ale taky nám dal chuťové buňky. Kravičkám dal smutná očka, ale taky jim dal chutné maso. Dal nám schopnost rozlišit, co je špatné a co ne, ale taky nám dal schopnost rozdělat oheň a vykouzlit fantastický pokrm. Můžou tedy 100x říkat, že burgr z pohanky chutná jako ten hovězí, že mléko ze sóji je stejně lahodné jako to plnotučné a že dortík bez vajec a mléka obslouží mé chuťové buňky stejně dobře jako rakvička se šlehačkou, pořád to bude jen 100x vyslovená lež. Náš produkt Vegan prostě není tak chutný jako náš High80 a když jsem naposledy chutnal veganský zákusek, raději bych tu možnost vyměnil za cucání palce u mrtvoly. Zkrátka, je to hnus. A hnusný jídlo prostě vždycky prohraje s tím dobrým, i kdyby na vás z obalu shlížela ta nejsmutnější kráva na světě místo té veselé. Nevěříte? No tak se rozhlédněte kolem sebe. Kdyby byla dietní strava vedoucí ke štíhlé postavě plná pochoutek a laskomin, pravděpodobně by osobní trenéři a nutriční poradci získali speciální přepážku na Úřadu Práce. A zábava a vnitřní uspokojení z napumpovaných svalů vždy vyhraje nad sázením stromků v lese…