A cenu za zklamání roku získává…. Seriál Diamond Cup!

Každý rodič mi asi dá za pravdu, že se jim dítko čas od času zasekne na nějakém hrdinovi, příběhu, nebo písničce, kterou vyžaduje zas a znova. Moje starší dcera kdysi ulétla na sledování animáku Vall-i, který jel v našem DVD přehrávači tak dlouho a často, až se z něho stal toustovač. Tu mladší zase aktuálně doprovází do školky Jakub Děkan, bez jehož songu se moje auto nemůže pohnout ani o centimetr. Jde o písničku, Co bejvávalo, už není a je to vcelku milá věc se silně nostalgickým textem, jehož významu nemá můj pětiletý tvoreček šanci porozumět, což nikterak nevadí, protože ta písnička je fajn. Což mi kompletně připomíná situaci kolem soutěží Diamond Cup, které jsou taky fajn a které už taky rozhodně nejsou, co bejvávaly…

Měl jsem to štěstí, že jsem byl na úplně první soutěži pořádané v Řecku ještě pod plným názvem Ben Weider Diamond Cup. Tomáš Kašpar v tom roce velmi smolně končil o pár bodíků druhý na Arnold Classicu, pak v Rusku, aby alespoň vyhrál absolutně velmi kvalitní PePu Opava. Sezóna pro něj pomalu končila, když se zčista jasna objevila nová možnost, jak získat vytouženou Profi kartu IFBB. Povedlo se a další příběh Tomáše už znáte. Diamond Cup se jevila jako přijatelná protiváha Američany rozdávaných karet ve velkém a jeho obliba rapidně rostla. Počet soutěží narůstal, stejně tak jako jeho úroveň a počet soutěžících Chvíli se o tomto závodě dalo mluvit jako o prestižním. Ovšem, jak se říká, nic neroste do nebe. Absolutně neregulovatelný nárůst a množství těchto Diamond Cupů způsobil totální inflaci těchto podniků a tak, když dnes někdo mluví o světové úrovni a prestižní soutěži ve spojení se slovem Diamond, moje obočí se údivem povytáhne až někam k zátylku. Prestiž už totiž s tímto označením spojovat moc nejde, neboť nesplňuje jediné kritérium, které by měla událost, pyšnící se takovým označením splňovat.

Co tedy znamená prestižní, světová úroveň? Jak něco takového vznikne? No tak třeba náročností soutěže. Mr. Olympia je bez debat ta nejprestižnější soutěž na světě. A zajímavé na tom je, že takovou byla od samého počátku. Mr. Olympia se nemohl zúčastnit jen tak někdo, byla to soutěž těch nejlepších z nejlepších. Mohli na ní závodit pouze vítězové do té doby nejvýznamnějších soutěží. A že v prvním ročníku nastoupili pouze 3? Nevadí, byli to tři nejlepší světoví šampioni, přestože dobrých kulturistů by se našlo jistě víc. Prestiž byla na světě. Hned druhá nejvýznamnější soutěž po Mr. Olympia je IFBB Pro Arnold Schwarzenneger Classic, kam se taky nemůžete jen tak přihlásit, ale musíte obdržet osobní pozvánku od samotného Arnieho. Prestiž jako hrom. Ale to jsou profíci. Jak je to mezi amatéry? Co se dá považovat za prestižní soutěž?

Tak třeba Mistrovství Evropy, Mistrovství Světa. Soutěže, kam se většinou musíte kvalifikovat prostřednictvím národních federací. U nás tyto soutěže z důvodů, ke kterým se ještě vrátím, moc nefrčí, ale všude jinde mají zvuk a prestiž, o čemž svědčí našlapané pole závodníků ve všech kategoriích. Vítězové těchto kategorií pak mají právo přestoupit do profi tábora, neb dál už není na amatérské úrovni co vyhrávat. Prestiž dělá i historie. Nejlepší amatérskou pohárovkou u nás je PePa Opava, neboť každý, kdo se v tuzemské kulturistice pohybuje ví, že žádný z ročníků v několik desítek let dlouhé historii ještě nepropadl, takže vysoká úroveň je zajištěna. No a v neposlední řadě se prestiž dělá skrz prize money, které jsou lákadlem všude na světě, což dokonale splňuje třetí nejlépe dotovaná profi soutěž světa, EVL’s Prague a my můžeme být jen rádi, že v Praze máme tu možnost koukat na hvězdy skutečně světového formátu. Akorát si toho moc nevážíme, ale to už je zase na jindy.

Takže jaký z těch atributů prestiže a světovosti splňuje jakýkoliv Diamond Cup? Žádný. Jak se můžete kvalifikovat? Nijak. Pokud zvládnete trefit na místo, zaplatit startovné, můžete tam soutěžit i vy. A vaše ségra v Bikinách a tátu můžete vzít taky. Do Masters. Mluvit tak o nějaké hrdosti a poctě závodit na Diamond Cupu je stejně absurdní, jako být poctěn tím, když si koupím zájezd na Eifellovku. A když budete mít kliku, možná z toho bude i nějaké finále. Ono totiž závodníků je na těch Diamondech čím dál míň. V mužských kategoriích ten rozdíl oproti skutečně prestižním závodům není tak markantní, ale v těch ženských, a hlavně věkových je to do očí bijící. Pokud tedy nějaký junior píše, že závodil na světové úrovni na Diamondu, musím si dát pozor, abych si necvrnknul do trenclí od smíchu. Na juniorském MS totiž vloni soutěžilo cca 200 závodníků ve všech možných klučičích kategoriích. Ano, čtete správně, jedná se o stovky závodníků, což je v dost srandovním rozporu s jednou sloučenou kategorií na DC. Mezi dědky to není jiné. Na ME, MS, jsou obsazené kategorie dle věku i váhy a dohromady těch kategorií je asi 15. U nás se logicky píše jen o těch z českou účastí, ale jen já měl naposled ve své katogorii víc lidí, jak v celé té sloučené Diamonďácké dohromady. A stejné je to i v těch ostatních. Tak o jaké světovosti je tu řeč? Nicméně v rámci zachování objektivity je to pořád o level jinde než všelijaká MS naturálů apod.. Kde se sejde 8 lidí. 

Ale aby nedošlo k mýlce, nic z toho není pořadatelskou chybou. Každý z nich chce mít ten svůj Diamond Cup co nejlepší, nejprestižnější a nejsvětovější. Jenže to jde dost ztuha, když světové vedení IFBB rozhazuje termíny na všechny strany a soutěže jsou každých 10 minut a často se dokonce dublují. Vždyť před 14 dny jsme tu měli jeden Diamond v Ostravě, současně v Portugalsku, a to se do toho zamotala i kvalifikační soutěž do IFBB Pro ve Španělsku. A týden předtím Polsko, po něm Lucembursko atdatd… Logicky se pak musí stát, že z kdysi hojně obsazené soutěže se stává trochu lepší lokální pohárovka, přičemž poslední Holanďan, Belgičan, nebo Lucemburčan, který si vezl z MS medaile, měl na nohách rychlobruslařské vybavení.

Ostatně, celému tomu směřování IFBB tak nějak přestávám rozumět. Na jednu stranu bojuje proti dopingu a nutno říct, že bojuje poctivě na již zmíněných MS, ME, ale i úrovni národních Mistrovství, aby hned vzápětí tuhle snahu harpunoval tím, že můžete každý týden závodit na soutěži, kde se testuje leda tak vaše schopnost zaplatit tučné startovné. Takže je hezké, když národní svazy dělají bububu děti, nesypejte, nebo vám na čele vyroste lesní roh, vyfoukne se vám šourek a do třiceti zemřete s barvou kůže Ho Či Mina, když hned vzápětí tu máme soutěže, kde vám místní dealer vtiskne ceník anabolik do ruky při přátelském pozdravu. Protože, co si budeme povídat, ten benefit Diamond Cupů je především v tom, že vás po soutěži nenahání chlapík s divným leskem v oku a zkumavkou v ruce.

A tak je mi celkem líto všech těch, kteří splňují všechny ty kvalifikační podmínky pro start na MS a ME, kteří se probojují na MČR přes soupeře z Moravy a Čech a na které pak někdo dělá dlouhý nos, protože na všechno tohle hodí bobek a dá si status o tom, jak je strašně dobrej, protože startuje na Diamondu. Čímž se pomalu dostávám k pointě, která ale tentokrát jaksi není. Na jednu stranu jsem totiž rád, že tu Diamond existuje, protože kdyby mě to zase raflo, během pár týdnů si můžu kdekoliv zazávodit. Taky jsem rád, že když už to je, tak že se tam daří našim. Čímž chci pogratulovat všem čerstvým profíkům. Taky jsem rád, že tu je šance si tímhle sportem vydělat nějaký ten pětník. Ale taky už jsem unaven tím věčným vyzdvihováním něčeho, co není. A taky se do mě pomalu vkrádá takový ten pocit, že co bývávalo, už není a já se dost těžko nadchnu pro tuhle hyperinflaci profesionálů, o jejichž existenci jsem včera neměl ani tušení. Možná, a nemůžu uvěřit, že to píšu, kdyby jich bylo zase o notný kus míň a třeba i s nějakým kvalifikačním klíčem, možná, že by to bylo skutečně zase prestižní. Takže zítra si zazpívám tu písničku a budu nostalgicky vzpomínat na to, jak jsem se kdysi posadil na prdel, když jsem viděl na vlastní oči obrovitého profesionálního kulturistu…