Zpátky ke kořenům

Zpátky ke kořenům

Pavel Vacek | . .

Následující řádky neberte jako nějakou do kamene vytesanou teorii a už vůbec ne jako nějaký návod na cvičení po letech strávených v posilovně.  Tohle povídání, kterému jste ochotni věnovat trochu svého volného času, je jen spíš krátkou osobní úvahou, která by ale mohla najít adresáta v podobně naladěném čitateli, jež má obdobnou dlouholetou tréninkovou praxi jako já. Tzn., že strávil v posilovně 15-20 let a přestává ho to tak trochu bavit. 69592_163586907001396_100000502625092_483847_3557555_n.jpg
Ale abych se dostal k meritu věci, musím začít trochu obšírněji. Jak jistě mnozí z vás ví, mám za sebou určitou sportovní minulost, jejíž úspěšnost nechám na posouzení vám, čtenářům. O ní totiž nijak nejde, neboť to není pro následující text podstatné, a nehraje téměř žádnou roli to, jestli je někdo ověnčený tituly, nebo pouze několik desítek let cvičí jen tak pro sebe. Nicméně je třeba vrátit se do dob zápolení, kdy poslední soutěžní sezónou byl rok 2009. V té době ve mně sílilo podezření, že ze mě budoucí Mr. Olympia holt už asi nebude, ba co hůř, ztratil jsem již definitivně víru ve své genetické dispozice zhruba se stejnou platností, jako víru v to, že budeme mít do pěti let stejné výplaty jak v Německu. Jak nám onehdy slibovali naši pravdomluvové ve vládě. Ostatně k tomuto zjištění mě pádným a nevybíravým způsobem přiměla známost s takovými kulturisty, jakými jsou třeba Petr Března, Vojta Koritenský nebo Radek Lonc. V příkrém kontrastu s mým vynaloženým úsilím a jejich svalovými zisky velmi rychle zjistíte, kde pravděpodobně leží vaše limity a talent. Možná to zní kapánek poraženecky, ale přiznání si faktu, že v určitém věku už je asi pozdě na to, abyste zázračně prorazili ve světě, vám do značné míry ulehčí život. Takže už je to tak, na závodní plavky pomalu dosedá prach a byť se nedokážu odhodlat vyslovit konečné ne, moje motivace opadla řádově o desítky procent. DSC_7963.jpg
A v tom je právě ono jádro pudla. Trénink mám rád, ale jak se donutit tvrdě trénovat, udržovat si vysokou výkonnost, když nemáte nic, co by vás motivovalo? To je vážně problém. Vlastně tady byl na stránkách Extrifitu článek od mého kolegy Pavla Korčoka pojednávající o motivaci k návštěvě fitka. Ale s tím já problém nemám! Kulturistika se mi vryla pod kůži a nechce ta mrcha pryč. A byť už ji nežeru tak jako dřív (tedy žeru, ale ta zažranost přechází spíš do pozice fanouškovské, řekl bych), tak rozhodně platí, že ji i nadále považuji za svůj životní styl.
Jde spíš o to, že se mi pomalu vytrácí ta radost ze cvičení. Ten entuziasmus, který vás žene do jedné série za druhou, do přidávání zátěže až do padnutí. O tom tady mluvím! Proč to vlastně podstupovat? Pro udržení si slušné postavy? Ále jděte! Ve společnosti stejně starých tatíků-nesportovců, v jejichž „konkurenci“ se ocitám každoročně na nějaké té prosluněné pláži, si vystačím s pár sériemi jednoruček. Pětikilovek. Ono porazit šampiony Pivní mozol, Ajťácká ramena a Šestibradáče nedá zas až takovou námahu. Takže můj a možná i váš problém bych přirovnal k jízdě autem. Pokud jste si to drandili ve Ferrari, tak vás dost těžko nadchne jízda v Octávii RS. Bez ohledu na to, jak dobré auto to RS ve skutečnosti je.  1282198658w0Hp9Z
Ze svých soutěžních let jsem si totiž odnesl návyk, že musíte procvičit každý sval do detailu a pořádně. Nejlépe ze všech úhlů v několika sériích a v šestidenním splitu. Jenže v momentě, kdy ztratíte ze zřetele svůj cíl a prioritou již není získání co nejvyššího umístění v soutěži, tak je takový trénink téměř nemožný. Mentálně ho těžko zvládnete. Samozřejmě mluvím o tréninku s podobným nasazením. Ne o stejném tréninku, při kterém se ale v posilovně motáte jak vítr v bedně. Takže trénujete stejně, ale síla se vytrácí, neboť se nemáte potřebu šťavit se na maximum. Tím, že odchází síla, tak vás to přestává bavit. Uchylujete se tedy k izolovaným cvikům, o jejichž potřebě ale nejste vnitřně přesvědčeni, neboť svalové detaily už nemáte potřebu budovat. Časem se dostanete do situace, kdy izolované cviky a cviky prováděné na hrazdě a různých jiných strojích ulehčujících nám práci, se stanou hlavní součástí vašeho tréninku jenom proto, že se vám jednoduše nechce nakládat velkou činku. Tedy alespoň já jsem se k tomuhle schématu během posledních tří let „dopracoval“.
Zároveň musím být v obraze, abych vám mohl tady na stránkách předkládat nejmodernější teorie, musím se tedy seznamovat s kdejakou novinkou v teorii trénování. To je snad dobře, můžete mi namítnout. Ano, do jisté míry ano, ale jak praví stará pravda, čím více toho víš, tím více zjišťuješ, kolik různých cest vede k jednomu cíli. Myslím, že tohle moudro musel vymyslet kulturista. Vemte si zrovna tenhle týden. Diskusi pod článkem o Karolíně Holubcové. Reno a někdo se tam přeli, jak se mají cvičit záda. Ten někdo, nechci říct anonym, tvrdil, že je musíte jet procítěně s malou vahou atd. Reno reprezentoval styl velkých, až brutálních vah s řekněme nedbalou technikou. Oba měli své argumenty a oba dokumentovali své teorie na konkrétních špičkových kulturistech. No a oba dva měli podle mě pravdu. Jde jen o to, čemu věříte. Takže i když znáte tisíce teorií, neznamená to, že nebudete mít v hlavě pořádný zmatek.
To, k čemu se chci dobrat, je to, že vlastně i já jsem nedokázal po patnácti letech cvičení nalézt ten správný systém. Něco, co by mě zase začalo bavit. Zblbnutý všelijakými moderními splity jsem nedokázal najít správný směr pro řekněme náročného kondičáka. Prostě jsem neměl čemu věřit. Ale je jednoduché věřit něčemu, co už znáte a s čím máte již dobrou zkušenost. Rozhodl jsem se vrátit k úplným začátkům! Ke kořenům. 326360_295695617149429_202786569773668_833038_383959559_o.jpg
Tedy k úplným… Úplně zpočátku jsem prováděl 3x týdně fullbody (cvičení celého těla- když jsem začínal, tak angličtina byla téměř zakázaná) a to bych skutečně asi nezvládl, resp. na to jsem už příliš líný. Když mluvím o vracení se k základům, tak hovořím ve smyslu jednoduchých tréninků s velkou činkou, shybů na hrazdě a jiných vícekloubových cviků. Zkrátka a dobře, klást důraz na několik jednoduchých, ale těžkých sérií. A… Byl jsem šokován. Byl jsem šokován, nakolik mě tyto jednoduché tréninky s důrazem na základní cviky bez zbytečných serepetiček zase dokázaly odrovnat. Mysl byla očištěna od tréninků profesionálů a několika desítek sérií na daný sval. Naopak stačilo opět a zase zvednout pokud možno co nejtěžší dřep, udělat co nejvíce shybů a očůrávání ramen na multipressu vyměnit za starý dobrý tlak velké činky ve stoje. Možná si teď říkáte, že to děláte běžně. A je to dobře, ale já příliš mnoho lidí shybovat nevidím. Zato se mi často stává, že fitko vypisuje pořadník na kladku. Schválně si to v nejbližším tréninku zad zkuste. I já jsem stahoval na kladce mnohonásobně víc, než činí moje hmotnost. Ale podobného ekvivalentu na hrazdě jsem nedosáhl. Může se stát, že cvičenec prostě časem zdegeneruje a zapomene na to, co mu přineslo prapůvodní výsledky. Borci, o jejichž trénincích se dá bez uzardění hovořit jako o dlouholetých, se často uchylují k tomu, že berou za své teorie, jež „vědecky“ dokládají vhodnost fyzicky méně namáhavého tréninku. Pod záminkou aplikace nejmodernějších trendů však často maskují svojí lenost, či snad menší odhodlání. Nedivím se jim. Ostatně do této sorty chlápků můžu započítat i sám sebe.
Ale abych se vrátil k původnímu problému. Právě v těchto jednoduchých trénincích jsem nalezl opět novou motivaci. Postupné zvyšování závaží, skrze jasně měřitelné cviky, jež se dají jen těžko ošidit, je mým novým koníčkem.  Frustraci z nicneříkajícího cvičení nahradil jasný a konkrétní cíl. A co je nejdůležitější, skrze svalovou bolest, kterou jsem opět po tréninku řádně pocítil, jsem došel k přesvědčení, že moje „nové“ tréninky mají zase výsledky. 381508_339549382725662_110711512276118_1519091_1386491_n.jpg
Možná vám tento článek přijde přespříliš osobní, ale především starší cvičenci mi dají za pravdu, že nalézt novou motivaci k provádění něčeho, co už absolvovali milionkrát, je někdy velmi složité. Příměr bych nalezl v manželském sexu. Na to, abyste po dvaceti letech manželství předváděli nějaké akrobatické kejkle podpořené maratónským timingem, musíte zmobilizovat poslední buňku vašeho organismu podporující obrazotvornost. A není se za co stydět, neboť tento fakt je veskrze všeobecný, o čemž svědčí tuny popsaných listů papíru v rubrikách všelijakých společenských časopisů.

 Vemte tedy tyto řádky jako jednu z rad, směřujících k tomu, abyste nalezli ve vašem tréninku aspoň trochu potěšení jako kdysi. Prostě řádky o tom, jak se s tím zase trochu poprat.

Komentáře: