Že jedeš na 100%? Leda podle rozbitý kalkulačky.

Že jedeš na 100%? Leda podle rozbitý kalkulačky.

Pavel Vacek | 27. 11. 2017

Lidé dnes evidentně mají potřebu, aby je před všelijakými nástrahami ochránil stát. Vyžadují právo na svěží horský vánek kdykoliv si zamanou, že vyrazí do nejbližší knajpy prověřit regenerační schopnosti svých jater. Ze stejného ochranářského důvodu je tu i nařízení, že když vyrobíme skvělou oříškovou pochoutku zabalenou do púsobivého oříškového motivu, je třeba ještě napsat na obal, že obsahuje oříšky. Samosebou je třeba cítit se chráněně pro případ, že bychom přehlédli tu skutečnost, že oříšková dobrota je čirou shodou náhod z oříšků. A proto jsem se podivil, že se podobná upozornění na ohrožení života nevztahují i na televizní vysílání. Nevědomky jsem si tedy pustil vyhlašování Slavíků, abych o pár desítek minut později nenávratně přišel o shluk mozkových buněk. Ale to byl zřejmě záměr, neboť jinak než s inteligencí hraboše nelze pochopit o den pozdější vyjádření pořadatele soutěže, že sejmuli pár hlasů pro Ortel, neboť ty hlasy získaly formou facebookového sdílení prosby o podporu. No tak to abychom rázně učinili přítrž všem těm nemorálním podvodným soutěžím na xichtbůku, kde se to sdílením jenom hemží a jsou víceméně podmínkou úspěchu. Hanba sdílečům i nám všem, co to vymýšlíme! Co kdyby to náhodou vyhrál někdo, kdo nám dvakrát nevoní, že? Ne, vážně nejsem žádný zarputilý vyznavač téhle partičky leštící odznáčky NSDAP doma v pokojíku.  Zaznamenal jsem jen jeden jejich song a mix zvuků cirkulárky a vysavače puštěný v sobotu ve čtyři ráno, byl na poslech mnohem příjemnější. Ale tahle ochranářská regulace je vážně k smíchu. Možná nás někdo moc hodný s patentem na morálku chce jenom ochránit před neblahým vlivem a jistě to myslí dobře. Anebo jednoduše neumí jenom počítat, a tak si vymyslel tuhle legrační záminku…

Ono s počítáním máme docela velké potíže i v kulturistice a fitness. Hlavně my, závodníci. Kalorie, bílkoviny, sacharidy a tyhle všechny složky sice počítáme jako když bičem mrská, ale když máme vyjádřit úsilí, které jsme vynaložili v přípravě na soutěž, skoro všichni jakoby si nevzpomněli na jinou číslovku než sto. Někteří borci jedou dokonce na 120, 130, dokonce jsem někde četl i o 200 %. Sníst rýži na 200 % bych chtěl vážně umět, protože bych zřejmě ušetřil dost peněz. Jakmile bych totiž vycucnul to poslední 100 % zrnko tohodle asijského importu sacharidů, zřejmě by se mi rázem objevila na chlup stejná porce na talíři. Tedy ne na chlup, ale na zrnko a gramáž k tomu. Lámu si celkem hlavu i s tím, jak lze zvedat činku na 120 %. Zřejmě se ta zbylá dvacítka započítá až po resuscitaci udušení benčem. Pak by jistě takový výkon stál za potlesk, pokud byste šli na stejnou váhu s hadičkou v nose. Vážně bych to chtěl jednou zažít, neboť já jsem na 100 % nejel přípravu snad nikdy…

Jak už možná víte, nedávno jsem se připravoval na Mistrovství Světa v předvádění naleštěných těl v textilu o velikosti poštovní známky. S finálovým výsledkem. A nespornou výhodou tohoto počinu je, že teď chvíli nemusím poukazovat prstem na někoho jiného. Hejtovat sám sebe je totiž mnohem jednodušší. A proto, když jsem se někde v rozhovoru zmínil v rozporu s obvyklými interwievovými zvyklostmi o tom, že jsem zdaleka nejel na 100 %, neboť mám v domácnosti ještě dvě pidiosoby, kterým je třeba věnovat aspoň nějakou péči, mnoho čtenářů se podivilo. Dokonce jsem byl konfrontován i s několika otázkami, jak jsem to jako myslel a jak se lze připravovat na soutěž lážo plážo? A protože to byla konverzace veskrze soukromá, asi bych to měl trochu vysvětlit, proč si myslím, že na 100 % tu nejede skoro nikdo. Aspoň z těch, co znám. Potíž s procenty je totiž v tom, že náramně záleží na tom, z čeho je počítáte. A tak je třeba najít nějaký mustr…

Když mi bylo kolem 16-ti let, už jsem byl dostatečně zfanatizovaný do kulturistiky a často jsem s kamarády snil o tom, jaké by to bylo, kámošit se s takovým Jablonickým, nebo jinými špičkovými kulturisty. Říkal jsem si, že si jistě od rána do večera povídají o kulturistice, rozebírají tréninkové plány, jídelníčky i všelijaké procedury stimulující každičký hormon v těle k nadprodukci hodné komunistického horníka. Dnes se se špičkovými kulturisty, profesionály IFBB, bavím od rána do večera a hovory se točí převážně o plechových miláčcích a druhotných sexuálních znaků opačného pohlaví.  To má jistě na hormony dílčí vliv, ale bohužel ne takový, jak jsem si tehdy v mládí vysnil. Přesto občas nějakou tu historku z kulturistického prostředí té nejvyšší ligy zachytím. Takže teď tak trochu prodám, jak jsem koupil…

Slyšel jsem neuvěřitelné příběhy ze života Lukáše Osladila, který má prý svůj denní plán sestavený na vteřinu. Což o to, řeknete si, sestavený být může, jde jen o to, jak se dodržuje. A to je právě ono. On ho dodržuje. Na vteřinu. Takže pokud má jíst v sedm ráno snídani, sedm hodin otevírá ústa, aby do nich vložil první porci jídla. Pokud má naplánovaný trénink pózingu od devíti do desíti, stojí v devět hodin v plavkách před zrcadlem. Jeho den je sestaven pouze z činností, které znamenají prospěch pro jeho svalový růst a progres. A to znamená jídlo, trénink, spánek, jídlo, trénink, spánek a můžu to tu klidně psát až do konce stránky, dokud mě nevyruší zemětřesení o devátém stupni té stupnice. A jsem si jistý, že  jakmile by se tak stalo a všichni by odklízely trosky svých domovů, Lukáš by z nich dělal ohýnek, aby si mohl připravit rýži s masem, aby to stihnul do naplánovaného času. Plus tu je ještě několik dalších ultrasobeckých příběhů, které ale naprosto přesně vystihují touhu po vítězství stůj, co stůj. Tohle je přesně to, o čem melu pantem v mnoha článcích pojednávající o životosprávě, disciplíně, vůli, oddanosti, píli a všech těhlech věcech. Tohle jsou ty motivační příběhy oddanosti věci, o kterých tak rádi čteme v životopisech sportovců, ale nikdo se k tomu ani nepřiblíží…

Ono to totiž není tak úplně k žití… Čímž v žádném případě nechci nijak hanit Lukášovo úsilí, které z něj dělá nejlepšího kulturistu v ČR. Ale já bych žít doslova jako robot zkrátka nedokázal. Z mnoha důvodů. A i proto já soutěžím v Čelákovicích, kdežto ti cíli mnohem oddanější na Mr. Olympia.  A doufám, že to částečně vysvětluje i to, proč tvrdím, že na 100% tu jede jen málokdo. Dokázal bych ignorovat prcka, žadonícího o pozornost jenom proto, že mám naplánovaný pózing? Jistěže ne. A proto se motám na pódiu jako vítr v bedně, kdežto Osladilova sestava je doslova dechberoucí. A aby nedošlo náhodou k nějaké mýlce, že se tu snad srovnávám s Osladilem. To ani omylem! Jenom ho používám jako měřítko oněch bájných sta procent, neboť on to o sobě říct může. No a co vy? Skutečně do kulturistiky dáváte těch 100 %, jak častokrát čtu? Tak co potom děláte na párty? Jak vám to přidá centimetry na bicáku? Že jste si koupili nový mobil? Vážně by se nedalo investovat ještě víc do kulturistiky? A co ty potíže s ženskýma? Stresují vás? A to jste neviděli Kurvahošigutentag, jak tam Bohuš vyřvává, že ju vymění? No tak! Stres vám přece body na podiu nepřinese.

Tak vidíte, že to na těch 100 % z tohoto úhlu pohledu asi nebude. Ale to je v pořádku, mnoho z nás žije plnohodnotný život, má kulturistiku jako skvělého koníčka a tak by to asi mělo být. Že makáte o 100 % víc, než když jste leželi na gauči s pivkem v ruce, to vám přeci vůbec nikdo neupírá. Jen je potřeba vědět, z čeho tu obětavost počítat. A to měřítko najdeme většinou u lidí, jenž pro tu obětavost a ctižádost obdivujeme, ale žít bychom tak nechtěli… Anebo nedokázali. 

Komentáře: