Vojta Koritenský- Musíš to mít v hlavě srovnaný - 1. část

Je mnoho kulturistů, jejichž mediální obraz tak úplně nekoresponduje s reálným chováním. U Vojty Koritenského toto neplatí. Rozhovory se nesou ve stejně pohodovém duchu jako jeho dikce známá ze série On The Top. Zprostředkovat tedy vstřícnou atmosféru s častými výbuchy upřímného smíchu není nic jednoduchého, ale aspoň si ji dokážete vybavit. S Vojtou jsme si povídali o jeho soutěžní sezóně, o plánech do budoucna, objemové přípravě, syntholu na soutěžích a taky o tom, jak se stát profesionálem. Přinášíme vám první část rozhovoru.

Ahoj Vojto, jak je možné, že obyčejný kluk z paneláku se dostane mezi profi, soutěží na Mr. Olympia a desetitisícům jiným, mnohdy mnohem talentovanějším borcům, se to přes veškerou snahu nepovede? Čemu to přičítáš?

No…. nevím, asi to chce mít i štěstí. Štěstí v tom bude hrát roli určitě. Jak se říká, chce to být ve správný čas na správném místě. Samozřejmě je to tím, že vypadám perfektně (smích). Dělám si srandu. Je to o tom, že to člověk trefí. Trefíš na sport, který ti sedne, na dobrý lidi, na dobrou soutěž, sedne ti forma, prostě ty dílky postupně zapadnou do sebe a vyjde to.

Přesto tu je, nebo byla, hromada lidí, kteří se urputně snaží a nevyjde to. Něco tam musí být jinak, něco v hlavě, co tě tam dotáhne. Uměl bys to pojmenovat?

No každopádně to musíš mít v hlavě dobře nastavené. Musíš mít i trochu taktiky v hlavě. Když jsem vyhrál tu amatérskou Olympii, tak jsem mohl jít do vyšší kategorie a pravděpodobně bych ji vyhrál. Ale raději jsem se nacpal do nižší i přes riziko ztráty svalů, protože jsem šel na větší jistotu. Udělal trochu krok zpátky, abych mohl jít potom zase dopředu. Ale důležité je, hlavně furt jet, nikdy nezastavovat. Když se něco posere, umístíš se na hovno, musíš to hodit za hlavu a jet dál. Nesmíš se na tom zaseknout. Neřešit, proč jsem sakra byl třetí a ne první. To se musí hodit za hlavu a jít hned na další závody a tohle hodně lidí neumí. Jdou na jedny závody, nedopadnou podle svých představ a teď se v tom hrabou a řešej to další dva měsíce, že musí být příště lepší a ubíjejí sami sebe. A přitom by o týden později mohli třeba vyhrát. Tady v Evropě to není jak v Americe, kde zase rozdali snad sto karet. Tady musíš využít všechny příležitosti. 

Musí ten člověk mít v hlavě jenom kulturistiku a upínat se na ten jeden cíl?

Já vím, že to tak spousta profíků má. Ale já ne. Spíš si myslím, že je to trochu na škodu. Bavil jsem se o tom s Tomášem Burešem, že je lepší, to neřešit. Protože máš čistou hlavu. Kdybych teď neměl fitko, podnikání, tak bych stál před zrcadlem, prohlížel se a říkal, jak je to na hovno. Ale na to já nemám čas. Jdu si zacvičit, jedu si svůj režim, mám nastavený jídlo podle období, ve kterém se nacházím, ale ve finále nemám zase tak moc času na to myslet, protože musím makat kolem fitka a tak. Mně to tak funguje. Když na tom tak nelpím, jde mi to lehčeji, než když jseš zaměřenej jenom na to svoje tělo a seš samozřejmě pořád nespokojenej a kritickej sám k sobě. To tě hodně vyčerpá.

Ty jsi letos absolvoval velmi podobnou sezonu jako vloni, bohužel bez postupu na Mr. Olympia. Jak bys tedy zhodnotil ten dosavadní průběh sezony?

Kladně. Mám za sebou 4 soutěže, z toho 3 s finálovým umístěním. Jednou 3. místo, jednou 4 a jednou 5. místo. Jednou to bohužel ujelo až na to desáté místo, ale jinak to byla dobrá sezona. Škoda, že nakonec pár bodíků ujelo. Kdybych to rozhodoval já, určitě bych na té Olympii byl. (smích)

Dlouho to vypadalo velmi nadějně, chyběly pouhé dva body k postupu. Vidíš zpětně nějakou chybu třeba v taktice, formě atd..?

No.. to je těžko říct. Na ty soutěže jsem se připravoval víceméně pořád stejně, na tu poslední dokonce hodně důkladně a poctivě, protože jsme chtěli s Tomášem (Burešem- trenérem Vojty) udělat supersuchou formu. Jenže už zhruba týden před soutěží jsem si všiml, že tělo na ty osvědčené postupy nereaguje, že to nemůžeme dostat tam, kam potřebujeme. Ty svaly byly měkké a furt to bylo jakoby pod vodou. Nakonec během superkompenzace ta voda začala odtékat, ale ty svaly byly pořád měkký. Takže v pátek před závodama píšu Tomášovi, že to je v prdeli a že to vypadá úplně na pi.u. Že je sice voda fuč, ale tvrdost taky. Tak jsem to zkusil oživit tím, že jsem se nažral, co to šlo. Nakonec to bylo docela koukatelný, ale necítil jsem se úplně ve své kůži. Nohy byly takové prázdné, nebylo to ono a v podstatě jsem to chtěl mít co nejrychleji z krku. To se samozřejmě nakonec projeví i na těch závodech, protože v hlavě to máš a ta prezentace a chuť závodit není taková, jaká by měla být. Na druhou stranu si myslím, že desátej jsem být nemusel. Ale bylo to ve Vancouveru, v Kanadě, bylo to úplně otočené rozhodování než týden předtím, takže nevím úplně přesně, co rozhodčí vyhledávali.

Přes tohle ojedinělé umístění si ale stabilní součástí finálové pětky na soutěžích. Vnímáš to, že už tě soupeři znají, že už na tebe koukají trochu jinak?

Jo, já myslím, že jo, protože většinou se tam potkávají stejné tváře i když těch nových závodníků se teď vyrojilo strašlivě moc. Možná by stálo za úvahu oživit zase kategorii do 202 liber, protože těch profíků do 212 je momentálně šíleně moc. Ale jinak si myslím, že už mě docela berou. No.. aspoň mě už zdraví teda (smích)

Vidíš nějaký posun v trendech? Jsou více vyrýsovanější, nebo naopak kulatější, objemnější apod?

No to je právě těžký… Když jsem přijel do Charllotte, tak jsem měl suprovou formu a oni mě šoupli na páté místo. Dali přede mě takový baculatější, rozhodně ne tak suchý a připravenější závodníky. Samozřejmě Milan Šádek a ten druhý měli formy špičkové, ale ty ostatní, co byli přede mnou, tak takové formu co já už neměli. Takže jsem si říkal, že to udělám trochu plnější na příště. To jsem udělal, přišel jsem na Toronto o 2 kg těžší a ukázalo se, že to byl dobrý nápad. Pokračoval jsem v tom, na Aljašce jsem měl o další 2-3 kg víc, cítil jsem se fakt dobře, velikej, přitom to bylo pořád pěkně vyrýsovaný, byť ne už tak suchý. No a tam zase chtěli, aby to bylo úplně vysušený. Takže jsem měl smůlu. Prostě, tohle se odhadnout nedá, musíš přijít vždycky skvěle připravený a uvidíš no…

Ty jsi zmínil Charlotte Pro, která byla zajímavá pro českého fanouška soubojem mezi tebou a Milanem Šádkem. Nemrzí tě, že tě Milan porazil?

Ne, vůbec ne. Milanovi jsem to přál. Spíš mě mrzelo, že jsem byl tak daleko od něj. Docela jsem se cítil na 2-3 místo, protože na 4. místě byl Samir Troudi, který prostě formu neměl. Na dalších závodech byl o několik míst za mnou se stejnou formou. Třetí byl ten Švýcar (Nicolas Vullioud) s těma brutálně napíchanejma ramenama, kterého bych dal někam úplně dozadu. Takže mě mrzelo, že jsem skončil za těmahle dvěma.

Narazil jsi na Synthol. Setkáváš se s tím hodně mezi profi?

Tak… Spousta kluků má ty ramena trochu přifouklý, hlavně ty zadní delty, ale většinou to nijak netluče do očí, takže si toho kolikrát ani nevšimneš. Ale tohle byl hnus. Hejbnul rukou a ten delt se v podstatě nehýbal. Každý tam má pruhy, ale tenhle tam měl nějaký krunýř. Vypadalo to vážně ošklivě. Jako nějaký velký abses.

Na dalších soutěžích už jsi ho nepotkal, že?

Nene, nebyl. Podle mě to bylo kvůli tomuhle.

Přitom si pamatuju, jak bylo kolem Nicolase Vulliouda před závodem hodně rušno na webech a soc. sítích. Je to vlastně taková typická facebooková záležitost, kdy na základě několika fotek mobilem už je pasován do role Mr. Olympia. Ve skutečnosti to zase až taková pecka není. Jak ty vnímáš tyhle předsoutěžní pasovačky do role favoritů?

To se nemůže brát vůbec vážně. Ty lidi, kteří se častokrát ani na žádné soutěži nikdy nebyli podívat, najednou vidí na fejsu fotku, kde si borec vleze pod světlo v koupelně, vyfotí si ruku ze tří centimetrů, takže to vypadá, že má přes ní tři metry, prožene to deseti filtrama a jsou z toho paf. Pak tam čteš, že to je jasnej vítěz, budoucí Mr. Olympia. Přitom na podiu to je potom úplně o ničem. 

Pokračování zítra...