VÍTĚZSTVÍ JE LEPŠÍ NEŽ PROHRA.

Dobrý den,
jsem častým návštěvníkem vašich stránek. Líbí se mi, ale postrádám zde nepostradatelnou rubriku Nad dopisy čtenářů. Tu jsem vymyslel já. Jde o variaci nad podobnou rubrikou na mých druhých oblíbených stránkách. Jde o to, že vám budou psát čtenáři hezké příběhy o tom, kterak se z nich stali siláci, jak se jim všichni posmívali a teď už ne, zkrátka takové pěkné čtení ze života. Tak jsem se rozhodl, že mi taky něco otisknete. Nevadí, nemusíte souhlasit. Budu vás obtěžovat tak dlouho, dokud to neuděláte.
 Nejsem již pubescent, nejsem dokonce ani postpubescent. Mám ženu, k ženě psa a k oboum živočichům banku, jejíž hladový krk živím hypotékou. Cvičím už několik dlouhých let a oblíbil jsem si především systém 3+1. Tři roky na to vždycky seru a pak mě jednou nějakej kámoš vytáhne do posilovny, abych mu ukázal, jak se vlastně cvičí. V naší partě platím za borce. Jednou jsem byl totiž šestý na Mistrovství republiky ve starším dorostu. Po pátém pivu jim to nikdy nezapomenu připomenout.  Co jim ale vždycky zapomenu připomenout, je to, že ten poslední, sedmý, si spletl termín a původně přijel na přebor v pinčesu. Když mu nechtěli přistavit stůl, znechuceně odešel. Po třicítce se toho bohužel hodně změnilo. Narostl mi pupek, začal jsem se bezdůvodně potit, tím pádem smrdět a z uší mi začali trčet chomáče chlupů.  Prostě jsem zfotrovatěl. A to jsem tedy rozhodně nechtěl.
  svalovec-detail.jpg
 Oprášil jsem tedy své botasky, navlékl domácí tepláky, vyštrachal tričko s minimálním počtem dírek od molů a vydal se do nejbližší bouchány. Tedy fitcentra, jak mě záhy poučila obsluha zařízení, která evidentně měla stejné znalosti o cvičení jako já. Na rozdíl ode mě ale lépe otevírala matonku, u čehož se dokázala navíc líbezně culit. Nicméně její odbornou kvalifikací jsem se nedal ošálit a řítil jsem se k benči. Vzpomněl jsem si, že coby junák jsem zvedal 80 kilo a tak jsem se coby muž v plném rozpuku sil nechtěl zahanbit sám sebou. Naložil tam taky 80 kilo. Lehl jsem si pod náčiní rozvíjející prsní sval, zmobilizoval veškeré své fyzické i duševní schopnosti a …dál už si to nepamatuju. Vím jen, že když jsem se probral, měl jsem modrý šlinc na krku a nutně pošramocené ego. Takhle to nepůjde, řekl jsem si, a jako moderní člověk informačního věku se vydal do spletitě temných zákoutí internetové sítě shromažďovat fakta vedoucí k mužné postavě.

 Korte, GVT, HIT, Split, Heavy Duty, frekvence, intenzita, série, reps, supersety. Netrvalo to dlouho a v anglosaských pojmech jsem se pohyboval s grácií Oldřicha Nového.  Ale pořád to jaksi nebylo ono. Zlí jazykové tvrdili, že jsem línej jako prase, ale to byly jenom pomluvy. Já trénoval chytře. Přesto jsem došel k tomu, že potřebuji nějakou zvýšenou motivaci. Něco, co by mě nakoplo. Něco… něco jako soutěž! To je ono! Půjdu na soutěž, to mě donutí pořádně makat.  700-00519007w.jpg
 Jenže, když chcete jít na soutěž, nutně potřebujete znát tajemství. Ty kluci, šampioni, ti co vyhrávají trofeje, mají určitě nějaké tajemství. Není možný, aby vypadali TAKHLE jenom po tréninku. Možná to bude těma proteinama. Viděl jsem je v reklamě. Jak stojí nad tím proteinem a ukazují na něj, jakože to mají po tom. Navíc na něm bylo napsaný anabolic. Ale problém vyvstal v okamžiku, když jsem si ty reklamy pročetl. Všude totiž psali, že ten jejich je nejlepšejší a ze všech nejdobřejší. Jeden byl dokonce šampion v soutěži chuti. Trochu mě zmátlo, že tam nikde nepsali, kde se ten chuťovej šampionát pořádá. Prý v Olomouci se v jednom mléčným baru každoročně koná setkání seniorů a tam si pošmáknou na dobrotách od Červeného kříže. Takže jakej si mám sakra koupit? Znovuoživil jsem internet a založil jsem si nick se skromným názvem King Kong. Hodlal jsem se infiltrovat do subkultury cvičenců-nařachanců. Vybaven teorií tréninku, ošálil jsem je znalostmi a pomalu, nepozorovaně, po douškách odsával v zasvěcených diskusích moudra spojená s těma protejňákama. Diskutoval jsem a zároveň pátral po tom tajemství. Časem jsem našel svého guru pod přezdívkou Drapek. Ó jak ten byl moudrý. Doporučil mi protein se zvláštním názvem Myoflus. Nepochyboval jsem o něm. Doporučil mi ho přece Drapek. A taky, tak trochu za jeho virtuálními širokospektrálními zády, jsem si koupil piksly s historicky povědomým názvem SNB. Mají totiž hezké obaly, nejvíc nápisů anabolic a na jejich fotkách je hodně velikej černoch.
 
 Uplynul nějaký čas a jaro ťukalo na dveře. Teď, když už jsem byl odborník na fóru, tak jsem věděl, že přichází jarní část soutěžní sezóny, a my kultíci, jsme mezi sebou zjišťovali, kdo jde „na jaro“ a tak.

 Byť už jsem se už považoval za toho kulturistu, přece jsem se ještě úplně necítil vkročit na ta posvátná prkna. Ale chtěl jsem aspoň okouknout potenciální soupeře.

 Nakonec jsem ale nejel. Závody byly až 36 kilometrů od nás a navíc mi do toho něco důležitého vlezlo. Musel jsem jet s manželkou koupit novou štětku na toaletu. Však to nevadí, připojím se na svých oblíbených stránkách on-line. I když se to občas seklo a bylo to trochu mázlé a rozostřené, bylo nad slunce jasnější, že Pepa byl jasnej vítěz a ten co vyhrál, byla úplná sračka. Nevím, kdo to tam rozhodoval, ale určitě to byli všichni kreténi, co tomu nerozumí. Kretén byl taky ten, co to komentoval a navíc pěknej trapák. A nikdo tomu nerozuměl tolik jako já. No a musím říct, že nakonec kreténi byli i z těch stránek, protože výsledky tady byly až dvě hodiny po tom, co to skončilo. A já nemám čas tady čekat, až se nějakej pisálek uráčí sem něco napsat. Musím jít testovat štětku.  funny-dog-pictures-makes-fun.jpg
 Ale přestože vítěz byl sračka a v kategorii startovalo pět lidí, z toho dva důchodci, zachvátila mé tělo hrůza z neúspěchu. Obával jsem se, že bych nemusel zvítězit, protože, kdo ví, jak je to s tou erudovaností rozhodčích. Je tedy třeba vyhlédnout si nějakou snazší cestu k triumfu. Volba padla na soutěž kondičních kulturistů. Nevadí, že už cvičím 18 let, dle regulí se mohu zúčastnit a tady by to mohlo vyjít. Žena na mě bude hrdá. Pes taky.

 A tak se také stalo. Příprava započala. Všechny síly jsem nasměroval k podzimu, který byl zaslíben nám, kondičkářům. V práci jsem si vzal měsíc neplaceného volna, práce by mě unavovala. Manželku nastěhoval ke tchýni, odčerpávala by mě testosteron, co jsem do sebe tak pracně pumpoval. Psa jsem uštval při aerobních procházkách. Televizi vyhodil. Pohroužil se sám do sebe. Myoflus do mě padal ve velkém, ve fitku mě viděli několikrát denně, solárium mě začalo odmítat z rasových pohnutek. Teď, konečně teď, se cítím na vítězství.

 Přišel den D. Soutěž v kondiční kulturistice byla zde. Konečně jsem mohl vystavit své osvalené tělo odborné veřejnosti. Ve čtyřech párech očí mých soupeřů se zračil strach. Nastoupil jsem pln sebevědomí k vyhlášení výsledků.
Páté místo…nic. (to je snad jasný).
Čtvrté místo…kolega po pravici. (to je jasný, neměl nohy. Doslova.)
Třetí místo…ten na kraji. (neměl ruce)
Trochu se bojím se…chytám kolegu za ruku. Ne, že bych mu jí chtěl zvednout, vlastně je mi docela nesympatický, ale viděl jsem to na youtube a vypadalo to dobře. Kolegiálně. Zhluboka dýchám a koukám do země. Nic tam nevidím, tak koukám do stropu. Taky nic, ale už se to chystají vyhlásit. Druhé místo…..a JÁ VÍTĚZÍM!!!!

Za rok zase, pak zas a znova. Je to opojné, je to úchvatné. Jistě, mohl bych jít závodit na normální závody, ale když….

VÍTĚZSTVÍ JE LEPŠÍ NEŽ PROHRA. 


168490_4_xp6p0u1.jpg