Už je to tady, závidím i plivanec na monitoru.

Natočil jsem s Milanem Obořilem pro Ronnie.cz své první a zřejmě poslední videolog a hned zažívám oněch pomyslných pět minut slávy. Pak jsem napsal článek, který si přečetlo 25 000 lidí, kteří zřejmě zrovna neměli co lepšího na práci a to už mi sláva vydržela skoro celý víkend. Na závodech, kterých jsem se posléze zúčastnil jako kybic a taky tak trochu jako šefík nejúspěšnějšího mládežnického oddílu Extrifit Club, mě lidi pochlebovali.  Že to je prý dobré a že ze mě mluví nadhled. Ti drzejší, jako například Karolína Borkovcová se svým manželem Jirkou Borkovcem, světoví šampioni ve federaci NABBA, dokonce mluvili něco o moudrosti stáří. Pročež ve mně vzkypěla dávka spravedlivého hněvu, takže příští sezonu soutěží již mezi tělesně handicapovanými.  V kategorii párů. Přesto využiju několika mých šedivých chlupů, na jinak samozřejmě vzdouvajícím se, prsním svalstvu a rozčílím naopak já ty mladší. V bláhové představě, že mi z úcty ke staršímu třeba nenabančí. Budu tím, co oni označují za hejtra.

A hejtrovo životní prostředí se přesunulo z webů na facebook. A k facebooku já mám komplikovaný vztah. Zhruba jako hovnocucák ke své hadici. Hadice mu zajišťuje příjem, leč vysávání exkrementů není zrovna prostředí, které by vás nějak obohacovalo. To samé facebook, kde se od rána do večera lže, lidi žijí v iluzích a nepravdách. Koláže s věcma, na které za rohem číhá exekutor, ale hlavně že vypadáme jako pracháči. A pracháči být chceme. Především ti, co vůbec nic nevytvořili, se chtějí mít jako ti, co dřeli celý život. A pokud jim to druzí nechtějí dát, nebo nedejbože dokonce zpochybňují tenhle požadavek, hned si stěžují na hejtrovství a hnedka druhé v pořadí bývá slovo závist. Těm pakům ani většinou nedochází, že když někdo zpochybňuje virtuální bohatství a rádobyúspěchy, je nařčení ze závisti protimluv.

Nadáváme na uprchlíky, že k nám jdou s nataženou rukou somrovat, ale přitom se dle nejrůznějších výzkumů ukazuje, že naši čerství absolventi škol mají mentalitu vcelku podobnou. Že odteď má právo každý mít se dobře a každý má úspěch zaručen. Každá snaha má být pochválena a každý výtvor obdivován. Tvrdá práce a úsilí netřeba. A to je stejný omyl, kterého se dopustil ten pán s legračním knírkem, když hřímal v Říšském sněmu o tísícileté říši. Matika mu, na rozdíl od mluvení, zřejmě moc nešla.

Dneska každý, kdo natočí kdejakou blbost, foukne ji veřejně na You Tube, automaticky předpokládá, že se nám to MUSÍ líbit. OMYL, NEMUSÍ.  Zoufalci, co neumějí nic, ale automaticky čekají aplaus. Pokud však máte potřebu se nad tím podivit, jste hater, čili nenávistný kritik, závistivec, nepřejícník. To je obvyklá reakce protagonistů těchto videí a jejich fanoušků. Viděl jsem nedávno jedno video, a to fakt nekecám, kde seděli dva kluci a začínali slovy: Tady kolega byl čtvrtý ve Physiquách, takže teď už nám snad nikdo v komentářích nebude psát, že tomu nerozumíme. A „doložili“ to sérií fotek z té soutěže, načež jsem začal na chvilku vážně uvažovat o tom, zda by nebylo lepší, vrazit si rozžhavený anální kolík do oční bulvy, než koukat na tohle. Takže jestli jsem to dobře pochopil, kluci pojali podezření, že když mají míň špeku a víc svalů než výčepní Venca ze čtyřky na rohu, tak to z nich dělá nezpochybnitelné experty. No páááni…

Takže tady nelze konstatovat nic jiného, než to, že jsem hater, protože si myslím, že když někdo nepozná, co je forma, neměl by o ní ani mluvit. Natož radit jak se do ní dostat. Já si při všech těch nejrůznějších kategoriích, myslím, že kulturistika, resp. nějaká činnost v posilovně vedoucí k účasti na soutěži, je pořád ještě sport. Jistě, ve svém pojetí je tohle bezesporu silně kontroverzní, ale přece jenom pokud jsou někde vcelku definovaná kritéria vyhodnocení, mohlo by jít o sport. A ke sportu patří výkonnost. A sportoviště. Výkonností jsou pro mě svaly větších objemů, než vlastní průměrný gymnasta a vyrýsování, jež je v souladu s masivitou svalstva. Jinými slovy, machrovat s břišáky když máte 70 kilo a 180 cm je asi tak stejně působivé, jako když vás nějaká morbidní tlustoprdka láká na svoje velké kozy. Místem, kde se ona výkonnost měří, míním pódium soutěže, nebo posilovnu. Ale to je přízemní, zbytečně konzervativní názor, smrdící zatuchlinou, že? Takže proč si nevyrobit sportoviště třeba z restaurace? Nebo z pěší zóny? Výlohy? Možností je nekonečně mnoho a přitom je to tak jednoduché. Takže se to dá rozparádit v obchoďáku, dá se ujít na jeden nádech přes celé náměstí a hodit pózu do každé výlohy. Co na tom, že to pravděpodobně zajímá jenom vás samotné? Máte tílko, bicáky, tricáky, svých osm pětek na váze a ego, pro které váhový limit neexistuje. My starší, s trochou víc svalů, budeme zatím předstírat zájem o koupi osvěžovače vzduchu, abychom náhodou nečelili zvídavým pohledům, jestli nepatříme k sobě a jestli neděláme stejný sport. V ten moment si „vzpomenu“, že mám ramena udělaná z hraní bowlingu a s těmihle lidmi se nepotkávám.

Já si totiž bláhově myslím, že by kulturista měl zůstat skromný. Je fajn, když vás někdo požádá o demonstraci svalového rozvoje a neznám důvod, který by vám měl bránit ve vyhovění této žádosti. Je skvělé vidět rozzářené oči malého klučiny, když může svým dětským stiskem otestovat pevnost vašich bicepsů. A je povzbudivé, když vám dav lidí dá najevo, že vaše tělo je vážně něco extra. V tom jsou přeborníci především jižní národy. Ale předvádět se někde, kam vás nikdo za účelem pózování nezval, a kde o vás nikdo v tomto směru nejeví ani mikroskopický zájem, tak to si říká o dokonalý trapas. A o to jde. Kulturista se chce lišit, o tom není sporu. Někdo chce šokovat svou velikostí, jiný precizním zpracováním svalů. Každopádně dobrého cvičence poznáte na první pohled. Ale je přinejmenším hloupé a sebestředné, když se na sebe snažím upoutat, a v tvářích přítomných a nic netušících přihlížejících se lze dočíst pouze jediné. Cože to ten rozjívený chlapec asi dělá za sport, že se tady tak vykrucuje?

A když už jsme u toho vykrucování…To mě ladně přivádí k mému oblíbenému tématu a tím je skutečné nakrucování před okem kamery s vlastním šourkem v ruce. To je šance k stoprocentnímu střetu mezi hejtrem, co závidí a prostitutem, který je cool a má prachy. A já to tedy nebudu nijak dál rozebírat. Hejtil jsem to už tolikrát, že už si sám říkám dost. Takže jen přidám opět jenom odporně zatuchlý názor a jednu radu k tomu.  Myslím si, že chlap by měl být chlapem a ne děvkou. Prostituce je sice nejstarší řemeslo na světě, ale většinou se v téhle souvislosti nemluví o penisech. Ti mladí kluci, co jim cinkají před očima bezpracně vydělané dukáty, by si měli uvědomit, že dnes nejde nic schovat. Na každého všechno praskne. Dnes dokážete najít i kameru, která vás zachytí, jak se šťouráte v nose a střílíte kuličku do prostoru. Takže jakmile si před kamerou jednou přetáhnete předkožku přes žalud, na Aljašce se to dozví za pět minut. A proč děláte kulturistiku? Proč cvičíte, sportujete, závodíte? No zřejmě proto, že si chcete vydobýt respekt, obdiv a úctu. A kolikpak znáte prodejných šlapek s respektem? Politiky nepočítejte.

Nechápejte mě špatně. Nemám nic proti homosexuálům. Mám k nim vyloženě zdravý vztah, neboť jejich sexualita je mi zcela lhostejná. Co mi vadí, je totální potlačení vlastní přirozenosti heterosexuála, potlačení veškerých morálních zásad a to vše pro pár zlaťáků. Ale upřímně, ještě víc mě vytáčí směšně trapné zatajování, vymlouvání se a zamlžování vlastní neschopnosti vydělat si peníze jiným způsobem. Ano, to mi vadí nejvíce. Chceš být děvkou? Fajn, to je tvoje svaté právo, do něhož ti nikdo nemá co kecat. Ani já, hejtr. Prostě nikdo! Ovšem s tímto rozhodnutím musíš přijmout i to negativní, co s sebou toto rozhodnutí přináší. Smlouva s ďáblem má vždy nějaké podmínky. Zkrátka, nerozumím faktu, proč se prostitut rozčiluje nad tím, že je prostitut? Vždyť je to jeho svobodné rozhodnutí!  Je to stejné, jako kdyby revizor v tramvaji vyžadoval od černých pasažérů, aby ho měli rádi. Ovšem pokud prostituta nazvete kuřbuřtem, coby slovem vystihujícím jeho pracovní povinnosti, rázem si koledujete o označení hejtr. Ale možná se pletu. Možná má onen dotyčný pravdu a já jsem skutečný hejtr. Nenávistník a závistivec. V době, kdy jsou nám předkládány coby vzory i takové bizarnosti jako je Conchita Wurst, je možné už úplně všechno..