Trip do Las Vegas- 1. část

Jsou dva druhy zážitků z výletů, které se popisují těžce. Tím jedním je, když není co popisovat. Pro příklad bych mohl uvést situaci, kdy se nějakým nedopatřením ocitnu v lese, nebo jiném druhu přírody. Vyprávění by se sestávalo ze dvou vět. Jsem v lese. Už abych byl z lesa pryč. Tím druhým druhem je situace, kdy máte zážitků nepřeberně a ty pak lítají ve vaší hlavě jak pingpongový míček při hře dvou Asiatů. Myšlenky se honí sem a tam a vy nevíte, čím začít. A to je přesně případ tripu do Las Vegas na soutěž Mr. Olympia. Je to jako když v Disneylandu posadíte 5-ti leté dítě na kolotoč, zbylá místa obsadí pohádkové figurky z Ledového království, Transformerů, Rebelky a jiných postav disneypixarovského světa, do jedné ruky mu vrazíte cukrovou vatu a do druhé oblíbeného plyšáka. A pak po něm chcete, aby vám vyprávěl, jaké to bylo. Přesně tak se cítím. Místo pohádkových bytostí seděly na kolotoči největší ikony bodybuildingu, Disneyland nahradily kulisy nejztřeštěnějšího města světa a cukrovou vatou je samotná show Mr. Olympia. A přestože už nedokážu zpaměti vyjmenovat Top ten z posledních deseti Olympií, jako tomu bývalo dřív, musí vám být jasné, že to pro mě byl životní zážitek. Takže pokud se mě ptáte, a zatím se mně ptá kdekdo, jaké to bylo, musím chtě nechtě začít od úplného začátku a chronologicky se prodírat vším, co se mi honí v hlavě. Než začnu, zdůrazním, že jde o čistě subjektivní pocity člověka, který navštívil USA poprvé a v žádném případě si neusorpuje ambici být jakýmsi průvodcem, či nějakým vyprávěním znalce poměrů. To v žádném případě. To je sdělení především pro ostřílené, pravidelné návštěvníky Mr. Olympia, pro něž je soutěž pracovní rutinou a nad mými informacemi jistě několikrát povytáhnou obočí. Anebo mi třeba budou závidět nadšení nováčka, které z nich dávno vyprchalo. Kdo ví. Takže jdeme na to.

Odjezd

Jak asi víte z našeho facebooku a reportáží z dění na Extrifit.cz, odlétal jsem společně s Vojtou Koritenským v úterý o poledni. Co asi nevíte, je to, že jsme byli na cestu vybaveni strach nahánějícími historkami o přísné imigrační proceduře, důkladné osobní prohlídce všech tělesných dutin, jestliže někdo pojme podezření, že vlastníme větší svalové objemy než je obvyklé a tudíž zákonitě pašujeme anabolika. Že nesmíme žertovat při proceduře, že nesmíme provést ani červa v jabku, nemluvě o jablku samotném. Zkrátka, místy jsem nabýval pocitu, že nejedu do USA, ale do KLDR. A vzhledem k tomu, že oba jsme s Vojtou vybaveni svalstvem pevným, leč angličtinou chatrnou, z imigračního pohovoru jsme měli skutečný respekt. Naštěstí, všechny obavy se nakonec ukázaly jako liché. Jakmile jsme přistáli po osmi hodinách na letišti JFK, vystáli frontu jak za komunistů na banány, přistoupil jsem s respektem k imigračnímu úředníkovi. Ten jevil známky slušného osvalení a na pultě měl poloprázdný šejkr se značkou výrobce doplňkové výživy. Takže i když se mě možná ptal na to, jak silné jsou moje brýle a jakou barvu má barva mých trenclí, já na něj vychrlil, Go to visit bodybuilding contest Mistr Olympia, mistr, dodal jsem, jelikož to znám z filmů, načež oficír uznale pokýval hlavou, dal mi štempl do pasu a bylo po úředním pokecu.

Přílet do Vegas

V New Yorku jsme museli vyzvednout kufry, poponést je asi dvacet metrů a zase je hodit na jiný pás odkud odplachtěly kdovíkam. Prý aby je mohli překontrolovat, jestli nepašujeme hašlerky třeba. Záměrem bylo, že si je vyzvedneme ve Vegas. Pak následovala chvilka čekání na další let, kdy Vojta přežvykoval sušené hovězí a potom jsme se už nalodili do poloprázdného letadla směr Las Vegas. To byla skutečně paráda, neboť prázdné sedačky nám daly prostor rozvalit se jak pašové a trochu si zdřímnout. Vojta s tím neměl problém, neboť si zvykl dát si prášek na spaní před každým letem, takže mu bylo šumafuk, jestli mu jeho hlava lítá na rameno spolucestujícího, nebo je překážkou v uličce. Každopádně i když jsme po příletu byli na cestě už téměř 24 hodin, nebyli jsme zdaleka tak zmuchlaní, jak jsem předpokládal. Horším problémem se staly kufry, které skutečně doplachtěli kdovíkam, naštěstí však na letiště v Las Vegas. A tak po shánění správné autobusové linky, která by nás dovezla ke správnému terminálu, kde bychom došli ke správnému dopravníku, utekla hodina a předpokládaná (spíš vysněná) limuzína, kterou pořadatelé měli přistavit k odvozu, byla pochopitelně fuč. Nastoupili jsme tady do taxíku, zamumlali adresu hotelu a vydali se na cestu dál. Pokud čekáte taxík coby nadupaný americký sedan, který znáte s TV, musím vás zklamat. Jednalo se o nějaký plastový elektro krám značky Scion, který vyrábějí děti někde v Indii v chýši z bláta. Ale odvezl nás spolehlivě před hotel Orleans, dějiště Mr. Olympia a přechodnému bydlišti účastníků Mr. Olympia.

Hotel, ubytování a důchodci.

Hotel Orleans je na evropské poměry obrovský a rozložitý, se svojí vlastní halou o kapacitě cca 9000 diváků, které je dějištěm Mr. Olympia. Jde zhruba o prostor Liberecké hokejové Home Credit Areny, pokud jste v ní někdy byli. Já často a proto mám tohle srovnání v malíku. Vše se tedy odehrává na jednom místě a závodníci nemusí vytáhnout paty z hotelu. Tedy ti, co soutěží ve 212 kategorii a v Open. To jen tak pro představu. Leč, jak jsem později zjistil, na poměry Las Vegas je to hotel lehoučce lowcoastový a svou velikostí zdaleka ne největší. Přestože, jak brzy uvidíte v On the Top, trvá cesta od výtahu, přes vstupní halu, kolem restaurací a nepřeberně automatů dobrých deset minut ostré chůze, než dojdete k výše zmíněné halové časti, se svými konkurenty v Las Vegas se nedá absolutně srovnávat. Ani co se týče ceny, počtu automatů, tak především monumentalitou a honosností. Tady je na místě zmínit, že Vojta, coby účastník Mr. Olympia měl vše hrazené. Tzn. letenku, pobyt i kapesné ve výši 400 dolarů. To je podstatný rozdíl oproti jiným profi soutěžím.

Než začali ve čtvrtek najíždět k ubytování příznivci kulturistiky z celého světa a samotní závodníci, osazenstvo hotelu tvořilo především… ehmm, důchodci. Byl to opravdu nezvyklý pohled na to, kterak stařík tlačí na křesle stařenku, aby pomačkala pár automatů, anebo celé skupiny důchodců, veselících se (truchlících minimálně) na Black Jacku a ruletě. Umíte si představit něco podobného u nás? Inu, jiný kraj, jiný mrav a taky zřejmě jiné důchody.

Vedro? hahaha…

V Las Vegas bylo každý den bez mráčku, teplota v den příletu pohybovala na nezvykle nízkých 32° celsia, načež se ustálila na 38-39° celsia. Ve stínu, samozřejmě. Přesto mě nikdy vzhledem k venkovní teplotě nebyla taková kosa jako tady. Jakmile jsem se ubytoval, vzal jsem si pantofle a šel se porozhlédnout po hotelu, který se plným jménem jmenuje Orleans hotel & casino, pokud chápete, kam tím mířím. Zároveň si nepředstavujte casino, kam se chodí ve fraku, nebo smokingu. To bych si pantofle vážně nebral. Nebral, resp. nevzal jsem si je pak už ani jednou po dobu návštěvy Las Vegas. Po pěti minutách, kdy se mi začaly kroutit palce mrazem, jsem upaloval pro teplé ponožky a plné boty. Záliba Američanů v totálně přepálených klimatizacích je doslova úchylná. Trumfuje ji jedině Vojta, který si usmyslel, že z našeho pokoje vyrobí chladící box. Vojta se tedy válel na posteli jenom v kraťasech, já zachumlaný v peřině jak eskymácká babča. Takže jakkoliv bylo venku teplo, ať jste vlezli, kam jste vlezli, bylo to na mikinu. A je jedno, jestli jste šli do auta, kasina, obchoďáku, nebo hlediště Mr. Olympia. Všude jela klimatizace na plný koule. Takže pokud se divíte, proč profíci v Las Vegas chodí v mikinách, máte vysvětlení.

A pozor! Tím to zdaleka nekončí. To samé totiž platí o pití. Nejdřív vyfasujete sklenici totálně narvanou ledem a teprve potom vám do ní nalejí objednanou colu. Já, odkojen českou „poctivostí“, jsem si ponejprve myslel, že jde o obchodní tah. Více ledu za cent, méně coly za dolar, leč šizení zákazníka se v USA nevede. K jídlu Cola zdarma a jakmile hladina klesne na třetinu sklenice, okamžitě je vám doléváno. Všeobecně se dá říci, že jídlo není nejlevnější. Za porci jsem obvykle platil kolem 13 dolarů. Jenže to byla porce, která vás zcela jistě zasytila a leckdy jsem to do sebe rval i za cenu vlastního ohrožení života prasklým bachorem. (přece to tam hezky po česku nenechám za ty prachy, že jo?)

Las Vegas- město hříchu. A taky trochu kýče.

Las Vegas není nic pro vyznavače sandálové víry a objímače stromů s dřevěnými náramky v batikovaných tričkách. Ani pro Jehovisty, Islamisty a další podobné isty. Všichni tihle musí mít zákonitě pocit, že se ocitli v pekle. Hlavně v noci, kdy město skutečně ožívá, září, svítí, bliká, hraje, kdy je narvané k prasknutí náhončími do strip barů, kdy potkáváte četné prostitutky, slavící děvčata oblečená k nerozeznání od předchozích jmenovaných, alkoholem zbouraných tlup mladíků, nepočítaně limuzín nejrůznějších tvarů a velikostí a bezdomovce spící kdekoliv si usmyslí. Zkrátka ten, kdo miluje večerní městský život, ten si naopak musí přijít jako v ráji. Když tedy bude mít dostatečně nabité konto. Tomu může pomoci, nebo ho naopak vyplenit, pomocí nejrůznějších strojů na odběr vašich bankovek. Nikde na světě neuvidíte tolik automatů a myslím, že neexistuje způsob, jak vám popsat, nebo jinak zprostředkovat množství výherních mašin. Jen u nás v hotelu (v tom menším, vzpomínáte) jsem se je pokusil spočítat, ale po tisícovce stanovišť mě to přestalo bavit. Denní Vegas je přece více turistické a o poznání méně divoké. Na pár metrech uvidíte kopii Eiffelovky, sochy Svobody, kopii benátských lagun i s gondolami, maleb v Sixtinské kapli, egyptské pyramidy, středověkého hradu a mnoho a mnoho dalšího. Hodně kýče, který vás ale neuráží, nýbrž potěší. Zároveň se můžete nechat uchvátit monumentálností hotelů (a casin) jako je MGM, Trump, Venetian, Bellagio (před kterým jsou ty světoznámé vodotrysky), Aria a mnoho dalších… Prostě, tohle se dost dobře nedá popsat…

Výlet.

A taky jsme byli na výletě ve skalách. V Red Rock Canyonu. Odtud je ta fotka, co se vám tak na fejsu líbila.. Bohužel, ani omylem nedokáže přiblížit, o jak obrovský kolos šutrů se jedná. A to je všechno, co o přírodě dokážu napsat. Takže příště už o kulturistice..

V dalším díle:

Fanoušci, Expo a Olympia Physique a žen, semifinále a finále Mr. Olympia, naši závodníci, Kevin Levrone a diskuse na webech…