Šmarjápano, Mařenko, dej už s těma snama na chvíli pokoj

Jak praví stará pravda, všechno zlé je k něčemu dobré. A tak teď, když se půlka Evropy rozhodla, že se bude přemísťovat zásadně v kolonách, mám alespoň čas, prohlédnout si dopravní značení, na které v rychlostech tvrdě atakující můj bodový příděl nemám čas. Potíž je v tom, že i když jsem objevil nějaké nové, nevím, k čemu jsou mi vlastě dobré. Například značka upozorňující na padající kamení. Bezva, a co s tím? Mám přidat, abych si nepřikrášlil střechu několikatunovým balvanem, nebo naopak zpomalit, mít oči na stopkách a riskovat, že se padající šutrák líp strefí do auta šinoucí se hlemýždím tempem? A co teprve samolepka na kufru auta hrdě oznamující ostatním účastníkům provozu, že řidič přede mnou veze malého Šimonka. Vůbec nechápu, co si s takovou informací mám počít. Mám snad mít připravený prst na tlačítku ostřikovače předního skla pro případ, že by z onoho vozu vylétla plína i s nákladem? Nebo snad mít po ruce předvyplněné hlášení pro pojišťovnu, kdyby malý Šimonek v předjížděcích manévrech metal po ostatních angličáky v záchvatu vrozené soutěživosti? Vážně netuším. Zrovna tak netuším, jak se zachovat, když si Mařenka po sérii dřepů napíše na svůj profil, že si jde za svým snem….

Naše Mařenka už cvičí půl roku, rozeslala žádosti o přátelství na všechny světové strany, a protože na profilovce řádně vystavila své přednosti v obtažené elastické soupravě nejnovější fitness kolekce, rádi se s ní kamarádíme. Fitness je její život, vysoustružená postava její cíl a soutěžní úspěchy její meta. Bez aplikace Kalorických tabulek neuvaří jediný pokrm a zná všechny hashtagy obsahující slovo Heathy. 1x týdně dá Mekáč, protože Cheat day a protože se to dělá.  Fan page Mařenka IFBB Bikiny fitness competitor next Ifbb Pro (dreams come true) tak na sebe nenechá dlouho čekat. Do stejného pytle můžeme klidně přihodit i Honzíka, aby Mařence nebylo smutno, který našel svou cestu, po které jde za svým snem. Především pak v pátek, kdy ostatní chlastají a on si vykračuje do posilovny, přičemž neopomene dát na zeď všeobecně populární koláž, aby to náhodou nikomu neuniklo. Jo, kámo, obětuješ toho fakt hodně, to se musí nechat…

Já mám taky sny. Dokonce mají vzdáleně něco společného s kulturistikou, neboť dokáží stimulovat produkci testosteronu mnohem efektivněji než Tribulus. Ale to je tak všechno. Jediná žíla, kterou v nich zahlédnu, je na hony vzdálená umístění na bicepsu. Ani si nepamatuji, že by se mi někdy snilo o tom, že budu jíst 25 let v kuse rýži s kuřecím masem. Nemyslím si ani, že bych někdy snil o tom, že veškeré finanční prostředky investuji do kulturistiky. A už vůbec v mých snech nefigurovaly diety, nepříjemné stavy a z nich plynoucí asociální chování vůči veřejnosti, která obtěžuje otázkami, zda nejste nemocní, když se vám propadají tváře. Ono jaksi není moc o čem snít. Proč taky? Vždyť přece děláte koníček, který vás baví, naplňuje váš volný čas, dává vám smysl života, odměňuje vás dobrým pocitem ze sebe sama. A to děláte za dne, ne v noci v REM fázi. A když si chcete otestovat, jestli svůj koníček děláte dobře, nebo dokonce líp jak ostatní, jdete si zazávodit. Ne snad proto, že čekáte, jak radikálně se změní váš život po tom, co vám zatleská několik stovek neznámých lidí v sále za zisk zlaté medaile, ale proto, že vám soutěžení dává novou motivaci a nový rozměr zábavy. Takhle to chápu já. A z rozhovorů, nebo z povzdechů (ať už veřejných, nebo soukromých) lidí, kteří začali fitnessařit v předfejsbůkové době, se zdá, že to vidíme stejně. Ale doba před facebookem, selfietyčema, merchem s vlastním jménem a lovem na followery je doba temna. Pravěk. A to se nedá zpochybnit. Zdá se, že se nám tu schyluje k nějakému generačnímu sporu. Ajajaj…

Takže tu máme partu, která už má něco odcvičeno a která tak trochu s despektem kouká na všechny ty motivační hesla, statusy o cestě a celoživotní oddanosti fitnessu ve věku, který dotyčnému ani nedovoluje, aby si mohl poručit v baru panáka vodky. Čteme o zdolávání překážek v podobě osmihodinového sezení v lavici. Dovídáme se o nesnázích a nepochopení ze strany rodičů, kteří nechtějí akceptovat potomkův sen koupí proteinu a obočí se nám zdvihá výš než tlumič dakarského speciálu, když čteme o obětech, které skýtá neúčast na páteční chlastačce. V téhle partě jsou lidi, kteří by se bez cvičení rozpadli na milion kousků, mnozí z nich mají dokonce mimořádné výsledky, které jsou předmětem oněch snů, a kteří už ví, kolik se za těmi výsledky skrývá práce a dřiny. Znají obě strany ukrojeného krajíce a nemají potřebu oznamovat světu, že právě jdou na trénink, protože je to krok na jejich vysněné cestě. Stejně tak totiž neoznamují světu, že jdou na záchod, nakoupit, dát si šlofíka, zkrátka činnosti, které jsou neodmyslitelnou součástí jejich životů. A navíc už totiž dobře ví, že těch kroků je potřeba udělat asi trilion. Mnoho z nich má profil jen kvůli sponzorským povinnostem a vkládání příspěvků je záležitost momentálních nálad. Jejich trénink a životní styl se nemění v závislosti na popularitě. Tihle lidi budou makat stejně, ať už je bude sledovat jenom jejich soused, který je fanda do voyeurismu, nebo 100 000 fanoušků.

Na druhé straně tu máme mladé nadšence, jenž z matčina lůna vypadli rovnou do sociální sítě, která se stala nedílnou součástí jejich životů a jež je pojí pupeční šňůrou s jejich notně zajímavějšími, hezčími, bohatšími a úspěšnějšími alter egy složenými z jedniček a nul v nějakém elektronickém algoritmu. Nadšenci do nově objevené zábavy, jež obsadila uvolněné místo po playstationu, nebo bezbřehého klábosení s kamarádkami. Nadšenci, kteří se radují z každé odměrky proteinu, z každého svalového pidipřírůstku, každého zbaveného kilíčka a zakulacení řiťky a považují za naprostou přirozenost informovat o svých stavech celičký svět. Dělali to tak odjakživa a jejich vrstevníci to od nich dychtivě očekávají.

Není pak divu, že tu máme třecí plochu, na které si ti první myslí, že ti druzí jsou sebestřední pitomci, vyžadující obdiv pokaždé, když udělají hovínko ve tvaru bicepsu a armádu děvčat, přesvědčených o tom, že bikinu dělají vystrčené cecky a trochu pevnější řiť. A tyhle holky a kluci mají logicky ty první za moralizující zombíky, zapšklé páprdy za zenitem, závistivé hejtry, shazující jejich úspěchy a závidící mládí a perspektivu a disponující leda tak visací kůží. A nejen jí. A obě skupiny budou mít leckdy pravdu. Tak se pojďme chytit kolem ramen, dát si pusu a říct si, jak to je.

Moji cyničtí přátelé a souputníci, vzpomeňte si, vždyť i my jsme byli takoví. Hltali jsme časáky, snili o tom, že i my staneme na pódiu Mr. Olympia. Sjížděli jsme VHS kazety Battle for Mr. Olympia a snili o tom, že i my jednou vylezeme z pick-upu před Gold’s Gymem. Neviděli jsme negativa, budoucnost byla naše a přírůstky kontinuální a věčné. Slovo naivita bychom považovali za sprosťárnu. Jediným rozdílem je to, že nebyl facebook. Naštěstí. Takže když jsme se chovali jako idioti, věděla to máma, táta a naše nejbližší okolí. Kdežto dnes to ví celá republika. A tak všechny ty statusy mládeže o snech, cestách, motivaci atd.., připomínají větu, kterou milionkrát slyšel každý rodič malého dítěte.  „Hele koukejte, co já umím, koukej, dívej“, křičí vaše dítko, přičemž přeskočí dvoucentimetrovou kostičku. A vy plácáte rukama, koulíte očima a říkáte „Jééé, šikulka…“ A pak to řekne znova a znova a pak ještě 100x pokaždé, když vás chce upozornit na nějakou novou ptákovinu-dovednost, co objevil. A vy přestáváte plácat rukama, přestáváte koulit očima, a naopak je čím dál tím víc obracíte v sloup, abyste si posléze začali prohlížet svůj vlastní mozek zevnitř. Nakonec už šikulku cedíte jen skrze zuby a celé to nevyhnutelně spěje do bodu, kdy si přejete jediné.  Aby ten malej terorista s tím dal už na chvíli pokoj a zavřel konečně hubu. Ale brzy vás to přejde, zrovna tak jako vás už potomek nebude upozorňovat na kdejakou triviální dovednost. Zbyde jen radost nad tím, že vaše děcko není nemotornej pitomec, co si slintá na bryndák. Takže když dnes kroutíme hlavou jak Linda Blair v Exorcistovi nad některými statusy, může se stát, že za pár let budeme celí nadšení ve čtyři ráno držet palce dotyčnému (dotyčné) u přímého přenosu z Olympie, protože ty její sny se skutečně splnily. Jenom se nám nikdo nemůže divit, když si občas povzdechnem, ať už nám s těma snama daj aspoň na chvíli pokoj…