Rosťa Konvalinka- Po nehodě žiju na 100%

Pamětníci našeho webu si jistě budou pamatovat 2 články o Rosťovi Konvalinkovi, který svého času prodělal úžasnou transformaci postavy, když ze 160 kilo shodil na 115 kg. Nutno podotknout, že Rosťa má dobře přes 190 cm. Zároveň to byl a je majitelem prvního Extrifit Gymu v Jablonci nad Nisou, což je menší posilovna s domácí atmosférou. Na tehdejší článek jsme měli spoustu pozitivních ohlasů, kdy Rosťa byl motivací pro mnoho lidí s nadváhou. Článek se jmenoval Rosťa Konvalinka- Za 160-115 kilo za šest měsíců. Poté chvilku plynul čas a objevil se zde druhý článek. A pokud ten první vzbudil ohlas, ten druhý katapultoval zájem o Rosťu úplně o level výš. Pojednával totiž o tom, jak se Rosťa vyrovnával s vážným zraněním po dopravní nehodě, kdy přišel o jednu nohu pod kolenem. A dnes je tu Rosťa do třetice. S odstupem času popovídáme o tom, jak moc je v našem životě důležitá pevná víra a pozitivní myšlení.

Ahoj Rosťo, vraťme se do doby, kdy ses rozhodl opustit tu myšlenku, že budeš velký chlap, že budeš mít 160 kg a začal jsi hubnout. Proč?

Bylo to hlavně kvůli zdravotnímu stavu. Podružně mi šlo samozřejmě i o to, abych nebyl ten obézní tlustoprd, a abych taky trochu vypadal k světu. No a v neposlední řadě jsem se začal v té době více věnovat boxu a tam ta váha byla vyloženě na překážku. Tam to musí být ráznější a svižnější. A tím jak jsem hubnul, přicházel jsem na chuť i jiným sportům, jako je kolo, lyžování atd.., který jsem s tou vahou prostě dělat nemohl.

Když mluvíš o těch sportech, začal jsi i víc jezdit na mašině a tím se dostáváme k té tvé nehodě, kdy sis urazil tu nohu.

V té době jsem hodně spolupracoval s Martinem Holubem a měl jsem už nějakých 117 kilo, ale se solidním podílem svalové hmoty. Pak přišla ta nehoda a bylo to v pytli. Nemohl jsem se hýbat, byl jsem na vozejku a přibral jsem zase na 140 kilo. Takže jsem se začal znova učit žít a vyrovnávat se s novou situací. Ale abych byl upřímný, nebyla to ta nehoda, která mi definitivně změnila myšlení, ale spíš rozvod s mojí ženou Hankou. Se kterou jsme mimochodem zůstali dobrými přáteli. Tam jsem se rozhodl, kompletně, skutečně od základů, změnit svůj život. Zavřel jsem starou knížku a otevřel novou tím, že jsem úplně všechno vyházel z ledničky, koupil jsem si kolo, které mi týden před rozvodem ukradli, a dal jsem si skutečně velký cíle.

Rosťo, ty to dnes už asi nevnímáš, ale ty vlastně nemáš nohu a mluvíš o té situaci zhruba stejně, jako když já si potřebuju utřít rýmu. Mě to fascinuje a zároveň si říkám, jestli to není nějaké kamufláž?

No je to tak. Nevnímám to. Nikdy jsem nečekal, že se nad to tak přenesu. Ale je fakt, že už v ten okamžik bouračky jsem si řekl, že se tomu prostě nepoddám. Jasný, když jsem viděl ty bouračky v televizi a viděl jsem lidi, co nemají nohu, tak jsem si říkal, že bych se snad střelil do hlavy no a teď se mi to stalo. Jenže už na tom místě, kde jsem ležel a viděl jsem, že nemám nohu, tak už tam jsem si řekl, že bude protéza a že s ní budu lítat, že budu běhat, že všem ukážu. A od té doby jsem to držel v hlavě. V nemocnici nechápali, co jim to tam říkám, mysleli si, že jsem v nějakém šoku. Pak mi zase koukali do šuplíku, jestli nefetuju, jestli nemám nějaké omamné látky navíc, protože já měl dráty v ruce, polámaný žebra a kluci mi donesli gumu a já s tím jel nějaký přítahy, předkopy s tím pahýlem a doktoři si mysleli, že jsem úplnej magor. Na takový jednání nebyli zvyklí. Já jim do toho říkal, že za dva měsíce vstávám z tý postele a jdu po svých. Což jsem mimochodem dokázal, takže mi přišel primář podat ruku a celej personál mi tleskal, protože to ještě neviděli. Pak mi dali berle a holky z nemocnice mi řekli, že když budu pořád tak zarputilej, naučím se chodit do týdne. A já to zvládl za tři hodiny. Pak jsem se učil tady na pásu v posilovně a nakonec to dopadlo tak, že jsem tady hledal berle, lítal u toho jak debil a lidi tady brečeli dojetím. Je to prostě o hlavě. Všechno je o hlavě. Ne 90%, ale 100% věcí dělá hlava. Ono to zní jednoduše, ale taková sranda to nebyla. Musel jsem se naučit třeba vstávat, byl jsem jak mimino. Ale začal jsem nějak zase žít a myslím si, že jsem začal žít mnohem víc než dřív.

No právě o to jde. Já tě znám dlouho a takhle přes facebook vidím ty tvoje aktivity a říkám si, ty jo, vždyť ten Rosťa je na tom líp než kdykoliv předtím. Možná to zní hloupě, ale z mého vnějšího pohledu se zdá, že tě potkala spíš pozitivní událost, než negativní.

Říkáš to dobře. Já to dneska už vidím taky tak. Já jsem před nehodou žil na 50%, teď žiju na 100%. Ale souvisí to taky s věkem, se změnou hodnot. Už se tolik nehoním, víc si užívám. Promítá se to i ve cvičení. Dneska už žádný těžký věci netahám. Bolí mě vazy, cítím klouby. Jezdím raději kruhové systémy, crossfit a podobný blázniviny. A když už činky, tak žádné hardcore techniky. Hmotu jsem dělal dřív, něco tam pořád máme, takže už ji jenom hlídám a udržuju.

Ty vlastníš fitko tady v Jablonci, takže se určitě potýkáš s výmluvami typu dneska nemůžu, nemám čas na jídlo atd.. Jak to teď vnímáš ty?

To je jednoduchý. Je třeba rozlišit objektivní potíže od výmluv. Když někdo žádné potíže nemá a po čase začne hekat, že ho bolí támhle a píchne tuhle, tak s těmi jsem rychle hotovej. Stačí nadzdvihnout tepláky a je po rozhovoru. Proto to tady moc lidí už neříká, protože ví, že mám hendikep a proto sem chodí makat. A musím teda to naše osazenstvo pochválit, protože fakt dřou. No a co se týká jídla, tam mám jednoduchý test. Pokud někdo přijde, že chce zhubnout, začnu tím, že mu zakážu večeře. Od vás, od soutěžních kulturistů vím, že shodit 2 kila za týden, kor když je ten člověk fakt tlustej, není nic. To zvládne každý. Nebo by aspoň měl. A pokud za 14 dní přijde lehčí o ty 3-4 kila, bavíme se dál. Pak už vidím, že má smysl se mu věnovat a poradím mu kompletní jídelníček od snídaně po večeři.

Kontaktoval tě někdo z podobně postižených lidí a chtějí od tebe pomoc, nebo poradit?

Ano, ano. Chodí sem se stejným hendikepem, tedy bez nohy, ještě 3 lidi. Jeden přišel o nohu kvůli cukrovce, další umrznul a přišel o nohu a prsty. Ten se o mně doslechl v Jablonci, tak mě hned vyhledal. Jinak mi sem posílají lidi i samotní doktoři, protože vidí, že s nimi cvičím a mají výsledky. Takže to není ani tak nějaké rehabilitační cvičení, jako spíš zpevňovací cvičení na záda, na oblast kolen atd.. Víš co, ode mě to vezmou přece jen jinak. Ty lidi se tu cítí dobře a já na nich vidím, jak úplně kvetou.

A nemyslíš, že to je především tvým příkladem a tou pozitivní stránkou věci, kterou prezentuješ?

Jo, je, určitě. Koneckonců je to vidět i na tržbě. (smích) Takže proto jsem tady skoro pořád.

Jaký máš teď před sebou cíl, nebo vizi?

Mám před sebou nasmlouvané nějaké zápasy v boxu na jednom velkém galavečeru. Mělo by to být zhruba za půl roku, takže se na to chci pořádně připravit.

A to budeš boxovat s normálním boxerem, nebo taky nějak hendikepovaným?

Né, normálně se zdravým boxerem. Klasický, normální box. Žádné výjimky. Ale upřímně, já už se tu nohu tak naučil ovládat, že v tom nevidím žádný rozdíl. Já jsem prostě zdravý člověk. Možná to bude znít nabubřele, ale já to tak v hlavě hozené mám, že to už beru stejně, jako bych měl třísku za nehtem.

A těšíš se na to?

No strašně moc. Bouchám jak o život, honím fyzičku, teď jsem se rozhodl, že zkusím běžky, i když jsem na tom nikdy nejezdil… Hrozně do toho teď šlapu. Koneckonců v tom mi pomáhají i doplňky od vás. Díky nim si myslím, že je ta příprava taky lepší. Fakt to dodržuju, jak suplementaci, tak jídlo a dělá to výsledky. Nemůžu si vynachválit ty BCAA 1800 mg, ty jedu maximálně, do toho Beef Amina a klasiku protein. Při hubnutí dávám Thermogel, protože ten fakt šlape, po něm jsem pokaždé zlitej, jak když vylezu ze sauny. Neskutečná věc. No každopádně si ten zápas chci maximálně užít.