Přetrénování – noční můra všech sportovců

Přetrénování – noční můra všech sportovců

Pavel Vacek | 28. 10. 2015

Myslíte si, že vás se to netýká? Že je to nějaký nepříjemný vedlejší efekt náročného tréninku u vrcholových sportovců? Jste na omylu – přetrénování hrozí především amatérským sportovním nadšencům, kteří si rádi „dají do těla“. Nemají za sebou profesionální týmy s biochemickými laboratořemi a dalšími vymoženostmi současné sportovní vědy. Zátěž a odpočinek při sportu mají svá jasně daná pravidla, a pokud se jimi neřídíte, koledujete si o vážný zdravotní problém. Začnu trochu neobvykle citací ze světového kongresu sportovní medicíny (pramen – Medicina Sportiva Boh. Et Slov.):

Derman (Jižní Afrika) hledal souvislosti mezi elektronmikroskopickými změnami struktury svalového vlákna a syndromem získané intolerance na trénink (chronickým stavem přetrénovanosti). Zjistil, že u přetrénovaných jedinců je výrazně vyšší podíl strukturálních abnormit jader svalových buněk, poškození Z-disků kontraktilních mechanismů (Z-disk je místo propojení mezi jednotlivými řadami „pracovních“ enzymů aktinu® a myozinu®) a výraznější variabilitu tloušťky svalových vláken.

Co z toho vyplývá?

Především dochází ke zpřesnění poněkud všeobjímajícího pojmu „přetrénování“ na medicínský název, „syndrom získané intolerance na trénink“. Ten jasně popisuje, co se s postiženým sportovcem stane - tělo přestane tolerovat trénink.  Jakákoliv snaha o zátěž se míjí účinkem a stav jenom zhoršuje. 
Poslední výzkumy také jasně ukazují, že se nejedná jen o funkční poruchu, pouhou únavu nebo narušení řídících procesů, nebo dokonce jen vyčerpání sacharidových zdrojů, jak se ještě občas mezi sportovci traduje, ale významné poškození svalové hmoty. Porušení „silových“ částí svalového vlákna je obrazem toho, co všichni přetrénovaní dobře znají – dramatické a v daném období neřešitelné ztráty síly.

Nastávají funkční změny! 

Důsledkem přetrénování nastanou ve svalech funkční degenerativní změny, které můžeme jednoduše popsat tak, že svaly zestárnou více, než by podle lístků kalendáře měly. Zároveň se tím zvyšuje pravděpodobnost dalšího přetrénování, což začarovaný kruh dokonale uzavírá. Po každém takovém kolečku je samozřejmě výkonnostní potenciál – to co by svaly dokázat mohly – o něco menší a snaží li se onen sportovec vyřešit špatnou výkonnost usilovnějším tréninkem, jak mu ostatně velí tradice, je jeho osud během několika málo sezón zpečetěn. Je také velmi pravděpodobné, že tento stav se bude ještě zhoršovat, bude li se sportovec snažit vyřešit ho použitím anabolických steroidů. Anabolika zrychlují kopírování genetického materiálu jádra a tak i když se výkonnost může alespoň částečně na nějakou dobu vrátit, čas odchodu na vrakoviště sportovců se tím pouze přiblíží. Stejně neúčinná bude i snaha zabránit, nebo vyléčit přetrénování pomocí potravinových doplňků. Je to jako kdybyste chtěli zachránit starý motor přidáním aditiv do benzinové nádrže.

I já jsem do toho spadl. 

Sám na sobě bych mohl podobnou cestu ilustrovat hned dvakrát. Poprvé, když jsem ještě jako plavec sportovní školou a gymnáziem povinný s úžasem sledoval a nechápal, proč jsme přes rostoucí objem a intenzitu tréninku já i moji spolužáci rok od roku horší a horší. Podruhé, když jsem se jako nadšený karatista pod vlivem městských legend o první hvězdě kung-fu filmů Bruce Leeovi pokoušel několik let dělat denně 400 kliků. Bohužel v těch pověstech nebylo nic o tom, že onen superhrdina byl živ převážně z anabolik a kokainu a tento smrtící koktejl  a divoký způsob života ho záhy odeslal do nebeské Hall of Fame. Mne samého to stálo pouze drobnost – od té doby mám problém udělat i kliků deset a na bench pressu moje schopnosti končí někde u 50kg.

Jak poznáte, že se to týká právě vás? 

Příznaků, jak rozpoznat syndrom přetrénování se uvádí v literatuře celá řada, proto vybírám jen ty nejobvyklejší. 

• odkrytí nedostatků v rychlosti, obratnosti, síle či technice 
• strach či nechutenství k tréninku 
• vyhledávání náhradních aktivit 
• nechutenství nebo naopak nadměrná chuť k jídlu 
• poruchy spánku (spavost i nespavost) 
• klidové a zejména noční pocení 
• zvýšená nemocnost 
• pocit vnitřního napětí, deprese 

A nejdůležitější rada na závěr. Nepředstavujte si přetrénování jako něco zcela výjimečného, co se může přihodit jen slabochům. Slovy Ernesta Hemingwaye: „Neptej se, komu zvoní hrana – zvoní Tobě!“.

Jak z toho ven? 

Je tu kupodivu ta nejjednodušší záležitost na světě. Ale pozor! Pouze po fyzické stránce. po psychické už je to poněkud horší.  Musíte si jednoduše naordinovat odpočinek a oprostit se od myšlenky, že za tu dobu „nicnedělání“ vaše svalstvo atrofuje do začátečnických rozměrů, nebo že po návratu na sportoviště bude vaše výkonnost tatam. Nic takového se samozřejmě nestane. Jistě možná uděláte krok zpět, ale to jen proto, abyste načerpali nové síly a mohli se zase naplno rozjet. A jak dlouho má ta pauze trvat. Inu, to z největší části záleží na stupni přetrénování. Všeobecně vzato byste se měli vrátit ke svému sportu po znovunabytí víry ve své tělo a své schopnosti a v momentě, kdy se na trénink opět začnete těšit.

Zdroj: MUDr. Ondřej Vojtěchovský 
Profesí atestovaný chirurg se zaměřením na traumatologii dospělých i dětí. Od roku 2000 se specializuje na sportovní medicínu, zejména problematikou cyklistiky a vytrvalostních sportů. Pohled lékaře spojuje s třiceti lety zkušeností vrcholového a výkonnostního sportovce (plavání, bojové sporty, cyklistika).

Komentáře: