PRAŽSKÝ POHÁR 2010 - report

PRAŽSKÝ POHÁR 2010 - report

Pavel Vacek | . .

Už je to asi tak. Poté, co jsem si už minule kapku postěžoval na loňskou prachbídnou sezónu, kdy se už už zdálo, že podzimní kulturistické soutěže v ČR se odebraly do zadních útrob těla každého z nás, tak spolu s Albion GP i Pražský Pohár zažehl jiskřičku naděje, že nemusí být hned tak zle. Jubilejní ročník pražského klání nám i podesáté, jak je jeho dobrým zvykem, přinesl společensko-sportovně pojatý den okořeněný solidními výkony soutěžících.


70.jpg
Nebylo lehčí kategorie na rozhodování, než byla tato. Arbitři mohli mít rozhodnuto během zhruba 8 milisekund a zbytek času mohli trávit lelkováním. Tak jasné byly diference mezi těmito třemi kulturisty. O vítězném Luboši Chmelenském  mohl zapochybovat leda slepec, neboť měl všechny náležitosti, které vítěz této váhové kategorie může mít. Pěkně poskládané svaly s parádními zadními postoji, vynikající formu, úzký pas a celkově příjemný vzhled. Taktéž o Karl Hannigovi na druhém místě nemohlo být sporu. Karl, i přes svůj pokročilý věk, se bude muset naučit novým kouskům a zapracovat na svém pózingu, kterým si vyloženě škodil. Zvláště pak při zadních postojích dovedl rozklížit své dolní končetiny až do vyloženě bizardních poloh. Možná tím chtěl odvrátit pozornost na jejich nedostatečný rozvoj. Vršek těla totiž rozhodně špatný nebyl a jasným plusem byla svalová tvrdost a vyzrálost, kterou disponují právě svalovci staršího data narození. Na Petra Plachého zbylo 3. místo. Ale zdráhá se mi napsat poslední, neboť pokud by si vybral účast v kategorii klasických kulturistů, pár soupeřů by tam jistě zařízl. Petr si vybral těžší cestu a za to si zaslouží respekt. Pro příště je třeba nabrat pár kg hmoty, dotáhnout vyrýsování a výsledek se dostaví.


80.jpg  
Lukáš Mrázek v této vyrovnané a poměrně nabité kategorii nemohl skončit lépe než na pátém místě. Chybělo mu finální dotažení přípravy, jakožto i větší podíl svalové hmoty. Jistou perspektivu skýtá souměrnost postavy a líbivá stavba těla. Milan Bodlák ve verzi podzimu 2010 se mi jeví jako nejlepší za, dejme tomu, posledních pět let. Opravdu důkladná ostrost svalového reliéfu, jeho tvrdost  a výrazná separace dolních končetin dělá z pana Bodláka důstojného soupeře i pro o dvě generace mladší borce. Jako je třeba nám dobře známý Zdeněk Razák.  Ten sváděl s Michalem Trykarem mnohem těsnější souboj, než by tomu napovídalo ohodnocení v tabulce. V boji o cenné kovy se zde střetly dvě totálně odlišné koncepce postavy. Michal Trykar měl suverénně nejlepší formu ze všech účastníků Pražského Poháru. Fantastická byla zejména jeho rozpruhovanost zádových svalů až na jednotlivá vlákna. Ještě týden diety a můžeme mu přepočítat myoblasty. Problém je spíš v tom, že nazvat ho estetickým, či snad dokonce líbivým typem by byla stejná nestydatost, jako vydávat mého francouzského buldočka za plemenného chrta. A právě výborný základní postoj s výrazným poměrem pas-ramena, vynikají pózy jako např. biceps zepředu, široký sval zádový zepředu, to všechno dohromady pěkně esteticky prezentované, tak to jsou zase domény Zdeňka Razáka. Na druhou stranu, Zdeněk plánuje vrchol sezony až zhruba za měsíc a ta rezerva ve vyrýsování tam byla patrná a to zejména právě při zadních postojích. Sbor rozhodčích dal oprávněně přednost momentálnímu načasování, a proto bral Michal stříbro a Zdeněk bronz. Vítěz měl, jak už to tak nezřídka bývá, to nejlepší z obou. Kvalitu Trykara a estetiku Razáka. Navíc přisadil pár kilo svalové hmoty navrch, okořenil to nějakou tou specialitkou a byla z toho tuze pěkná podívaná. A když už mluvíme o koření, tak ve spojení s vítězným jménem Jozefa Furína tím nelze nemyslet nic jiného, než jeho tricepsovou pózu z boku. S ní  je to jako se slavnou písní Satisfaction od Rolling Stones.  Všichni ji už známe, ale přitom se nemůžem dočkat, až ji tam prásknou.


nad80.jpg  
Jestli někdo dokáže rozpumprdlíkovat publikum, tak je to určitě pan Faflík. Zároveň nevím, jestli existuje někdo, kdo miluje pobyt na podiu tak jako on. Tzv. gorilla v jeho podání patří rozhodně k nezapomenutelným zážitkům večera. Jenom čekám, kdy si udělá sestavu na tu odrhovačku od Michala Davida, jak tam zpívá o tom klukovi co je teda šoumen. Na čtvrtém místě umístivší se Bartosz Guran se od Albion GP trochu zhoršil a zatáhl. Přednosti jako jeho široká, masivní ramena mu samozřejmě zůstaly, ale na výsledku to nemohlo nic změnit. Možná právě proto, že Ivan Horáček na třetím fleku se naopak výrazně zlepšil ve vyrýsování, což bylo patrné zejména v oblasti stehen. Tam to krásně vyjelo a úplně to změnilo celý dojem z vystoupení. I v této kategorii jsme zaznamenali jeden dechberoucí souboj. Tentokrát v podání Radka Čejky a Manuela Naratha. A oba nám měli co nabídnout. Radek Čejka krásně dochází do formy časované na nadcházející MS. Tyto změny, viditelné z týdne na týden, jsou markantní zejména v oblasti pasu, hamstringů a zádových svalů. Tam se vylupuje výstavní tvrdost a kvalita. Celkem blbé je to, že jak se s úbytkem tuku odhalují jednotlivé snopce a úpony, tak se zároveň odhalují také jednotlivá svalová zranění a defekty. Těžko říct, co s tím. Připravenost i masivita svalů tam je, takže i celkem chápu, že Radek nesl druhé místo se zjevnou nelibostí a rozčarováním. Notabene, když při pohledu zblízka se mu zákonitě musel jevit jeho soupeř jako hůře připravený. (což mimochodem skutečně byl). Jenže je tu jedno obří ALE. Radek totiž nemohl ze své pozice vidět to, co viděli rozhodčí nebo diváci. Fantastický, neskutečný, famózní základní postoj a následující dvě povinné pózy Manuela Naratha. Základní postoj-mrda. Nohy-fantazie, kulatý, obrovský, hluboký. Nad nima uzoulinkej pas, z toho vykvetlé latissimy, široký ramena. Prostě super. Já osobně jsem zastánce a vyznavač tvrdých, ostrých svalů s perfektním načasováním, což Manuel rozhodně neměl. Ale jak se tam postavil, pak tam mrsknul dvojitej biceps zepředu, záda zepředu a most muscular, tak tam prostě nebylo soupeře. Zírali jste jenom a jenom na něj. Až postupem času jste si uvědomili, že je vlastně celkem z formy. Jenže v tu chvíli už jste ho měli hluboko zarytého v podvědomí jako vítěze.


kl.jpg
Vzhledem k mediální kampani na netu a v různých sociálních sítích byl pro mě výkon Vítka Sahuly poněkud zklamáním. Jenže potom jsem vzal do úvahy jeho věk a fázi přípravy a výsledek v tomto světle není zlý. Každopádně Vítek je perspektivní borec s dobrým vkladem do budoucna. Michael Lackner bodoval slušně rozvinutým vrškem těla, ale díky slabším nohám nemohl pomýšlet výše než na 5. příčku. Darinu Gajovskou pamatuju coby souputnici po soutěžích v dobách mých začátků, proto jsem koukal jak zjara na jejího syna, coby účastníka této kategorie. A ta rodová linie se nezapřela. Stejně jako maminka, tak i Miroslav, má výrazný V-tvar trupu, dominantní ramena a celkově širokou kosterní stavbu. Myslím, že do budoucna o něm ještě uslyšíme. V nejbližší době bude muset zapracovat hlavně na své prezentaci, neb u slova „neposednost“ s velkou pravděpodobností najdete jeho fotografii. Přesně opačný problém má Tomáš Hlava. Pěkně vypracovanou spodní polovinu těla, ale poněkud užší vršek. Jinak ale Tomáš zanechal dobrý dojem ze svého vystoupení hlavně díky své dobré připravenosti. Jak už se ten den několikrát stalo, i v této kategorii propukl boj o vítězství mezi dvěma absolutně odlišnými protagonisty. Pavel Bartoníček-menší, svalnatější, ale trochu pod vodou a nedotažený.  Naproti němu vysoký, subtilnější, ale ostrý jak perořízek, navíc s poutavou a promakanou volnou sestavou vystoupivší Daniel Pšenica. Domnívám se, že rozhodčí dali správně přednost Danielovi a vyhlásili jej za vítěze.


masters.jpg
Co říct o kategorii Masters? Vždy, když letos nastoupí tato skupina na podium, zažíváte pocit déjà vu. Prostě už jste všechny tyhle chlapáky viděli v průběhu večera, jenom se mění ten ansábl okolo. Takže, když to lakonicky shrnu, tak Radek Čejka byl nejlepší, protože měl největší svaly. Ivan Horáček byl druhý, protože měl druhý největší svaly. Milan Bodlák byl třetí, protože měl třetí největší svaly, a proč byl čtvrtý Karl Hannig, si teď už snadno dosadíte sami. Na Jiřího Faflíka zbylo páté místo, ale počítám, že mu to vadilo pramálo.   (Tenhle odstavec napsala moje babička, ale celkem to sedí, tak jsem to tam nechal)

Závěr

Na tomto místě rád chválím pořadatele, dělám to jednak ze slušnosti a jednak jsem rád, když někdo investuje svůj čas i um k uspořádání soutěže. Teď bych ale rád něco pochválil v záchvatu čistokrevné upřímnosti. Většinou se u těch různých kulturních vložek, kterými chce pořadatel opentlit soutěž, dost nudím, ale tentokrát vystoupili nějací chasníci, kteří si říkali Beat Burger Boys nebo tak nějak a já byl z toho co tam předváděli úplnej Janek. Co dokázali na ty svoje huby zahrát, to bylo neskutečný. Jediný, co mě na nich štvalo, bylo to, že tam byli tak krátce. Bavili mě totiž úplně stejně jako třeba Manuel Narath. Ne-li ještě víc. Proto ještě jednou velký dík pořadatelům za příjemný sobotní den strávený sportem, kulturou a možností setkat se s lidmi podobného ražení…

  Absolutní vítěz Josef Furín
absolut.jpg  



 Fotografie byly použity po schválení ronnie.cz

Komentáře: