Pít protein z 90. let? To bych si radši přečetl Bibli.

Pít protein z 90. let? To bych si radši přečetl Bibli.

Pavel Vacek | 24. 07. 2017

Momentálně je jednou z mých oblíbených činností zírání do telefonu na předpověď počasí v předtuše bezstarostného válení se u bazénu. Bohužel, při posledním pohledu se můj zrak zalil čistou hrůzou. Údajně, prý, máme v úterý skočit rovnou do podzimu, přičemž v následujících dnech nás stihne apokalypsa verze light. Nepokrytě závidím všem rodičům, kteří dokáží v tomto počasí obstarat zábavu pro své ratolesti za pár drobných. Vím o lidech, kteří si navléknou pláštěnky, vesele běhají po lukách, jdou na houby, chodí na výlety z bodu A do bodu B a naprosto bezplatně si užívají krás přírody a procházek na čerstvém vzduchu. Pro mě je ale taková náplň trávení volného času obrazem zhmotněného pekla. Jsem městský floutek a tak jakákoliv rodinná zábava a výlet končí dírou v rozpočtu minimálně ve výši pěti litrů. Aquapark? Pět. Kino? Jeden litr za lístky, hypotéka na praženou kukuřici. Nějaké happylandy pro haranty? Pět. Ještě klika, že mě nejvíc ze všeho baví ta cesta. Skutečně. Pokud by bylo čistě na mě, střihl bych si klidně cestu na samotnou špičku Italské boty, kde bych smočil palec do moře, dal si kávu a jel zase nazpět. To je ideální výlet. Pokud by mi ovšem nezkřížila cestu spanilá jízda spolku veteránů. Nemluvím tady o Porsche ze 75 roku, nebo něčem takovém. Mluvím tu o jízdě aut, co mají místo volantu kormidlo a pedál spojky mezi kufrem a sedačkou spolujezdce. Osazenstvo má koženou kuklu nebo viktoriánský klobouk, pálí si to 30 km/hod v provozu, který vám neumožňuje předjetí a vám nezbyde nic jiného, než propuknout v usedavý pláč. Historická auta jsou nepochybně překrásným uměleckým dílem a tak by s nimi mělo být zacházeno. Jako s věcmi pocházející z doby před plánováním Hitlerova Blitzkriegu. Používá snad někdo žehličku na černé uhlí? Poslouchá snad někdo gramofon s tím trombónem? Ne. Chodíme se na to dívat do muzea. A tak by to mělo být. Přesto je to u aut s loukoťovými koly nějak jinak. Stejně jako s kulturisty minulé doby. Oboje jsou opředeny historkami a mýty…

Nedávno jsem totiž narazil na pár příspěvků, které se rozplývaly nad tím, jak kulturisté dřív neužívali žádné doplňky a měli přitom velké svaly a skvělé formy. No to je stejné jako s dobovými závody auťáků. Hluboce smekám před výkony lidí, kteří se proháněli 180 km/hod v autech s řízením z gumy, brzdami ze sýra a pneumatikami o šířce náramku Extrifit na zápěstí. Přesto by je dnes předjel ten nejlevnější rodinný hatchback. Stejně tak by soutěžní forma zpřed 30-ti lety stačila dnes leda tak na vstupenku do hlediště. Vypruhovaný zadek jako první předvedl na Olympii 88 Rich Gaspari a to byl skutečně ojedinělý unikát. Pak se k němu o pár let později přidal Hamdullah Aykutlu, který nasadil nový, stále aktuální standard téhle disciplíny. Ale to se pořád bavíme o pouhých dvou lidech na nejprestižnější soutěži světa. Porovnejte si to se závody juniorů dnes. Pokud nemáte řiť, která vypadá jako byste seděli posledních půl roku na rozpáleném radiátoru, nemáte na nějaké slušnější pohárovce šanci.   Ne ne, bohužel, neměli dřív stejnou formu. Neměli ani zdaleka tolik svalové hmoty. Dlouholetý král Olympie Lee Haney měl na soutěži kolem 108 kg při 182 cm. S tím by měl dneska na ME docela problémy obstát, stejně tak jako se stupněm jeho vyrýsování. Navíc o tom, že nebrali všechny možné doplňky, které by jim pomohly k lepšímu výsledku, by se dalo vážně polemizovat.

Kulturisté v 80-tých letech skutečně žádné doplňky neužívali. Pokud tedy měli tu smůlu, že se zrovna nacházeli svým trvalým bydlištěm v lidově demokratických zemích východního bloku, které byly charakteristické především tím, že v nich žádná demokracie nebyla. Zrovna tak jako doplňky, fitka, barevné výlohy a občas i hajzlpapír. Na západě už byznys s doplňky výživy jel na plný kule. Když se nějakému šťastlivci dostalo do ruky vydání západoněmeckého Sportrevue, našel v nich tunu reklam na proteiny, aminokyseliny, sušené bílky a gainery, o nichž si tuzemská kulturistická komunita zalezlá ve sklepních prostorech myslela, že jde o kouzla čáry v prášku. Důvod rozdílné výkonnosti. A když už se někomu podařilo propašovat ledvinu příbuzného na západ výměnou za kilový protein od Weidera, vydržel mu minimálně půl roku, neb taková svátost musela chvilku vydržet. Jsou dochované historky, kterak si i zkušení reprezentanti prohlíželi své bicepsy v zrcadle po požití jedné kávové lžičky proteinu v očekávání dramatického nárůstu svalové hmoty. Bohužel, nefungovalo to tak tehdy, nefunguje to ani dnes. Myslet si ale, že by tehdejší kulturisté jaksi opovrhovali dnešní nabídkou, je hrubé podcenění jejich touhy po úspěchu. A tak do sebe ládovali pangaminy a skutečně nechutné sušené bílky. Vtipné je, že ti lidé, co dnes tvrdí, že kulturisté 80-tých let se obešli bez doplňků, zároveň dost často zavrhují mléko, mléčné výrobky a vagony vloček. Přitom na tom to stálo! Na litrech mléka denně a tunách tvarohu. A taky na neskutečné dřině, která naše kulturisty odlišovala od těch západních. Ale o tom později.

Doplňky se ve větší míře užívaly už v devadesátých letech. Můj první doplněk výživy byl od společnosti Penco, která tady snad jako první rozjela výrobu proteinů. Pamatuju, že to vonělo jako snětivá noha a mělo to stejnou barvu i chuť. Vzhledem k obalům, které se za 25 let u této značky nezměnily, bude na tom stejně i ten obsah. Zopakovat si to? To bych si radši přečetl Bibli. Pak jsem měl pár proteinů Promil se Štefanem Oroszem na obalu, který tak prášil, že pokaždé, když jste ho otevřeli, dostalo se vám názorné ukázky atomového hřibu. Poté jste museli tak dlouho třepat šejkrem, aby se to jakžtakž rozpustilo, že na nějakou pozdější masturbaci už vám v pravačce nezbyla síla. Creatin monohydrát byl považován za zázrak, necelých půl kila stálo 1200,- korun a z tehdejšího importéra udělal přes noc boháče. Vznikl kult BCAA. Že by kulturisté neužívali v devadesátých letech doplňky, je tedy mýtus.

Potíž je ale v tom, že zatímco v 80-tkách by rádi baštili proteiny v prášku, ale nebylo jaké, tak v těch 90-tých se baštili všechny druhy proteinů, co tu byly. Což znamená jedno mizerně zpracované WPC.  Takže když si někdo dneska koupí Hydro po tréninku, CFM přes den a Long na noc, tak je najednou za blázna, protože dřív stačil jeden. Jenže dřív stačila i pevná linka, abyste si zavolali. V autě stačilo rádio a páka s pěti kvalty. A taky stačilo zapařit, aniž bychom to museli „sdílet“ a troubit do světa. Ale vývoj jde dál, technologie nám umožňují vyrobit produkt přesně na míru a to je dobře. Kupujeme si boty k řízení auta, jedny na přejití asfaltové cesty, po dojití domů si můžete vzít boty na běhání , jiné zase do fitka a když vyrazíte do hor, můžete si navléknout bagančata s tak vysokou podrážkou, že by vám je záviděla i rumunská prostitutka. Takže vážně nechápu, proč nevyužít naplno dobu, kdy si můžete vzít po tréninku Hydro, stravitelnější než pes na festivalu čínského jídla a na noc Long, který vám bude po dobu spánku dávkovat protein pečlivěji než soustava kapaček na ARO.

Pokud tedy toužíte po tom, stát se legendami, „co to dělaly po staru“ a přitom měly taky formu, stačí jen pár dekád vydržet. Za nějakých 20-30 let, co už budu psát jenom recenze na Pampersky pro geronty, se možná vařit už vůbec nebude. Dočkáme se nějakých instantních čehosi, samozřejmě s perfektně vyváženými hodnotami. Najednou to budete vy, kdo to patřil do éry legend, co jedly 4x denně a měly jen 2-stránkový suplementační program. Možná budete budit zájem o minulost i proto, že zatímco teď cvičíte 80 minut, v budoucnu se bude cvičenec hýbat 20 minut v multifunkčnísuperhyper aréně, kde si za pár drobných koupí u vchodu elektronický chip pod kůži pro stimulaci testosteronu. Protože jedna věc je jistá…

...dřív se strašně dřelo. Vůbec nechápu, jak to při tehdejších znalostech mohli vydržet? Borci v sedmdesátých letech dřeli víc jak v 80-tých a ti víc jak v 90-tých. Přečtete-li si knížku od Libora Minaříka, kde popisuje zážitky ze soustředění, tréninků a diet, musí vám předzávodní statusy momentálních závodníků zákonitě přijít jako vtipné čtivo na dobrou noc. Technologický pokrok a to nejenom v posilovně využíváme k tomu, abychom měli lepší výsledky, udělali více práce za kratší dobu a při menší námaze.  Vždy tomu tak bylo a kulturisté vždy uvítali jakoukoliv novinku, která by je posunula výkonnostně vzhůru. Je naprosto očividné, že současná kombinace skvělých posiloven, dostatku jídla, špičkových doplňků a nových znalostí nám tuhle rovnici proměnných dokonale dosazuje. Nikdy v minulosti jsme neměli tolik světových borců jako teď. Tak buďte rádi, že nepatříte do minulosti, že nemusíte vystupovat z auta pokaždé, když chcete nastartovat, že nekoukáte na černobílou obrazovku a že nelemtáte tvaroh s vejci, abyste se přiblížili dobře vyrobenému proteinu. Užijte si pokroku, než bude vykopávka z vás.

P.S. Přesně to teď dělám. Užívám pokroku. Dávám si protein puding se špetkou vody. Což znamená, že se vyspím, místo courání na záchod. Zázrak. 

Komentáře: