PAVEL VACEK - CESTA KULTURISTY 1. část seriálu: MOTIV

1993 - junior   MOTIV   Mnoho lidí se mě ptá, proč  jsem začal cvičit, kdo byl mým vzorem atd.. na rovinu řeknu,že jsem se dostal ke cvičení náhodou, omylem a tak trochu za trest. K tomu, abych to vysvětlil, se ovšem musíme vrátit o pár let dříve. Dejme tomu do období puberty kolem 13-14-ti let.

V této době jsem se období puberty oddal skutečně naplno a ředitelské důtky jsem v pohodě zvládal již během prvních dvou, třech měsíců povinné školní docházky. S tímto talentem byla 2 z chování povinností a při minimální snaze jsem to občas vytáhl  i na trojku.  Jenže to už pohár trpělivosti o velikosti liberecké přehrady byl protržen a mí rodiče ukuli plán, že mě přesvědčí , abych se přihlásil na vojenskou školu a oni měli od spratka chvilku pokoj. V tomto ohledu získali i věrného spojence v osobě ředitele naší školy, jenž byl i náležitě finančně motivován stranou za získání každého potenciálního bojovníka proti rozpínavému imperialismu. V ten moment se mi zázračně zlepšily všechny známky a já jsem nabyl přesvědčení, že vojáci jsou pro mě to pravé.

 Z tohoto kardinálního omylu jsem byl vyveden hned asi 14 dní po nástupu do Voj. Školy v Košicích. Nicméně tady nastává ten určující moment mého života. Abychom se totiž nenudili a ve svých třech hodinách volna nevyváděli nějaké skopičiny, museli jsme se přihlásit do nějakého kroužku. A já si z tak atraktivních nabídek jako recitace sovětských autorů, studium Marxe apod. vybral právě posilování. Nicméně ani tady se kontakt s činkou ještě neuskutečnil. Mezitím jsem totiž oprášil své znalosti z hodin českého jazyka a jal se vydávat slohová cvičení převážně na téma „Já už budu hodný tatínku a maminko a odvezte mě“.  A jelikož jsem přece jen jejich vlastní, prvorozený a asi potřebovali zase trochu vzrůša, tak se i stalo.

Po návratu domů jsem se opravdu snažil sekat latinu, ale ten červíček s tím nápadem ohledně posilování ve mně přece jen hlodal. Svěřil jsem se mamince, jestli neví, kde je v Liberci nějaká posilovna. Měl jsem zas pro jednou kliku, protože jsem nemohl tušit, že moje matka sedí v jedné kanceláři s manželkou tehdy známého libereckého kulturisty Pavla Vojáčka, který byl zároveň i vedoucím TJ Jiskra Vratislavice. Tehdy se totiž ještě mezi zájemci o posilování dělali jakési talentové zkoušky a mě by se svoji rachitickou postavou vzali leda tak jako čističe šatních skříněk. Zevnitř. Slovo dalo slovo a já se byl ukázat. Jen co mě Pavel spatřil, spráskl ruce, zamumlal něco o dětech v Africe a přidělil mě nějakýmu moulovi, aby mi ukázal, jak se cvičí.

Za to já byl v jiné situaci. Já si i po dvaceti letech naprosto zřetelně vybavuju každý jeho pohyb. Zíral jsem na něj jak u vytržení a absolutně mimo moje chápání bylo, jak někdo může mít tak strašně obrovský svaly. V ten moment jsem věděl, že je chci taky.


přebor 1993 První soutěže dorost

Asi po třech měsících usilovného napodobování ostatních cvičenců za mnou přišli ty borci s těma velkejma svalama a že bych měl jít na soutěž, že jako vypadám dobře atd.. Časem jsem se dozvěděl, že to byly samozřejmě kecičky, protože tenkrát platily nějaký kvóty, že oddíl, který chce vyslat na závody muže, musí mít i nějaký počet dorostenců a juniorů na závodech. Nicméně mě úspěšně pomazali medem od hlavy až k patě, pusu nevýjimajíc a já se jal dobývat slávu a uznání. Vyzbrojen spíše zduřelými šlachami, než tkání ,  která by se dala nazvat svalem, jsem vybojoval 2.místo v kat. mladších dorostenců. To samosebou přineslo obrovské překvapení nejen pro mě ale i vysílající oddíl. Dostal jsem již plán, který by se dal nazvat tréninkem a začal se připravovat na starší dorostence.

Mistrovství Čech se tenkrát konalo tuším v Klášterci nad Ohří, ale to vážně nevím přesně a jsem příliš líný na to, abych to někde hledal, přesto si naprosto přesně vybavuji, že to bylo v nějaké tělocvičně za denního světla a bylo nás tam 32!! v kategorii do 80kg. Průběh soutěže si nepamatuju, ale vím, že jakousi shodou okolností jsem byl zase druhý. Což teda mimochodem byla v našem oddíle už docela pecka a pár lidí mi po tom dokonce začalo říkat i jménem.  Vyhrál to tenkrát Dan Popovský. Ten byl na svůj věk fakt velikej. Hlavně ruce měl moc dobrý. Ty mladší ho mohli zahlédnout jako překladatele Ronnieho Colemana v Brně. Do té doby se závodilo na ročníky, ale rok nato se změnila pravidla a já, narozen v lednu, jsem najednou spadl do kategorie juniorů.

Přesto jsem se jel podívat na závody dorostu a viděl jsem, že rozhodčí jsou benevolentní k tomu, aby mohli závodit i Ti, jenž by podle starých stanov na to měli právo. V ten moment se mi zatemnil mozek a já se přihlásil bez sebemenší přípravy na závod. (vždyt´ jsem byl přece úřadující vice-mistr Čech v dorostu, tak vás vyklepnu, prďolové).

Kategorie měla zase ukrutné množství závodníků, takže se dělala eliminace, kterou jsem…..neprošel. Moje účast se tedy omezila na nějaké 3 minutové účinkování v této soutěži. Což je ovšem dobře, protože tak diváci nemuseli ztrácet čas hloubáním nad tím, co ten rozjívený, tlustý, bílý chlapeček (já) vlastně dělá za sport. Nutno ovšem dodat, že tenhle übertrapas mě řádně namotivoval k tomu, abych se v kat. juniorů ukázal v mnohem lepším světle. Závody Junioři Jak jsem si předsevzal, tak se i stalo. Na juniory už jsem se připravoval vzhledem k znalostem poměrně precizně a i tréninky byly fakt tvrdé. Dokonce jsem tenkrát trénoval chvíli i dvoufázově, což se zpětně ukázalo jako chyba, ale tenkrát jsem to ještě neuměl vyhodnotit a ztratil jsem dost svalů, přesto jsem byl na tehdejší dobu připraven velice slušně.

 Zvláštní je, že si na Mistrovství Čech vůbec nepamatuju, mám tušení, že jsem byl třetí. Utkvělo mi v paměti jen Mistrovství tehdy ještě Československa v Dubnici nad Váhom.  A to nejenom proto, že jsem prošel snad celou Dubnici zabalenej do všeho možnýho, abych se vešel do kategorie, ale hlavně kvůli soupeřům. Vylosoval jsem si číslo hned vedle Richarda Čady. A už to zase bylo tady. Zíral jsem, čuměl na něj jako pablb, protože jsem zblízka tak strašně tvrdé a kvalitní svaly do té doby neviděl. On mě na oplátku strkal, šťouchal a zastiňoval. On je Richard takovej bojovnej typ, víte. Tenkrát suverénně vyhrál a já byl tuším třetí, nebo čtvrtý, fakt nevím.

 Potom jsem měl jít každou chvíli na vojnu a tak jsem se na nic nepřipravoval. Nakonec  jsem narukoval do vojenské posádky Stříbro a pokud vojna měla ze mě vyrobit chlapa, tak soudruzi z NDR udělali někde chybu a já se zase vrátil ke svému rachitismu.