Pavel Bretšnajdr: Doktor mi řekl, že končím.

K dnešnímu rozhovoru jsem přizval Pavla Bretšnajdra, čerstvého vítěze Pražského Poháru 2012 a Mistra ČR 2010. Pavel loni prodělal vážný úraz, který silně ohrožoval jeho další sportovní kariéru. Ale nejen o tom bude náš rozhovor.

IMG_7871

Pavle, jak dlouho vlastně už cvičíš?

19 let. Teď je mi 35 let, takže to táhnu od nějakejch 16-17 let.

Ty jsi měl už nějaké výsledky v juniorském nebo dorosteneckém věku?

V juniorech jsem si prvně vyzkoušel prkna a skončil jsem 6. na republice. Poté se mě ujal pan Komiš a za muže jsem poprvé nastoupil v roce 2003. I když jsem se připravoval čistě jen na karnitinu a pár doplňcích, což mi mimochodem dodnes nikdo nevěří, tak jsem skončil na svých prvních vážnějších závodech druhý v oblastním kole. Tenkrát jsem si myslel, že tam jdu jenom do počtu, ale výsledek mě tehdy dost překvapil.

Ty závodíš za Kroměříž, bydlíš v Turnově a cvičíš v Liberci. Je to trochu matoucí, jak to tedy je?

No já to trochu upřesním. Pocházím z Hodkovic, což je v podstatě Liberec a na Moravu jsem se na 5 let přestěhoval. Od té doby si všichni myslí, že jsem Moravák, ale není to tak. Za Kroměříž závodím kvůli panu Komišovi, který tam vede oddíl a pomáhá mi s přípravou.

IMG_7888

Ty jsi měl v roce 2010 svůj dosavadní výsledkový vrchol v podobě Mistra ČR. Proč jsi nešel bojovat na ME?

To je jednoduché. Nešel jsem tam z finančních důvodů. Prostě jsem si to už nemohl dovolit. Už ta republika mě stála dost a v podstatě jsem jel za hranicí svých finančních možností. Proto se soustředím většinou jen na jeden závod, do kterého dám všechno. Bohužel, všechno hradím z vlastní kapsy a nemám nikoho, kdo by mi s tím pomohl. Takže veškeré jídlo, doplňky, maso atd…to všechno si musím zaplatit sám a to není jednoduché.

Přesto ses rozhodl připravovat na MS v roce 2011. Bohužel se ti stal dost nepříjemný úraz, povíš nám o tom něco?

Ano, měl jsem plány, že bych zkusil svět. Všechno šlo dobře a forma gradovala. No a jak už to tak u kulturistů bývá, i já jsem si přivydělával jako vyhazovač na diskotéce, kde jsem byl napaden dvěma útočníky a výsledkem byla hospitalizace v nemocnici a prošlápnuté koleno s přetrhanými vazy.

Takže s přípravou byl konec. Co sis vzhledem k tomu typu zranění říkal?

Pan doktor mi řekl, že už na nějaké dřepy a vůbec na nějakou sportovní dráhu můžu zapomenout, že jsem skončil. To víš, vyhrkly mi slzy do očí, tohle žádnej závodník nechce slyšet. Ale zařekl jsem se, že takhle to prostě neskončí. Začátky byly hodně trpký, protože to stehno absolutně nereagovalo na trénink, vazy se nechtěly léčit, takže jsem půl roku tu nohu prostě nemohl zatížit a veškerou práci jsem přenášel na zdravou nohu. Až teprve zhruba po půl roce jsem přišel na to, jak tu zraněnou nohu zatížit a od letošního května už cvičím relativně normálně a nohy jsou v podstatě v původním stavu.

To je poměrně častá otázka na trénink po zranění. Jak si se s tím tedy vypořádal konkrétně?

Já jsem začal preferovat trénink jednou nohou. Prostě zatěžuji tu nohu sólo. Třeba na leg-press mám v tuto chvíli tolik rozcvičovacích sérií, že jenom adaptace zraněné nohy na zátěž mi zabere skoro půl hodiny. Na druhou stranu se mi zdá, že ta zraněná noha díky té „péči“ kterou jí věnuju, je lepší než ta zdravá noha. Takže to nakonec dopadlo docela dobře. A „díky“ tomu, že jsem nemohl cvičit spodek, tak se mi trochu zlepšily záda a ramena.

Já se trochu vrátím zase k soutěžení. Ty jsi měl vždy problémy se soupeři, resp. jejich nedostatkem. V onom roce 2010 jsi zápolil sám s Tomášem Machem, teď na Pražském Poháru si byl taky jenom ve dvojici. Nemrzí tě to, že se připravuješ a pak si nemáš s kým pořádně zazávodit?

Je to docela smutný. Vždycky, když se podívám do startovních listin před závody, tak je tam aspoň 4-5 lidí v mojí kategorii a pak přijedu na závody a jsem tam sám nebo ve dvou. Nevím, čím to je. Ale mrzí mě to samozřejmě.

IMG_7816

Kde chceš startovat teď?

Letos už nikde. Dokonce vynechám i rok 2013, nebo o tom aspoň přemýšlím. Mě se docela osvědčila letos ta příprava ob rok. Potřebuju ještě nabrat na zádech, hamstrinzích a doladit ještě pár věcí. Letos jsem jel úplně jiný systém, totálně jsem překopal trénink a myslím si, že jsem našel to, co mi skutečně zabírá a funguje. Letos jsem preferoval pouze těžký cviky, které jsem v minulosti trochu zanedbával a totálně jsem vynechal kardio a řešil to pouze dietou.

Ok, nicméně, osmělíš se konečně a zkusíš už nějakou renomovanější soutěž typu ME, MS nebo AC? Pohárovky o dvou závodnících už pro tebe asi moc velkou výzvu nepředstavují, ne?

Arnold Classic mě samozřejmě hrozně láká, ale já na pohárovky chodím proto, že to je ještě typ soutěže, který si finančně můžu dovolit. Tyhle prestižní soutěže jako Arnold Classic jsou pro mě sci-fi, protože na to jednoduše nemám peníze. Většina těch lidí, co jsem s nimi četl rozhovory před AC má za sebou nějakého sponzora, který jim nějak pomáhá. Já bohužel ne.

A pokud by se situace nějak změnila, uvažoval bys o startu na MS?

Možná že se to stane. Třeba jednou bouchnu do stolu a řeknu si, ano, tuhle soutěž půjdu a dám do ní všechno, protože já se vždycky připravuju celý rok a celý rok to směřuji k jednomu cíli. V momentě, kdy si řeknu, že jdu na soutěž, tak jde všechno stranou. Mám štěstí, že mám hodně chápavou přítelkyni, která mi hodně pomáhá. Ona už mě prostě zná a ví, že když už se rozhodnu, tak se mnou nic nehne a vidím pouze ten jeden bod.

Hodně se mluvilo o financích, čím se vlastně živíš?

Pracuji jako osobní trenér a myslím si, že mám s klienty docela úspěchy při plnění cílů, které si vytyčili. Pomáhám v redukci váhy, formování těla atd.. Pokud by mě chtěl někdo kontaktovat, jsem mu k dispozici na telefonním čísle: 777 566 442

Já bych ti chtěl Pavle v tomto momentu poděkovat za rozhovor….

Já bych chtěl využít téhle příležitosti a také někomu poděkovat. Mohu?

Samozřejmě, jenom spusť.

Chtěl bych poděkovat panu Pernerovi, protože bez jeho finanční pomoci bych neodzávodil ani ten Pražský Pohár. Dále bych chtěl poděkovat Jardovi Sokolovi, který mě hodně pomohl tím, že mi dal nějaké doplňky výživy do závěru diety. Taky nesmím zapomenout na Rudu Pinkase, který mě hodně držel nad vodou psychicky, když mi nebylo nejlíp po tom úrazu. Ruda je můj nejlepší kamarád tady v Liberci a zároveň můj věrný fanoušek, který mě vždy hlasitě povzbudí na závodech. No a nejdůležitější člověk je určitě moje přítelkyně, která by si zasloužila to první místo místo mě a na kterou jsem byl v závěru už docela ošklivej a přesto to se mnou vydrží. Tak všem těmhle patří můj dík.

IMG_7891