OLYMPIA WEEKEND - Jeden splněný sen

OLYMPIA WEEKEND - Jeden splněný sen

Pavel Vacek | . .
60118_1286105372158_1815883740_558832_4912805_n.jpg  V životě jsem měla pár snů spojených s kulturistikou. Chtěla jsem udělat pěkné tělo a dobrou formu, což se mi podařilo v roce 2009, chtěla jsem se podívat ven na nějakou významnou soutěž a to se mi také podařilo na MS NABBA v Košicích, kdy jsem ještě navíc získala velice dobré umístění. A jako třetí sen jsem měla vyjet do USA buď na Arnold Classic a nebo Olympii – jako na dva nejvýznamnější svátky kulturistiky. A to se mi dlouhou dobu nedařilo. Sice jsem několikrát navštívila FIBO Power, ale to nebylo prostě úplně ono, i když zážitky zde byly také pěkné. Ale Olympia byla stále jenom snem. Letos se nám podařilo, že všechny faktory: finance, čas, dovolená atd. hrály pro nás a tak jsme se rozhodli s přítelem, že si svůj sen splníme.

Čas ubíhal skutečně rychle, protože jsem se ještě navíc připravovala na MS v benchpressu (které se konalo jen 14 dní před naším odjezdem) a bylo třeba zařídit ještě hodně věcí kolem.  Na poslední chvíli jsem se nechala ještě přemluvit na pár focení – ze začátku jsem myslela, že opravdu udělám jen jedno-dvě, protože jako Figure jsem silně z formy v mimosezónním tvaru a necítila jsem se úplně pohodlně. Tím víc jsem se po MS opřela do diety a tréninku.

A pak to přišlo.

Den 1. – Cesta.

Z Prahy jsme vyráželi ve středu ráno směrem na letiště JFK v New Yorku. Vše probíhalo naprosto v pohodě, včetně velice rychlého odbavení na hranicích na imigrační kontrole. Taková pohoda byla až podezřelá – a taky že moje tušení se naplnilo o pár hodin později, na palubě letadla do Las Vegas. Už jsme téměř odjížděli, když jsme dostali pokyn nestartovat, protože hrozilo nebezpečí orkánů. Když se nebe na pár chvil uklidnilo, dostaly přednost diplomatické lety delegátu konference UN. A než jsme se opět dostali na řadu jako číslo jedna – zazněl opět pokyn zrušení startu. To už jsme po ploše pojížděli tři hodiny. Letadlo muselo zpět do hangáru a dotankovat a my vystoupit. Myslím že každý v tu chvíli už počítal s tím, co bude dělat, pokud let bude zrušen. Asi za hodinu a půl nám dovolili do letadla opět nastoupit – no kvůli orkánu před námi čekalo už poměrně neskutečné množství 40 letadel. Takže opět popojíždění po ploše – tentokrát dvě hodiny… a nad mrakodrapy New Yorku už se opět začalo blýskat. Pilot nám ale stále tvrdil, že se máme uklidnit, že nás do Las Vegas doveze. Když jsme konečně po 7,5 hodinách vzlétli, tak všichni cestující tleskali. Let byl také hrozný, protože jsme non stop byli v turbulencích, ale byla jsem tak unavená, že jsem usnula i tak…

V Las Vegas jsme místo v 9 večer byli ve 3 hodiny ráno. Naštěstí náš hotel poskytoval odvoz z letiště a na letiště non stop, takže jsme se nemuseli nikde orientovat a hned jsme mohli jet na hotel a konečně si dát vytouženou sprchu a odpočinek. Moc jsme toho nenaspali, protože další den nám měl začít hned brzy ráno.


letiště.JPG
Den 2. – Focení, tiskovka, setkání s prvními přáteli.

Upřímně další den jsem měla první focení nasmlouvané hned na ráno, pak jsme chtěli jít do města a pak se mělo vidět, jak se budu líbit dalším fotografům a co nás ještě čeká.  Ale když se let „vydařil“ jak vydařil, přemýšlela jsem, zda první dvě schůzky nezrušit, včetně focení.  Nakonec jsem si ale řekla, že to bude OK a jeden den prostě ustojím.  Lehla jsem si asi na hodinku, abychom v 6:30 ráno vyrazili na snídani  a chytili taxi do Orleans hotelu.


Na recepci jsem se sešla s prvním fotografem, kdy jsme se dohodli na prvním focení u hotelového bazénu. Okolí bylo opravdu moc pěkné a na ranním slunci mě únava překvapivě přešla. Fotili jsme 4 komplety asi 3 hodinky. Focení bylo pohodové.  Pak nám byl doporučen hotelový bar, kde se údajně měli scházet lidé z branže… my se ale chvíli procházeli po hotelu. Na chodbě jsem narazila na první závodníky a kamarády  - jako první na Brigitu Brezovac. S Brigitou se známe z Universe 2007 NAC, kde jsme obě startovaly v kategorii Physique. Gita mi tam tehdy pomáhala na schody, když mi bylo zle. Od té doby jsme se pravidelně vídávaly na kafi na FIBO Power, ale loni jsme se minuly – což nás obě mrzelo. Gitě jsem chtěla poblahopřát ke kartě a také hned ke dvěma titulům na profi scéně. Navíc slavila v ten den, kdy závodila, své narozeniny. Vypadala, že si všechno kolem užívá, i když byla v superkompenzaci. Další jsem potkala Zou Linsey – mojí známou z facebooku. Zoa nevypadala moc dobře, i když se usmívala – a řekla mi, že se docela bojí, protože těsně před Olympií si vyhřezla ploténku v hrudní páteři a nemůže bolestí ani pózovat, takže je na anestetikách a doufá že odpózuje závod. Musela jsem jí říct, že je moc statečná a opravdu jí držet palce…. Později (už v Praze) mi psala, že výhřez je 10mm a domů do Japonska, kam přesídlila, letěla na epidurálce. I tak ale vypadala stále skvěle a já se jí snažila podpořit, co to šlo.

Pak jsme se procházeli dál po hotelu, kde jsem mě poznalo pár lidí z Rakouska, kteří byli údajně i v Košicích a chtěli po mě společnou fotku. Potěšilo mě to. I to že si na mě lidi stále pamatují.  Také jsme se setkali s ohromně skvělým chlápkem – Davidem Pulcinellou (Raising the bar – slavná video série). David je skutečně stejně super jako ve svých videích, život bere s humorem a s nadhledem. Povídali jsme si asi hodinku.

Asi ve dvě hodiny jsem měla sraz s fotografem č. 2 – a opět jsme se dohodli na focení ihned. Fotila jsem tentokrát komplety tři a focení trvalo 90 minut +/-. Styl focení byl malinko jiný. Docela byla legrace, když jsem pózovala ve večerních šatech, že za mnou přišli nějací dva kulturisti, jestli se s nimi můžu vyfotit také.  

Pak jsme šli se podívat na tiskovou konferenci – respektive kolem vstupu, kde chodili profesionálové. Zjistili jsme, že lze nahlédnout do sálu, takže jsme polovinu tiskovky viděli také, po tiskovce jsme v davu odchytili hned několik známých tváří – například Davea Palumba, pak Dianu Cadeau, samozřejmě jsme šli pozdravit známé – Dennise Jamese a Dextera Jacksona – se kterými se známe z Prahy.  A mimo jiné jsme se viděli i se slovenským týmem – v čele s Igorem Kopčekem, jak jinak. seminar.jpg
Také jsme se stavili u baru, kde popíjela parta profesionálek. Pár z nich jsem znala – pár ne, ale hned k nám všechny šly a zdravili jsme se – jako kdybychom byli známí odjakživa. Musím se tu zmínit, že tohle bylo na Olympii asi to nejlepší. Jak později krásně řekla Nadia Nardi – zde jsme rodina, na těch pár dní. Jedna komunita. A musíme se podporovat, když náš sport je tak malý a tak moc na okraji. Ale tady v Orleans je na pár dní náš malý vesmír.  Atmosféra byla skutečně ohromující – strašně pozitivní a nabíjející. Nikdo nesměl stát stranou. Jakmile jsem stála stranou – přeci jen nějaký respekt a ostych jsem měla – hned mě někdo chytil a táhl do houfu, abych se bavila.  Většina holek byla hrozně milá a srdečná a bylo cítit, že to není póza, ale že je vše opravdu od srdce – a to zase člověka nabíjelo ohromnou energií. Takže se přiznám, že jsem se tam do těch lidí kolem okamžitě zamilovala. 

Pak už jsem běžela na třetí schůzku. A opět z toho bylo focení na hotelovém baru ve dvou kompletech. 60/90 minut. Po posledním focení jsem toho ale už měla opravdu tak akorát dost, protože se to nezdá, ale je to fyzicky vyčerpávající.  Navíc byl čas zamířit do Arény, kde bylo tradiční „Meet the Olympians“.  Opět jsem se tam viděla s Gitou, ale také se Sheilou Bleck, která má vždy úžasné sestavy a rovněž je nováček na profi scéně. Koho jsem chtěla vidět moc, byla Miss Olympia Iris Kyle. Iris byla ohromně milá – jak se později ukázalo, je to hrozně vděčný člověk za každého fanouška, kterého má. Taky jsem chtěla vidět Cathy Le Francois (Priest) která ale skoro nevnímala a omlouvala se, že jí je hrozně zle. Což jsem jako závodnice chápala. I přesto jsem od ní dostala moc hezké věnování: „ Každá skvělá věc začíná velkým snem“.  Ale největší pecka měla přijít nakonec – když Dan zaregistroval v davu LENDU MURRAY – můj dávný idol. Lenda byla důvodem, proč jsem chtěla i já tento sport dělat. Ano – k němu mě přivedla Correy, ale Lendiny plakáty v M&F mě ohromily a dostaly. A dlouho jsem této tmavé gazele fandila. Nikdy by mě nenapadlo, že jednou ji potkám tváří v tvář. Navíc když jsem za ní šla, zda by se se mnou taky nevyfotila, tak její první slova byla – „ahoj, já sem Lenda, jak se jmenuješ ty?“ To jsem nebyla daleka se rozbrečet. Ještě chvíli jsme si povídaly, Lenda v ČR byla, tak zavzpomínala na Prahu (kde ale bohužel prohrála s Kim) atd.. Byla opravdu milá. 
Den 3. – focení s Brianem Mossem, Expo, Soutěž….

Hned ránou čekalo opět narychlo dohozené focení s Brianem Mossem. Moss děla zvláštní fotky. Takže toho focení jsem si vážila. Navíc mi holky řekly, že si dost vybírá a ani některé profesionálky neměly to štěstí s ním fotit. Focení bere asi nejvíc profi co jsem poznala. Chce, aby vše vypadalo jako mimoděk. A ano – to je to zvláštní napětí. 

Potom jsme se vydali na Expo. Bylo moc fajn, že sponzoři zajistili mezi Expo a hotelem kyvadlovou dopravu autobusy zdarma. Na expo jsem nejdříve spěchala najít kamarádku Alicu Kavuljakovou. Alice ale byla mimo stánek, tak jsme si alespoň Expo obcházeli. V pátek nebylo ještě tolik lidí. Ze semifinále žen jsme stihli už jen bikini. V davu jsme viděli také Báru Benešovou, která přijela zajistit reportáže pro své stránky, pak taky Ludovíta Majora z M&F, odchytili jsme i Timeu Majorovou – takže docela dost „středoevropanů“.


Potkali jsme ještě řadu dalších lidí – opět Lendu, Dennise Massino, Ronnieho, konečně i Alici, která byla ráda, že nás vidí. A která je novým sponzorovaným atletem Champion Nutrition.  Díky Alici jsme dostali zadarmo lístky na semifinále (lístky jsou drahé a my nepočítali, že na soutěže půjdeme) a na seminář po Olympii.

Také jsme potkali legendy- Franka Zanea, Lee Haneyho a Sergia Olivu. U Olivy nám bylo trochu smutno, protože šampión trpí zjevně parkinsonovou chorobou a hodně sešel. I tak jsme ale zrovna u něj měli respekt největší, protože to byl on, kdo svojí postavou předběhl svojí dobu o několik desetiletí. Čas a zdraví jsou neúprosné pro každého. untitled.JPG Když Expo končilo, posledním kyvadlovým busem jsme dojeli k Aréně, kde jsme šli ihned najít svá místa – a narazili jsme na dalšího našeho kamaráda, se kterým jsme se rádi viděli – a tím nebyl nikdo jiný než Chris Cormier. Chris pak většinu večera seděl s námi – i když na druhou polovinu závodu odeběhl do VIP sekce.  Má po operaci páteře a rehabilitaci, ale zotavuje se dobře, i když kotník má ještě v ortéze. Vypadal už ale v pohodě – hodně se zdravil s lidmi, bylo vidět, že má hodně kamarádů všude – a s jeho povahou se není co divit. Však nám to předvedl v Praze dostatečně.  Navíc kluci vedle nás z toho měli druhé vánoce, že Chris sedí hned vedle nich – hned ho prosili o fotku. Jinak jsme seděli na ploše, ne tak daleko od pódia (v podstatě hned za VIP).

Nejdříve šly na řadu fitnessky – z jejich volných sestav šla občas husí kůže, pak bikini – no tady nevím, podle mě je to moc narychlo spíchnutá kategorie a mělo se nejdříve ustálit rozhodování na amatérské úrovni a teprve pak vytvořit „profi“ kategorie, navíc hodně ostatních sportovkyň rozladil fakt, že profikartu v bikini bylo v posledním roce velice jednoduché získat, na rozdíl od všech ostatních kategorií, zvláště pak kulturistiky, kde by nová krev neškodila. Na druhou stranu tyto profi bikini už alespoň měly nějaké sportovní atributy a nejvíc se mi líbila Dina Al Sabah – která byla podle mě přímo vzorem, ale která se k mému zklamání neumístila. Vítězka, bývalá bodyfitnesska, vypadala také dobře – no byly tam ale dvě nebo tři děvčata s celulitidou, a nebo naprosto bez svalů – normální postavy. To je podle mě právě zapříčiněné ještě nejasným rozhodováním na amatérské úrovni. Pak přišly fitnessky v plavkách a pak kategorie, která zajímala mě – kulturistky.

Ve finálové šestce jsem ale byla zklamaná vysokým umístěním Diany Cadeau, která se mi dříve líbila zády a stehny, ale na letošek nebyla tak úplně dotažená a Heather Foster, která sice byla obrovská, ale taky nedotažená a to docela o dost ve srovnání třebas s Cathy a nebo Zoe. Na Zoe ale bylo vidět, že jí záda dávají pořádně zabrat. Gita byla v posledním vyvolávání – ale říkala mi před finále, že s tím počítala, že není dotažená, protože toho na ní bylo už moc, ale že na Flex Awards získala cenu „nováček roku“ takže i tak jí to těší a těší se, že se po závodě nají a odpočine si a oslaví narozeniny.  Iris získala svůj titul podle mě plným právem. Překvapila mě tím, že zblízka není zase tak veliká – ale je neskutečně tvarovaná a kvalitu má, jako by jí člověk stáhl z kůže. Tím jí žádná závodnice nemohla konkurovat, i když Yaxeni a Debbie byly také skvěle připravené. Ale to malinké „něco“ co má Iris navíc ostatní prostě nemají. A Sheila získala 4. místo, což je super výsledek a hned jak jsem jí viděla, tak jsem jí k tomu gratulovala. Navíc z její volné sestavy jsem opět měla husí kůži. Sheila sestavy trénuje údajně rok dopředu, jak mi říkala, aby vše bylo naprosto strojově dokonalé – a ono také je. Je to pravé pózování DO hudby, nikoliv jen za hudebního doprovodu.

_P8C3563wtmk.JPG
Pak už přišli na řadu muži. Semifinále. Jen řeknu, že naživo je to úplně jiné, než video anebo fotky. Hlavně rozdíly mezi jednotlivými borci můžete vidět zřetelněji. Navíc každý vypadá jinak na pódiu sám a jinak s ostatními. Vše je jen iluze v našem sportu – a vše záleží jednak jak jste složení ale jednak i vedle koho stojíte. Samozřejmě naživo byli všichni profíci neskuteční, takže pokud budu psát o „chybách“ tak v porovnání s ostatními profíky na pódiu, protože je jasné že s amatéry by každý jeden z nich v pohodě zatočil.

Jen řeknu, že například na Kaiovi bylo vidět, že neuhlídá břicho a nemá trapézy horní a ramena – ale zase kupodivu v základu zepředu a zezadu vypadal hodně dobře. Ale byl hladší, nežli v předchozích letech. Potěšilo mě vysoké vyvolávání mého oblíbence – Denise Wolfa. Wolf přišel konečně v kondici, která mu utíkala, a ukázal formu jak se patří. Bohužel – opět u něj naživo byly vidět dvě slabiny, které má – a to je mělký střed zad u upnutí latissimů a také malá lýtka. Ronny Rockel nás překvapil – ale je to kompaktní kulturista, který byl v dobré formě, ale který opravdu nemá žádnou dominantní partii. A říká se, že příliš symetrie nakonec činí postavu nevýraznou . Každopádně Rony šel v minulých letech nahoru a myslím, že letošní umístění je satisfakcí za roky, kdy byl vysloveně přehlížený.

Finálová 4ka byla hned jasná – Branch, Phil, Jay, Dex. Ze čtveřice mi nejvíc formou přišel Branch – no jediné co mi na něm hodně vadí je jeho výška, nebo spíš nížka. Branch je taková dělová koule. Hodně kulaté zařízlé svaly – no začíná být širší než delší a to prostě není impozantní. Phil předvedl komiksové ruce a nohy – ale do očí bijící je to, že je kosterně opravdu hodně, hodně úzký. On to ví a v základech a doublech umí dobře postavit gigantické paže a ramena, takže tento handicap vyrovnává a konkuruje ostatním, zboku to nevadí a „levronovská“ gorila našikmo taky opticky plochu prsou zvětšuje – takže Phil je v tom „prodávání“ svých silných partií fakt mistr  – ale jakmile se nehlídá a uvolní se, anebo pózuje „široký zádový“ tak úzký trup začne být hodně vidět.  Zvlášť v porovnání s krabicoidním Jayem. Jayova stavba se mi ale nelíbí. Jaye jsem měla ráda v jeho začátcích, má obdivuhodné paže, ramena a nohy, má dokonce i PLOCHÉ břicho – no ale jeho pas je neskutečně široký. Je to škoda – protože s užším pasem by mu opravdu nebylo co vytknout – takhle naživo malinko ztrácí V tvar – a to hlavně zepředu.  Každopádně letos mu vítězství slušelo, předvedl velice slušnou formu oproti minulým rokům. 62974_1286182014074_1815883740_559243_5196762_n.jpg
Den 4. – věnováno Expu a Unreal afterparty s holkami

Další den jsme věnovali expu, shánění vzorků (přivezli jsme toho snad kilo a to jsme řadu věcí nakonec nechali v hotelu), klábosení s přáteli. Já se asi na hodinu zakecala s Iris a Cathy – které už bylo značně líp. Porovnávaly jsme si předzávodní stavy, kdy nám bylo zle. Cathy navíc stále trápí únavová zlomenina jedné z malých záprstních kůstek na ruce – která je bohužel neoperovatelná. Iris nás naprosto dostala, když řekla, že už byla cvičit a na kardiu.  Chápete to? Vyhraje titul a hned další den je na tréninku… ale Iris řekla důležitou věc, kterou jsem slýchávala i od trenéra… „Dělám to, protože mě to baví. Nevím, proč bych měla odpočívat, když se nudím. Ráda trénuju a ještě raději mám kardio. Když se vzbudím třebas ve tři ráno, tak prostě sednu na kolo a jedu třebas dvě hodiny…“. Musím říct, že to je tedy povaha pravé Miss Olympia. Holkám jsme nakonec dali i malé suvenýry z Prahy. Jak Cathy, tak Iris si to zasloužily a obě jsou hrozně skromné a měly velikou radost. Iris dokonce Danovi skočila kolem krku.

Taky jsme se zapovídali s Danem Hillem a Quincy Taylorem. Quincy je taky známý z Facebooku (někdy je FB i užitečná věc). Oba dva budou v říjnu v Německu a Quincy projevil přání přijet se podívat do Prahy na návštěvu. Tak jsme mu slíbili s Danem, že mu seženeme ubytování a pokusíme se ho sem dostat – a při té příležitosti mu také pomoci uspořádat seminář pro fanoušky, aby si přítomnost Quincyho mohli vychutnat i u nás. Quincy je opravdu super chlap, navíc se hodně sblížil s Danielem, se kterým je spojuje opravdu velká výška na kulturistu.

Odpoledne jsme se chtěli vrátit do hotelu a trochu si projít město – Strip a další atrakce, když už jsme ve Vegas, ale odchytila mě známá veselá partička z Aligator baru a nabídla nám možnost jít s nimi na soukromou párty pro kulturistky. Na párty jsme jeli se známou fitnesskou Sally Yakimchuk a jejím manželem, Melody Spetko, Nadiou Nardi a ještě pár dalšíma. Nahoře v skyboxech už byly další holky – Melissa Detwiller, Emery Miller, Helen Bouchard, Lisa Moordigian, Becca Swanson – se kterou jsem alespoň mohla probrat powerlifting a další…. Také tu bylo několik velkých jmen z průmyslu… no bohužel jsem párty musela opustit docela  brzo, protože další den ráno jsem měla ještě další focení, které se objevilo a pak dohodnuté natáčení tréninku a nechtěla jsem se ukázat, jako že nezvládám ani základní váhy. A tak jsme asi ve dvě ráno odešli a šli si ještě projít trochu Strip pod neony. Vegas nikdy nespí….


Den 5. – Poslední focení, loučení, balení

Další den jsem fotila poslední focení. V hotelu bylo vidět, že kulturisti se postupně odhlašují. V hotelovém fitku na kardiu jsem opět potkala Iris na její oblíbené „dvouhodince“.

Po focení jsme zůstali v hotelu, potkali se s dalšími lidmi a loučili se…. Kanaďanky byly ještě v poopičním stavu J, a říkaly že pařily do 6ti do rána. V poledne probíhal ještě seminář s vítězi. Opět jsem si popovídala s Iris, s Dexem, vyfotila jsem se s Jayem, který je ale oproti většině profíků docela rezervovaný, a využili jsme příležitosti popovídat i s Dennisem Wolfem. Dennis nám mimo jiné řekl, že například pas má stejný od doby co s kulturistikou vůbec začal. Taky jsme v davu potkali bývalého Mr. Olympia Chrise Dickersona.

dickerson.jpg
Tiskovka byla fajn, celkem v přátelském duchu a o dost uvolněnější, než předzávodní tiskovka. Není se co divit. A pak bylo v podstatě po všem. Hotel pomalu osiřel, z chodeb zmizeli jeho namakaní obyvatelé – ať už amatéři anebo profesionálové – a začali se objevovat normální turisti, kteří se zajímali hlavně o kasíno. A tak jsme se rozhodli se s hotelem také rozloučit.

Jediné co mě ještě čekalo, byl přesun do Las Vegas Golds Gym, kde jsem točila trénink záda-ruce a nějaké pózování. No a měl mě čekat poslední velký zážitek. Golds byl narvaný profesionály a fotografy. Fakt je že dělat tam fakt ostrý trénink (slíbila jsem na kameru, že předvedu fakt trénink se vší intenzitou, ne nahraný) bylo trochu složitější (2x jsem měnila kladku abych nebyla v záběru).  Ve fitku byl Phil, Dex, Rolley, Dennis Wolf, DJ…. Bylo to fajn cítit tu atmosféru a také být trochu součástí.

A pak jsme už jeli domů. Tady mi začalo být trochu smutno. Spousta věcí, které jsem tu zažila, bylo jako z jiného světa. Holky, se kterými jsme se horlivě ujišťovaly, že zůstaneme v kontaktu a pokud možno se brzo znova sejdeme. A hlavně pocit soudržnosti, výjimečnosti, pozitivní energie.  Prohlížela jsem si donekonečna stovky fotek, které jsme udělaly a připomínala stovky zážitků, které jsme nezachytili. foceni.jpg
Den 6. – Cesta domů

Odjížděli jsme v půl 4 ráno na letiště. Poslední kulturisti opouštěli město – mimo jiné Bob Chicerillo. Čekala nás cesta do New Yorku a domů… tentokrát naštěstí bez bouří, takže jsme mohli okénkem sledovat poměrně nehostinnou krajinu kolem Vegas, která se po přeletu Rocky Mountains změnila v travnaté nekonečné a bezútěšné pláně. Pak jsem usnula. V New Yorku byl přestup tentokrát lehký, i když na cestě domů jsme měli zase 1,5h zpoždění (pamatovat si pro příště – NY JFK je nejhorší letiště, co se týká přetížení letového provozu).

Do Prahy jsme díky časovému posunu přiletěli v úterý ráno. Bylo zima, pršelo.  Teprve tam mi asi došlo, že je konec, ale energie, kterou jsem získala na Olympii stále přetrvává. S pár holkami jsem si už psala. Všechny trošku litujeme, že jsme od sebe tak daleko, no zároveň doufáme, že se znova někde setkáme. Pro mě to bude asi obtížnější – no co vím najisto je jedna věc – chci se vrátit!


  autor: Lada Plíhalová

Komentáře: