Norbert Zajac- Cesta za snem- Životní forma

Po jarní sezoně 2011 a po zisku titulu mistra Slovenska juniorů jsem velmi dlouho neotálel a rovnou jsem se pustil do objemové přípravy. Zpočátku jsem si hlídal formu a snažil jsem se přibírat do kvality, ale ještě jsem byl přece jen v tom věku, kdy mladým mužům chutná jíst a ať jsem se snažil, jak jsem chtěl, svůj apetit jsem neuměl uhlídat. Ručička na váze se začala přibližovat nebezpečnou rychlostí ke 100 kg. Samozřejmě základ kulturistické stravy jsem si držel, ale častokrát jsem nemohl odolat sladkostem, či pizze. Ale nebyla to až taková katastrofa. Běžný laik by možná ani neřekl, že mám nějaký přebytek tuku na sobě, dokonce ani mně se to v té době tak nezdálo, avšak s odstupem času a se získanými zkušenostmi vím, že mít zadek jako blatník na traktoru není zcela v pořádku.

Ale rád bych se vrátil ještě o několik měsíců zpět, abych vám vyprávěl něco z následujících řádků o svém soukromí v té době. Těsně po soutěži jsem si potřeboval pořídit nové auto, protože favoritka mi už jaksi dosloužila. Stále se na ní něco kazilo a zkrátka nebylo to ono, už jsem se bál na ní jezdit. Pamatuju si na jednu příhodu, kdy po výměně nějakých bubnů na kole to pravděpodobně mechanici odflákli, a když jsem ráno jel z Martina do Žiliny do práce, upadlo mi jedno kolo za jízdy a já jsem nějakým zázrakem dojel na první odpočívadlo. Aby toho nebylo málo, za mnou jel právě kamion, takže vám asi nemusím moc vysvětlovat, co se ve mně tehdy odehrávalo.  

Jak jsem zastavil na odpočívadle, nevěděl jsem, co se stalo. Vystoupil jsem z auta a viděl jsem jen kopec páry, která uniká z kola. Nechápal jsem, co se děje, vždyť poklice přece nemohou jen tak z ničeho nic hořet, pomyslel jsem si. Kopl jsem do toho kola a ono odpadlo. Ihned jsem volal do servisu, kde to zfušovali, aby si laskavě přišli po auto a mě zavezli do práce. Po tomto zážitku jsem se jednoznačně rozhodl pro koupi nového auta, ale samozřejmě, jak jinak, neměl jsem na něj v hotovosti peníze. Uvažoval jsem nad úvěrem, ale nakonec se našel jeden člověk, který mi půjčil na auto bez úroku. Tomuto příteli budu navždy zavázán, protože v životě mi už několik krát pomohl, ale vím, že si nepřeje, abych jeho jméno někde uveřejňoval, takže alespoň takto inkognito mu věnuju těchto pár řádků.

Oslovil jsem jednoho kamaráda Matesa, který dělal do aut, jestli by mi nepomohl vybrat nějaké vhodné auto pro mě. Souhlasil, a tak jsme se vybrali do Bánovců nad Bebravou po stříbrný Volkswagen Passat. Řeknu vám, když jsem do toho autíčka nasedl, cítil jsem se jako 50 cent, když nasedá ve svých klipech do různých nabušených kár. Automatická klimatizace, rádio s displayem, pohodlné, velké a oproti favoritce i podstatně rychlejší. Toto auto mám dodnes, ale zdaleka už nevypadá tak, jak vypadalo a asi bude čas ho čím dříve vyměnit, protože už se začalo kazit, ale pojďme zpět do popisovaného období.  

S novým autíčkem jsem začal balit víc dívky. V létě jsem se seznámil s dívkou, které bylo o několik let míň. Jmenovala se Sabína. Jak se řekne, byla to taková letní láska na první pohled. Poznali jsme se na sociální síti, já jsem ji oslovil, zda by nešla se mnou na koupaliště ... A Sabína souhlasila. Tuším, že už byl srpen a bylo docela větrno, takže počasí na plavání a koupání moc nebylo, ale opalovat se a vyhřívat na sluníčku se dalo. Přišel jsem pro ni na mém tehdy nablýskaném Passatu a byl jsem z ní celý paf. Snědá tmavovláska, s dokonalými křivkami, s tmavýma očima a nevinným pohledem. Asi jsem ji i já něčím okouzlil, i když dodnes nevím, co to bylo, ale jsme se dali dohromady a přibližně pět měsíců jsme fungovaly spolu jako pár. No, jak čas plynul, to šílenství pomalu a jistě z obou stran začalo vyprchávat a já jsem se už začal poohlížet po jiných dívkách. Tuším, že v listopadu 2011 jsem poznal novou dívku jménem Simona. Začali jsme se spolu scházet, avšak stále jsem byl i se Sabinou a nevěděl jsem se rozhodnout pro jednu z nich. Nakonec jsem si vybral Simonu. Se Símou to bylo trošku vážnější, poznal jsem i její rodinu, taktéž i ona mou. Na začátku roku 2012 jsem se rozhodl, že opět zkusím bydlet v Žilině. Našel jsem si byt v takové poloprůmyslové oblasti. Byla to útulná garsoniera. Nastěhoval jsem se tam i se Símou, ale tím náš vztah totálně ztroskotal. Zjistili jsme, že jsme naprosto odlišní a že asi dále takto nebudeme moci fungovat.

No ještě předtím, než jsme se rozešli, jsem začal s přípravou na jarní sezónu 2012, kde vrcholem mělo být mistrovství Slovenska juniorů a následně druhý den na to mužů. Andrej Mozoláni, můj trenér mi půjčil z fitness centra do bytečku stacionární kolo a já jsem se tedy naplno začal připravovat. Bylo to však velmi těžké. Byl jsem vyžraný. Měl jsem asi 100 kg a nebyl jsem úplně psychicky OK. I když se Síma snažila, připravovala mi jídlo a chystala mi ho do práce, faktem je, že jsme se hádali a já jsem potřeboval být v klidu. Ale ty hádky, které byly na denním pořádku, mi vůbec neprospívaly. Říká se, že každá mince má dvě strany, takže nebudu zde popisovat v kom, nebo v čem byla chyba, protože každého z nás by byla asi verze odlišná. Postupem času jsem zjišťoval, že i v bytě bylo množství problémů, které bylo třeba doladit. Toto období bylo důkazem toho, že pokud člověk není psychicky správně nastavený, ani tělo nemůže fungovat podle jeho představ. Dělal jsem množství aerobní činnosti, trénoval jsem dvoufázově, přijímal minimální množství sacharidů a tuků, no váha nešla vůbec dolů. Takhle jsem to tahal asi do období, kdy zbývalo 8 týdnů do soutěže a řekl jsem si: dost \"!

Rozešel jsem se se Simonou a odstěhoval jsem se zpět do Martina k mámě. Měl jsem klid a mohl se lépe soustředit na přípravu. Velmi jsem se chtěl prezentovat ve formě, v jaké jsem ještě nikdy předtím nebyl, protože jsme chtěli společně s mým trenérem dokázat, že si reprezentační tričko zasloužím a chtěl jsem, aby už na nadcházející soutěžní sezóny se mnou počítali v reprezentaci Slovenska. No čas plynul a já jsem ani zdaleka nevypadal tak, že bych měl přijít v životní formě. Ba spíše jsem vypadal, že se připravuji možná na nějaký kompars v Baywatch, a i to by měl David Hasselhoff lepší Sixpack než já tehdy. Byl čas něco vymyslet a po konzultaci s Andym jsme dospěli k radikálnímu řešení. muzi 2 Bylo 6 týdnů do soutěže a já jsem musel něco udělat jinak. Zvýšili jsme aerobní aktivitu na ranních 60 minut schodů a večerních 45 minut také schodů nebo jízdního kola, kterou jsem zařazoval po tréninku stehen. Trénoval jsem bez přestávky každý den dvoufázově a na jednu partii tělesné partie jsem dělal i 30 - 40 sérii po 100 opakování. Moje strava sestávala z 1 kg ryb denně a 500g zeleniny, která se skládala pouze z okurky a čínského zelí. Byl to fakt masakr být 6 týdnů v takovém kalorickém deficitu, ale začínalo to přinášet své ovoce.  

Juniorské Mistrovství Slovenska v kulturistice v Beckove se konaly 14. dubna 2012. Představil jsem se tam v životní formě, avšak na obhajobu titulu to nestačilo. V kategorii do 80 kg se objevil úplný nováček Radoslav Filip, který mě o pár bodíků porazil. Byli jsme velmi vyrovnanými soupeři a navzájem jsme se doplňovaly, ať už svalovými doménami nebo slabinami. Skončil jsem však těsně za Radom, na druhém místě. Faktem je, že jsme formu moc nečasovali na tuto soutěž, protože jsme nepočítali s tím, že by mě mohl někdo ohrozit, a druhým faktem bylo, že už 16. dubna 2012 se konaly mistrovství Slovenska mužů v Košicích, kde jsem chtěl přijít, jak se řekne, na plech. A tak i bylo.

V silné kategorii do 80 kg v kulturistice mužů se mi podařilo vybojovat bronzovou medaili. Porazil mě Ján Soták a Filip Godzák. Mnoho lidí, kteří viděli tuto soutěž živě a rozumí problematice kulturistiky, tvrdili, že Janka jsem měl porazit, což mě těšilo, ale i trošku mrzelo, že se tak skutečně nestalo. Dodnes si pamatuji na mini článeček v Muscle and Fitness, kde byl krátký report z M-ČR mužů a v tom bylo psané: na prvním místě za umístil Filip Godzák, který disponoval masivní spodní částí těla, na druhém místě skončil Jan Soták a na třetím místě se umístil stále teprve junior a na kost připravený Norbert Zajac.

Velmi rád vzpomínám na tuto soutěž, vždyť jsem se mohl vyfotit na prezentaci a potřást si rukou s Dorianem Yatesem, nebo Lionelem Beyekem a také byl v zákulisí exhibičně vystupující Tomáš Bureš. Třešničkou na dortu bylo, že z každé kategorie pokud si dobře pamatuji, postupovali první tři medailisté do superfinále a mně se tak splnil dětský sen z mých kulturistických začátků a stál jsem na jednom pódiu najednou se Štefanem Havlík. Jasné, že v boji o absolutně prvenství jsem neměl šanci, ale i tak to byla velká čest pro mě, takže o motivaci jsem měl postaráno. Cíl pro tuto sezónu byl splněn a já jsem se ukázal takový, jaký ještě nikdy předtím. No čekala mě cesta na největší veletrh světa kulturistiky a fitness, bojových a silových sportů v Evropě a to Fibo Power 2012 v Německém Essenu, kde jsem se setkal s mnoha hvězdami z kulturistické scény. Následně na to jsem začínal přípravu na podzimní sezónu 2012, ve které jsem získal .... ovšem to se dozvíte v následujícím díle.