Norbert Zajac-Cesta za snem- velká výzva

Norbert Zajac-Cesta za snem- velká výzva

Pavel Vacek | 11. 11. 2015

Čtvrtému dílu mé autobiografie s názvem Cesta za snem jsem se rozhodl dát titulek Velká výzva! Proč? Ačkoliv jsem při svém soutěžním debutu získal titul mistra Slovenska v kategorii dorost, byla následující soutěžní sezóna pro mě velkou výzvou. Cítil jsem odpovědnost, ale i jistý tlak od lidí, se kterými jsem se setkával, kteří viděli do kulturistiky velmi laicky, takže ode mne přímo očekávali přední umístění, ba dokonce první příčky.

Bylo velmi těžké se s tím vypořádat, protože si myslím o sobě, že většinu věcí beru velmi svědomitě a dokonce se někdy až příliš zabývám malichernostmi, které mi zbytečně čerpají energii. Ale pojďme pěkně po pořádku.   Jak už to většinou bývá a specificky po první tvrdé předsoutěžní dietě u většiny mladých kluků, strašně jsem se vyžral. Ze soutěžní váhy, kterou jsem měl asi 65 kg, jsem přibral něco přes 20 kg. Byla to katastrofa, ale nedokázal jsem ten hlad ovládnout. V té době jsem to bral však relativně na lehkou váhu, snědl jsem úplně všechno, na co jsem měl chuť, ale vždy to byl takový bonus k tomu, co jsem pokládal za důležité a to bylo maso a vajíčka, de facto na dostatečný přísun bílkovin jsem tedy skutečně dbal.  Užíval jsem si pocit šampiona, vzpomínám, jaké bylo krásné, každé ráno vstát, otevřít oči, podívat se na poličku a tam na vás svítil pohár, na kterém byla zavěšena zlatá medaile. Dokázal jsem se kochat tímto pohledem dokonce i 30 minut a meditovat nad tím, že toto musím zopakovat. Cítil jsem k tomu obrovskou zodpovědnost. Nezahálel jsem tedy a hned po podzimní sezóně jsem naběhl na předsoutěžní dietu na jarní sezónu, která byla v roce 2008. Cílem už nebyla jen jedna soutěž, ale hned dvě a při stále ještě dorostenecké věku 17 let, jsem se rozhodl, zúčastnit se i juniorské soutěže. Samozřejmě ještě v naturální kulturistice.

S maminou jsme si sedli spolu, popovídali se o naší finanční situaci, udělali jsme předběžný rozpočet a rozhodli jsme se, že jdeme do toho. Jistěže, opět to bylo na úkor právě mé největší opory v životě, s čímž jsem se v duchu velmi těžko vyrovnával. I když maminka sama chtěla mě podpořit a byla ochotna dobrovolně si opět odtrhnout od úst kvůli tomu, abych mohl dělat sport, který mě neskutečně naplňoval, ale i kvůli tomu, že nechtěla, abych se flákal s různými pofidérními partiemi, ke kterým jsem měl v té době velmi blízko.  

Začala tedy příprava, tentokrát už jsem měl na to 12 týdnů, a opět mi v ní pomáhal Ondrej Miláček. Nastavili jsme klasické sacharidové vlny s dvoufázovým tréninkem, který se sestával ze supersérií s těžkými vícekloubovými objemovými cviky. Ondřej byl na mě velmi přísný a pochvalu od něj jsem si musel opravdu zasloužit, ale mně se to tak líbilo!  

Tato sezóna, co se týkala finanční stránky, opět nebyla výjimkou a rozpočet, který jsme si stanovili na začátku s mojí mamčou, se bohužel ani zdaleka nepřibližoval k realitě. Pracoval jsem jako vyhazovač v jedné Martinské herně, kde jsem měl hodinovou mzdu asi 40 Kč. Můj každodenní rituál vypadal takto: v noci jsem pracoval v herně, kde jsem spal na takovém malém gaučíku, pokud tam nebyli žádní zákazníci. Následně jsem ráno vstal, dal jsem si kávu a běžel jsem na první fázi tréninku, pak jsem šel do školy, kde jsem samozřejmě vždy, alespoň 20 minut zmeškal i když jsem už cvičil o 5.30 h ráno. Personál Vons Gymu byl natolik ochotný, že mě pouštěl o půl hodinu dříve před otevírací dobu. Ve škole mi tu nedochvilnost tolerovali, protože už jsem měl nějaký úspěch. Po škole jsem běžel na druhou fázi tréninku, ze které jsem se vracel kolem 17:00 domů a už o 19:00 jsem musel být opět v herně, ve které jsem zase fungoval do páté do rána. Tento koloběh jsem horko-těžko zvládal asi 8 týdnů diety a učil jsem se vždy jen na kardiu, protože pak bych se k tomu už nedostal. Paradoxem bylo, že prospěch jsem si vždycky v předsoutěžní dietě vylepšil.

Vzpomínám na jednu příhodu, jak mi maminka připravovala kuřecí prsa, ale za poslední peníze z výplaty mi koupila asi 5 kg, které dala odmrazit na dřez. Když se odmrazovala mraznička, tak masařka v nich nakladla vajíčka a prsa totálně znehodnotila. Mamina strašně plakala, že mi nemá dát co jíst a běžela po noční šichtě k babičce, aby si od ní mohla půjčit peníze na kuřecí prsa, abych měl živiny, co jsem potřeboval. Toto všechno mi vyprávěla až po dietě a řeknu vám, ani netuším, jestli já budu jednou schopen se takto kvůli svému dítěti obětovat, protože toto jsou již činy nepopsatelného rangu.   Po 8 týdnech extrémního deficitu spánku jsem, i když velmi nerad, protože jsem věděl, že potřebuji každou korunu, musel na chvilku skončit s prací vyhazovače. I můj tehdejší trenér Ondra zhodnotil, že už je to dost na úkor formy a já jsem chtěl výsledku dosáhnout za každou cenu.  

Můj věčný problém byl vyrýsovat spodní část těla. Nevěděli jsme si rady, co s tím. Dělal jsem 2 hodiny kardia denně, cvičil jsem, jak jsem mohl, super-série, shazované série, dokonce jsem jako kardio zařadil 45 minut výpadů ráno na lačno, ještě po silovém tréninku, ale nic nefungovalo. V tom, do mého života vstoupila nová osoba. Můj další nový vzor! Byl to člověk, kterého i Ondra připravoval na soutěže. Byl to Pavel Bražina! Kdo neví, o koho jde, tak Pali byl snad největším soupeřem v kategorii nad 90 kg Borise Prihradského kolem roku 2003 a vedli spolu krásné souboje na pódiu ve sportovní kulturistice ve Federaci SAKFST. Disponoval krásnou stavbou těla a perfektní připraveností formy. Boris byl zase od Paľa mohutnější, proto ho ve většině případů, pokud nepočítám ještě jejich juniorské časy, dávali na první a Paľa na druhá místa v jejich kategorii.

Paľo mi překopal kompletně celou přípravu, snížil příjem bílkovin, sacharidů jsem přijímal maximálně 30 g na den. Kardio mi zvýšil na 90 minut po každém tréninku, ale jen formou bicyklu.  V podstatě po tom, jak mi dal instrukce, jak pokračovat a po zhodnocení mé formy, kdy jsem mu zapózoval, jsem šel následně trénovat a tím to pro mě haslo. Samozřejmě jsem mu poděkoval a byl jsem mu zavázán. On s Ondrou si ještě sedli, o něčem si povídali a odešli. Když jsem odtrénoval a šel jsem odnést klíček od skříňky na recepci v gymu, čekaly mě tam bcaa, protein, carnitin a glutamin. Paľo na podnět Ondry zjistil, že jsem neměl peníze a že jsem se připravoval bez doplňků výživy a sám od sebe, bez toho, abych mu něco říkal, mi dal tyto doplňky. Lidi, plakal jsem radostí. Makal jsem jako ďábel a ono se to vyplácelo. Nohy začínaly dostávat tu potřebnou tvrdost a separaci, forma gradovala a ještě při další kontrole formy, mi Paľo dokoupil další potřebné suplementy. Byl to vlastně první sponzorský dar, který jsem dostal. Vzpomínám na poslední kontrolu formy před soutěží, když jsem Ondrovi i Paľovi zapózoval a oba zůstali užaslí, to si dovolím tvrdit, neboť asi ani jeden z nich nečekal, až takovou transformaci. Byl jsem jako stažený z kůže. Samozřejmě, hmotou jsem byl ještě subtilní, ale proužky jsem měl, jak se řekne, i \"za ušima\". Šli jsme, jak výprava, moji oba trenéra + Paľova přítelkyně na první soutěž v jarní sezóně 2008 a byla to Grand Prix Senica v kategorii dorostenců, kde jsem suverénně s přehledem vyhrál. Cíl byl splněn a já jsem druhou svou soutěž v kariéře opět ukončil vítězstvím.  

Týden na to se v českém Třinci konala soutěž pod názvem Aminostar European Natural Open, která byla tehdy mezinárodního charakteru, a v ní jsem se již prezentoval v kategorii juniorů. Tehdy jako 17-ti letý chlapec jsem mezi 20-tiletými soupeři dokázal získat bronzovou příčku a tím jsem si připsal obrovský respekt mezi ostatními borci. Vzpomínám na to, že na prvním místě skončil, v té době asi největší hvězda na slovenské scéně naturální kulturistiky, Erik Tóth, který měl vždy svaly plné tak, že to vypadalo, že explodují. Ale při srovnání s ním, jsem byl údajně mnohem lépe připraven, ale samozřejmě mi chybělo ještě možná 10 kg hmoty na něj.   Byl to krásný pocit, ve škole jsme to slavili, rodina a hlavně moje mamina plakala od radosti, ale já jsem věděl, že toto je jen začátek a byl jsem nenasytný po dalších triumfech.   Ale o tom až v další 

Komentáře: