Norbert Zajac- Cesta za snem- Nový začátek

Norbert Zajac- Cesta za snem- Nový začátek

Pavel Vacek | 04. 11. 2015

Jak jsem již zmiňoval, v roce 2010 jsem pracoval v ECCu, ve společnosti, která se zabývá výrobou bot v běžné výrobní lince, tedy za pásem. Po příchodu z ME jsem věděl, že takto se to prostě dál nedá. Nikdy jsem se nebál práce, ani neštítil, ovšem věděl jsem, že mám navíc a tuhle práci jsem bral jako východisko z nouze. Ani nevím, jak přesně k tomu došlo, ale tuším, že jsem Andreje Mozolániho kontaktoval přes sociální síť, jestli by se u něj náhodou nenašla pro mě práce. Andrej mě registroval již ze soutěžního pódia, a tak věděl, o koho jde a v podstatě jsme se nějakým způsobem rychle dali do debaty. Andy mi přislíbil, že o něco později by možná něco pro mě v Žilině v Mozolani Fitness měl. I když mě upozorňoval, abych si ještě práci udržel, já jsem se rozhodl požádat v ECC o výpověď, protože to tam už bylo, jak se říká \"na palici\"! Trošku se situace, co se týká práce, zkomplikovala, protože Andy mě nemohl tak rychle vzít k němu, jak jsem si to já představoval, a tak jsem si našel dočasnou práci jako kontrolor výroby ve Volkswagenu.

Byla to už o něco lepší práce, podstatně lépe zaplacená, méně jsem se nadělal a byl jsem sám sobě pánem, protože šlo o externí společnost. Takto jsem tam pracoval asi ještě 5 - 6 měsíců, ale situace se začala komplikovat, když nastala ekonomická krize v Evropě a už nebylo nutné tolik dílů kontrolovat do aut, neboť výroba byla přiškrcená a já jsem tím pádem neměl pořádně co na práci. Netrvalo však dlouho, s Andrejem jsme byli neustále v kontaktu a tak již došlo konečně k tomu mému vytouženému střetnutí s mým vzorem a budoucím šéfem, kde jsme primárně probírali pracovní podmínky.

Andrej s Ankou Mozoláni mě povozili po Žilině, kde v té době vlastnili 2 fitnesscentra. Jedno na sídlišti Solinky a druhé na Vlčince a následně mi ještě šli ukázat i jejich kamenné prodejny v OC Carrefour a v HyperTescu. Vzali mě na oběd a opravdu jsem měl z toho dne skvělý pocit. A dohodli jsme se na nějakých podmínkách. Andrej mi navrhl, abych soutěžil za jeho oddíl, Mozolani The Fitness Authority, protože by mě v podstatě měl dennodenně pod kontrolou a samozřejmě, že jsem chtěl i využívat k tréninku síť fitnessenter, které neslo jméno Mozoláni. Tuto nabídku jsem nemohl odmítnout, jako zaměstnanec společnosti, která vlastní i oddíl, jsem přece nemohl soutěžit za jiný klub.

Rozhodl jsem se tedy, že půjdu za panem Hečkem, u kterého jsem byl stále registrován v oddíle VTJ Technika Liptovský Mikuláš. Dohodli jsme se o přestupu, který on velmi dobře chápal, a myslím, že dodnes máme velmi dobrý vztah. Panu Hečkovi jsem poděkoval za všechno, co pro mě udělal, co mě naučil, že právě on mi pomohl se dostat na ME juniorů, za což mu vděčím dodnes a co mu ani nikdy nezapomenu! V tomto období jsem začínal už i masivně oslovovat prostřednictvím internetu a sociálních sítí různé firmy s doplňky výživy a hledal jsem sponzora. I v tomto se na mě štěstí usmálo a já jsem získal v té době pro mě lukrativního partnera v rámci doplňků výživy společnost HI Tec Nutrition, který mi poskytoval suplementy, kterými jsem si pokryl téměř celou objemovou a i rýsovací část přípravy. I když momentálně jsem již členem Extrifitslovakia týmu, bylo by nefér zapomenout na Martina Wojkovského, který byl jednatelem této společnosti a podal mi pomocnou ruku. Myslím, že jsme si hodně navzájem pomohli. Já si to budu vždy vážit a pamatovat. Jak nadešly letní měsíce, začal jsem se zaučovat jako trenér, chodil jsem do Žiliny cca 3x týdně na nějakých 5 - 6 hodin a vždy jsem se velmi těšil, protože před prací jsem si mohl zatrénovat na strojích, na jakých jsem nikdy předtím necvičil. V té době jsem ještě neměl žádné auto, a tak jsem se do Žiliny přemisťoval autobusem, z něhož jsem přestupoval na vlak a z vlaku následně trolejbusem přímo před Mozolani Fitness Club. Řeknu vám, cesta mi trvala někdy pomalu jak do Bratislavy, ale mně to nevadilo, protože jsem věděl, že konečně budu dělat něco, v čem se dokážu uchytit a co mě bude bavit.

Od září roku 2010 jsem začal tedy pracovat na trvalý pracovní poměr jako trenér a myslím si, že jsem se velmi rychle uchytil. S klienty jsem měl docela pěkné výsledky a samozřejmě jsem si neustále studoval nové a nové věci, abych dokázal profesionálně reagovat na jakoukoli problematiku z dané oblasti. Myslím, že Andrej si toho velmi dobře všímal, ale on není ten tip, který by nějak moc často chválil, ale jak jsem ho poznával, věděl jsem, že když neříká nic, znamená to, že jde všechno tak, jak má, nebo alespoň do nějaké snesitelné míry a že pokud by byl nějaký problém, tak bych byl s tím seznámen ihned. To cestování do Žiliny však bylo neúnosné.   Situaci jsme konzultovali s mojí maminou a s mým trenérem a šéfem Andrejem a vyzkoušeli jsme podnájem na sídlišti Hájik. Bydlel jsem tam s jedním starším pánem v pěkném dvoupokojovém bytě, avšak měl jsem pro sebe jeden pokoj a málo času se vůbec o něj starat. Náklady se mi tím podstatně zvýšily a já jsem si nemohl dovolit ani kvalitní stravu, neboť klientelu jsem ještě neměl tak rozjetou, abych si to všechno dokázal pokrýt. Druhou nevýhodou bylo, že sídliště hájek od sídliště Solinky je podstatný kus a i cesta trolejbusem trvala cca 25 minut, což je přibližně čas dlouhý na cestě z Martina do Žiliny autem. A tak mi moje dobrá mamina pomohla trošku finančně, zrušila si pojistku a koupili jsme si naše první auto, byla to Škoda favorit. Byl jsem takový hrdý na to autíčko, až jsem se bál ho řídit. Delší dobu jsem za volantem neseděl, a tak jsem neměl potřebnou praxi. Netrvalo dlouho, tuším že \"až\" týden a hned jsem ho naboural. Nepříliš, ale přece… 

Začali jsme s Andrejem konzultovat mou přípravu, kterou jsme směřovali na jarní sezónu 2011. Stanovili jsme si, že se zúčastním až 3 soutěží. Vyvrcholení mé přípravy měly být juniorské M-ČR, takže na tuto soutěž jsme časovali formu. Soutěžní sezóna se mi tedy začala 30. 4. 2011, kde jsem nastoupil v kategorii do 80 kg na mistrovství Slovenska mužů. Před soutěží jsem nečekal nějaké velké výsledky, ovšem pravdou je, že již na tuto soutěž jsem nastupoval v životní formě. Podařilo se mi, stále ještě jako juniorovi, získat stříbrnou medaili na seniorských mistrovství Slovenska, přičemž mě porazil jen famózní Filip Godzák.

Toto mistrovství Slovenska bylo spojeno i s mezinárodní pohárovou soutěží, takže ještě se mi přitom v téže kategorii podařilo získat i s mezinárodní účastí 4. místo, takže byl jsem opravdu neskutečně na sebe hrdý a pyšný. Viděl jsem, že spolupráce s Andrejem Mozoláni mi skutečně začínala přinášet ovoce, nejen co se týče práce, ale i co se týká sportu a to se podepsalo i na mé formě. O týden nato, tedy 8. 5. 2011 se konala Velká cena Staré Ľubovně, což byla soutěž uspořádána bratry Hlinkovci, která měla svůj takový tradiční šmrnc. Já jsem se chtěl velmi zúčastnit této soutěže i když můj trenér Andrej Mozoláni nebyl až tak rozhodnutý, jelikož jsem na M-ČR mužů dělal naplno cukrování i odvodňování a kdo trošku je v obraze, ten ví, že tak na 2 týdny minimálně to dokáže tělo závodníka rozházet a voda se v podkoží drží, i když se celý ten proces zopakuje. Tak se také stalo. Nezopakoval jsem formu, v jaké jsem se představil týden předtím a skončil jsem na 6 místě. Faktem je, že konkurenci jsem měl podstatně větší, ale do jisté míry to bylo pro mě zklamání. Víte, když vám už jednou pověsí promotér soutěže medaili na krk, chcete tento pocit zažívat znovu a znovu a když se vám to nepodaří, je těžké se vyrovnávat s prohrou, i když byla oprávněná a opodstatněná. Uklidňoval jsem se aspoň tím, že jsem skončil ve finále. Vždyť přede mnou byli závodníci o 10 - 20 let starší a byly tam jména jako Roman Skalský, který byl na kost vydřený, Janko Soták, který už má i titul mistra Evropy, taktéž Miro Škadra, fantasticky připravený Patrik Štiglic či Peter Muráň.  

Musel jsem se z toho všeho oklepat a dokázat, že právem mě začali někteří lidé považovat za velký talent. 12. června 2011 se tedy konaly juniorské mistrovství Slovenska v malebném městečku Zuberec na Oravě, kde jsem se opět představil v kategorii do 80 kg. Svou roli favorita v této kategorii jsem potvrdil a já jsem obhájil svůj titul mistra Slovenska z předešlého ročníku. Nominace na ME se mi bohužel nepovedla, ale mě to neodradilo, ba naopak. Věděl jsem, kde se stala chyba a byl jsem si toho vědom, a tak přišel čas dokázat, že si skutečně zasloužím reprezentační tričko, ale o tom zase příště 

Komentáře: