Norbert Zajac- Cesta za snem- Má první soutěž

Jak čas plynul, pomaličku jsem se soustředil na jediné a to připravit se na svůj soutěžní debut. Nastal rok 2007, já jsem nastoupil do třetího ročníku na Střední průmyslové škole a cítil jsem, že byl čas něco dokázat. Po první a druhé části má tento třetí díl titulek: Moje první soutěž v kulturistice.

Pamatuji si na letní prázdniny v roce 2007, měl jsem čerstvých 17 let, když se mi podařilo systematickým cvičením a upravenou stravou dosáhnout opravdu solidní formu i s pověstným six packem i v mimosezónním období. Bylo to období, kdy mě cvičení skutečně začalo naplňovat a těšil jsem se z toho. Vzbuzoval jsem respekt kolem sebe, začal jsem víc přitahovat opačné pohlaví, no prostě, jak se řekne, radost žít. K tomu, že se mi podařilo dosáhnout té redukce tuku, určitě přispěl i fakt, že opravdu téměř všude, kde se dalo, jsem se přepravoval na svém kole. Jako příklad mohu uvést jednu příhodu. Určitě všichni znáte a prožili jste si ty letní dětské lásky. Ani mě to v tom létě neminulo a byl jsem ochoten jezdit za jednou dívkou na kole 5x do týdne trasu dlouhou asi 30 km, což dělalo i se zpáteční cestou domů nějakých 60 km. Mohu i trasu upřesnit. Startoval jsem tedy z domu, ze zmíněného sídliště Záturčie v Martině a moje Tour de Turiec končila v obci Mošovce, což je už vlastně okres Turčianske Teplice.

Na tuto příhodu bych snad i zapomněl, kdyby mi právě to děvče Janka před několika týdny nenapsala na Fan Page, díky kterému jsme se mohli po letech kontaktovat a společně se zasmát nad tím. No nadešel čas školy a povinností, kterým jsem se sice dokázal neuvěřitelně rafinovaně vyhýbat, letní láska pominula a já jsem věděl, že teď se musím soustředit jen na jedno. Připravit se na soutěž. Byl srpen a majitel fitness centra, kde jsem v té době chodil, Peter Vons, tehdejší prezident federace ČSNS, ve které jsem se plánoval prezentovat, mě sám oslovil. Bez jakékoliv informace o tom, že jsem nad tím uvažoval i já, se mě zeptal, jestli nemám zájem startovat na Mistrovství Slovenska v naturální kulturistice.Samozřejmě, byla to čest pro mě a dodalo mi to obrovské sebevědomí. Souhlasil jsem a šel si mě následně prohlédnout, abych mu odpózoval. Přesně si pamatuji jeho slova: vrch těla nemá moc tuku, postava je pěkná, ale musíme zapracovat na spodní části těla, která i když byla mohutná, chyběla jí potřebná separace, neboť se mi tam zvykne ještě i dosud mnohem rychleji nabalovat tuk.  

Předpokládal jsem sice, že pan Vons mě bude také připravovat, ale bohužel byl a je velmi vytížený člověk a tímto se v podstatě celá věc také uzavřela. Začal jsem se tedy připravovat sám. Strava se skládala z těstovin, mražené zeleniny a pár kousků masa, které mi maminka připravovala do polévky. Byli jsme skutečně finančně omezeni a na nějaké doplňky výživy, natož na kvalitní maso bohužel finance nebyly. Zapomněl jsem připomenout, že v této době jsem pracoval jako vyhazovač v jedné martinské herně, takže vše co jsem vydělal, jsem dal mamince, aby mi za to nakoupila to, co jsem potřeboval. Měl jsem mzdu asi 30 Kč na hodinu, tak vám nebudu lhát, že to co jsem vydělal, zdaleka nepokrylo ani ty moje základní potřeby. Vůbec jsme nevěděli, do čeho jdeme a to co jsem dělal, jsem pokládal za správné. Trénoval jsem s nižšími váhami a dělal jsem vysoký počet opakování. Stravu, kterou jsem měl nastavenou, jsem nevěděl, jakým způsobem dále měnit. Stále jsem se stravoval ve školní jídelně, ale tam jsem už jedl jen polévky, pamatuji si, jak jsme chodili na obědy s již v minulých dílech zmiňovaným Laco Gandelu a ten nechápal, že jím jen čistý vývar z té polévky, bez těstovin a všeho, co v ní plavalo.  

Forma ale negradovala a já jsem měl 4 týdny do soutěže. Najednou jsem nevěděl, kde byla chyba, tak jsem šel opět s malou dušičkou oslovit Petra Vonse, aby mi poradil. Ten řekl, že mě seznámí s jedním kulturistou, který mi v přípravě pořadí a tak se také stalo. Čekal jsem ve fitku, nevěděl jsem, kdo přijde a v tom přišel Ondřej Miláček. Najednou jsem získal do svého života nový idol, nový vzor. Kdo nezná Ondru a neví, o koho jde, tomu připomenu, že Ondřej, tuším v roce 2009 získal bronz na juniorském mistrovství Evropy v klasické kulturistice, které se konaly v Rumunsku. Pokud mě paměť neklame, tak v kategorii měl i Milana Šádka, který tehdy skončil na 6. místě. Samozřejmě v té době i Ondrej ještě soutěžil v naturální kulturistice, ale v době kdy jsme se poznali, byl, co se týče soutěžení neaktivní, spíše pomáhal chlapcům, jak jsem byl já. Ale pojďme k věci. Ondrej si mě prohlédl a neřekl nic. Čekal jsem, ale stále bylo ticho. S malou dušičkou jsem se ho zeptal, že jak to tedy vidí, zda se dá za 4 týdny vůbec něco stihnout a on řekl, že všechno se dá, jen třeba chtít. Pak mi napsal dietu, byl to fakt masakr. Začal jsem dietu systémem sacharidových vln, ale těch sacharidů, jsem si tedy věru moc neužil. Začal jsem trénovat dvoufázově, denně jsem dělal asi 2 hodiny kardia. Strava sestávala z 0 - 100 g rýže na den a bílkoviny jsem čerpal z kuřecích prsou a ryb, které jsem měl asi tak 500 - 600 g na den a asi 5 vaječných bílků. Z doplňků výživy, které jsem užíval v té době, se nyní zasmějete, ale byla to jen obyčejná káva, nakolik mi Ondra řekl, že kofein je spalovač tuku a já jsem peníze na nic jiného neměl, chopil jsem se i této možnosti.  Ondra se na mě každý týden díval. Sám nevěřil, jak jsem se rychle dokázal měnit před očima. Možná mi ani nevěřil, že to skutečně vydržím. Mé okolí absolutně nechápalo, co dělám a proč se tak chovám, protože jsem byl podrážděný, měl jsem výkyvy nálad, někdy jsem se dokonce z ničeho nic rozplakal. Prostě totální hypoglykémie. Spolužáci, ale i kamarádi mě vysloveně rozmlouvali, abych nešel nikam, že si udělám ostudu. Jediný, kdo stál při mně, byla moje mamina, babička, teta a Laco Gandel, který bohužel měl tu čest-nečest, sedět se mnou v lavici a musel trpět mou nervozitou a krásné vůně z dóziček, ve kterých jsem si přenášel buď vaječné bílky, nebo k závěru přípravy ryby. Když si všechno promítám zpět, mé okolí bylo vůči mně maximálně neúprosné. Dost, že jsem bojoval s nedostatkem financí, nazval bych to až existenčními problémy, protože někdy musela i moje matka nejíst a držet dietu se mnou jen proto, aby já měl alespoň ten počet a gramáž jídla, kterou jsem měl předepsanou. Samozřejmě tehdy jsem nevěděl, že moje maminka se až tak obětuje kvůli mně, že doslova a do písmene hladoví, protože mě tím nechtěla zatěžovat a toto jí nikdy nezapomenu! No, uběhly tři týdny a nastal čas superkompenzace. Použili jsme klasickou sodnou pumpu, což znamená, že první tři dny v týdnu jsme ryby přesolili a sacharidy jsem nepřijímal a od čtvrtka jsem začal cukrovat, nejprve rýží a sušenými švestkami, pak džemem s rýžovými chleby a podobně. Pít jsem tuším přestal někdy ve čtvrtek, tedy tři dny před soutěží, když se soutěžilo v sobotu. Nikdy nezapomenu ani Ondrovi, který věděl, že nemáme peníze a tu cukrovačku, tedy všechny ty džemy, rýžové chlebíčky, sušené ovoce a podobně, mi sám od sebe nakoupil a donesl s úsměvem, že byl tady Mikuláš a tohle mi tu nechal. Neskutečně mě to dojalo, nevím, jestli jsem se i nerozplakal, ale byl na mě hrdý, protože formu jsem přes to všechno, měl opravdu docela dobrou.  

Když si promítám i ty poslední tréninky, před soutěží, tak to bylo něco úžasného. Najednou jsem viděl Dominka a Ďuďa, kteří mě předtím vehementně rozmlouvali od soutěžení, jak mě povzbuzují, chválí a obdivují. Doslova mi strhli tričko dolů z těla a poslední trénink jsem musel odcvičit ve fitku do půl pasu svlečený, ale mně to nevadilo, užíval jsem si to, byl to nádherný pocit a tehdy jsem si řekl, že za tohle to stálo. Viděl jsem si každičký jeden sval, měl jsem proužky na místech, kde jsem ani netušil, že jsou svaly, bylo to zkratka úžasné.   Nadešel den D. Naše výprava na soutěž se skládala: Ondrej Miláček - můj trenér, mamina, teta, Laco Gandel a zavolal jsem i tátu, co jsem později olitoval, protože se samozřejmě na soutěži, jak jinak, ožral. Nastoupil jsem na soutěž sebevědomě. Neměl jsem trému s pózingem, který mě Ondra naučil. Soutěže Naturalů byly rozděleny vždy na dopolední semifinálovou část a odpolední, respektive večerní finále. Když jsem věděl, že jsem postoupil do finále, bylo to super, už jsem jen čekal na večer a lidé mi říkají, že bych mohl mít i medaili, ba dokonce i zlatou. Já jsem to moc nevnímal, nicméně se mi to velmi dobře poslouchalo. No nadešel čas vyhlašování výsledků. Vyhlásili 6., 5., 4. místo a já jsem už věděl, že mám medaili. No když vyhlásili třetí místo, nervozita stoupla, ale nevěřil jsem stále, že bych mohl být právě já vítězem. No najednou byl verdikt druhého místa a slavnostně prohlásil Peter Vons, který moderoval celou tuto soutěž, konečný verdikt v citaci: Vííííťazom mistrovství Slovenska a Grand Prix Banské Bystrice v naturální kulturistice v kategorii dorost se stává ... .. Noooooorbeeert Zaaaaaajaaac !!!! Bylo to něco neuvěřitelného, hrozně jsem plakal. Získal jsem titul mistra Slovenska a zároveň jsem získal i prvenství v pohárové soutěži, která byla spojena s mistrovstvím Slovenska a o tom jsem předtím nevěděl. Byl jsem šťastný. Všichni byli šťastní. Gratulovali mi všichni moji nejbližší, fotili jsme se spolu, užívali jsme si to, jako kdybych vyhrál titul Mr. Olympia. Třešničkou na dortu bylo, že já jako čerstvě 17-letý fagan jsem se zúčastnil souboje o absolutní prvenství, kde proti sobě nastoupili všichni vítězové jednotlivých věkových kategorii a já jsem mohl stát bok po boku s nejlepšími borci celé soutěže. Samozřejmě tam už jsem neměl šanci uspět, ale byla to pro mě čest. A tak jsme si užívali všeho, akorát trošku nám to všechno kazil opilý otec, který sice věřím, že upřímně se radoval z mého úspěchu, ale velmi hrdě si ho připisoval i jako svou zásluhu, přičemž on mi vůbec nějakým způsobem k dosažení vítězství nepomohl a ani neměl páru, čím jsem si vším procházel a co jsem prožíval. V pondělí jsem nastoupil do školy s pohárem v ruce a medailí na krku, všichni mi gratulovali, dokonce si mě zavolal i ředitel školy, aby mi osobně poblahopřál a slíbil mi, že vynechané hodiny, které jsem neabsolvoval kvůli náročnému závěru před soutěží, mi budou omluveny.  

Myslím, že tohle byl takový největší zlom v mé kariéře. Víte, já jsem člověk, který velmi těžce snáší prohru. A kdo ví? Možná, pokud bych tehdy nevyhrál, nebo neudělal alespoň nějaký lepší výsledek, bylo by velmi sporné, zda bych v kulturistice pokračoval dodnes. Jak se znám, hledal bych jinou cestu, v čem bych vynikal, ale jestli bych už jinou našel, je velmi nejisté.